Norování je potřebné kvůli udržení stavu drobné zvěře. Psi musí vykonat zkoušku
Nedílnou součástí práce loveckých psů je norování. Je to náročná činnost, a pes, který ji má vykonávat, musí být dobře vycvičený a prozkoušený. Norují nejčastěji jezevčíci a pak také teriéři.
„Je to příprava loveckého psa na výkon práva myslivosti, co se týče práce pod zemí,“ říká rozhodčí z výkonu loveckých psů Miroslav Jílek. Norování je odpradávna jeden ze způsobů lovu škodné zvěře, nejčastěji lišky, a pak i kuny a jezevci. Je to potřebné k udržení stavu drobné zvěře, mezi kterou patří zajíc, bažant a koroptev.
Norování má svá pravidla, a cílem je vyhnat škodnou z nory. Pes by s ní neměl přijít do přímého kontaktu. „Ten pes, jak vsoukne do nory, začne hlásit, vydávat hlasité zvuky,“ vysvětluje Miroslav Jílek. V lese myslivci nory znají a vědí, kudy škodná vyběhne. Tam čekají.
Zkoušky v norování probíhají v umělé noře, kterou mohou rozhodčí kontrolovat v každém okamžiku. „Nora je betonová, má pevné dno, strop, to jsou dekle, které se otevírají. Každý metr jde otevřít zvlášť,“ popisuje patnáctimetrovou noru ve tvaru písmene U Miroslav Jílek.
Zkouška má svá pevná pravidla. Majitel psa pošle do vstupu do nory, takzvaného vsuku. Pak odstoupí, a už nesmí psa ovlivňovat. V rámci zkoušky v třebíčském mysliveckém spolku musel pes dvakrát vyštěkat lišku. Ta byla vždy z obou stran oddělená mřížkou. Lišky se po každém psovi střídají. „Je to základní lovecká upotřebitelnost pro jezevčíky,“ vysvětluje důvod, proč svého psa na zkoušku přivedla, jedna myslivkyně.
Poslechněte si reportáž v našem Hobby magazínu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
