Nejtěžší při psaní knížky je vymyslet první větu, říká Jan Kačer

Herec Jan Kačer
Herec Jan Kačer

Jan Kačer je nejen režisér a herec, ale píše i biograficky laděné knížky. Je členem Rady Konta Bariéry a těší se vnoučat. Na stáří si nenaříká, jak sám říká, kdyby nebylo té nešťastné okolnosti, že musíte umřít, bylo by stáří docela příjemné.

Narodil se v Holicích a kvůli jeho židovskému původu nemohl na gymnázium, proto vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni a režii na DAMU absolvoval v roce 1959. Patří k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla druhé poloviny 20. století.

Mluvíte o sobě jako o vesničanovi a někdy jako o vesnickém balíkovi. Proč?

„Jednou jsem měl takovou besídku a bylo tam hodně lidí. Já se snažím říkat pravdu, ale trochu to komponuju, aby to bylo hezčí. Besídka se dařila, všichni se mě na něco ptali a měl jsem pocit, že jsem úspěšný. Najednou se vzadu objevila ručička a nějaká paní říkala „Honzíčku, já jsem tě v první třídě učila.“ Já se zeptal, jaký jsem byl a ona „Byl jsi takovej nenápadnej blonďáček. Ale byl jsi hodnej.“ No tak když to říkala paní učitelka, které tehdy bylo už kolem devadesáti, tak asi měla pravdu. Takže já byl běžný kluk a v Holicích bych pravděpodobně pokračoval, kdybych neměl to štěstí, že jsem se potkal se spoustou báječných lidí a od každého jsem něco koupil.“

Když se dotkneme keramické školy, kolikrát v životě jste si jako režisér nebo herec řekl, že by bylo fajn vytvářet něco hmatatelného, nejen tu iluzi, kterou dává divadlo a film?

„Vidíte, to je moc zvláštní otázka. Musím říct, že keramická škola byl zázrak. Já jsem si to tam oblíbil, ale nejen proto, že jsme měli ruce od hlíny a byli jsme špinaví. Ale hlavně to město bylo krásné. Velikánská řeka, skály, lesy a vznikaly tam lásky a různé spolky. Já založil veškeré možné spolky včetně národopisných a učil jsem se všemu možnému. Fakt je, že na stará kolena když se ohlížím po té spoustě věcí, které jsem nadělal, tak mě stejně pořád mrzí, že není něco, pořádný kus nábytku, židle nebo hezký obraz, který by zaznamenal určitý okamžik, tak to mě pořád mrzí.“

Kniha Jana Kačera K přátelům byla pokřtěna v pražském Divadle Kalich

Jste autorem tří knih, první se jmenuje Jedu k mámě, další Mírnou oklikou a třetí K přátelům. Má ta věta, která se z názvů dá poskládat, nějaké pokračování? Nebo je už čtvrtá kniha?

„Hrozně bych chtěl a byl jsem přesvědčen sám o sobě, že když jsem toho hodně přečetl, tak až budu starý, že napíšu příručku pro starce a staré dámy, jak to stáří vidět a vyznat se v něm. Problém byl, že jsem nevěděl, kdy stáří přesně začíná, pořád jsem to odkládal a teď pravděpodobně už to je tady a já o stáří nic nevím. A co vím, tak to mým původním představám neodpovídá, protože jsou staří lidé, kteří žijí uvnitř plným životem. Tuhle knížku nenapíšu, ale pořád něco smolím a víte, co je největší problém? Napsat první větu, ze které se potom dá něco odvinout. Už jsem těch vět měl moc a v noci mě to napadne, celá druhá stránka, třetí… A ráno se probudím a první věta je nedostatečná a zase to nechám. Tři knížky jsou poměrně dost a nechtěl bych, aby se čtvrtá opakovala, tak snad ještě něco napíšu.“

Vaše žena v nemocnici, když jste byl po těžké operaci, řekla, ať jdete domů, že musíte nakrmit papouška. Jak to chápu, tak potřebovala utnout situaci, která mohla být dojemná a byla vyjádřením obrovské vzájemnosti mezi vámi, třemi dcerami a vaší ženou. Ona nechtěla tu chvíli posouvat dál a vyřkla tuhle větu. Zkrátka – jdeme domů. Chápu to správně?

Jan Kačer a Alena Zárybnická

„Úplně správně. Já jsem obklopen ženami, mezi námi je velikánskej rozdíl. Vy jste to přesně řekla, já tehdy měl velké bolesti, a když jsem ji pak viděl, tak jsem se rozplýval touhou, aby mě chránily. A dcery na mě „Tatínku a žudli žudli“ a já po tom toužil a ony takhle začaly. Žena seděla stranou, nohu přes nohu a najednou řekla „Tak jdem nakrmit papouška.“ Já jsem se smrtelně urazil a říkal jsem si, že tam umírám a pak mi došlo, že tohle je ten princip, proč ženy vždycky všechno vydrží. Já jsem devět let nevydělal pořádně ani korunu, žena měla malý plat a z toho jsme žili. Jak nás uživila nevím, vím, že jsme měli často nudle s mákem, nikdy jsem neměl hlad a nikdy mi neřekla, že nemá peníze a já teprve teď, když mám čas o tom přemýšlet a už nejsem živitel, protože dostáváme oba penzi, tak si teprve uvědomuju, co všechno musela absolvovat.“

Poslední filmovou rolí je dědeček ve filmu Tomáše Pavlíčka Chata na prodej. Vás zaujaly dvě věci – jednak téma a jednak fakt, že film není Dietlovsky pojatý. Co to znamená?

„Film mě zaujal od prvního okamžiku, protože někdo zavolal a už se omlouval. Styděl se, že mi nabízí roli dědečka. A já chtěl hrát dědečka, tak se mi omluvili a pak mi poslali scénář. Ten jsem si přečetl a mně se to strašně líbilo. Takový obyčejný scénář, kde dědeček je hlavní role. Což jsem si vymyslel já, protože jsem si myslel, že se to kolem senilního dědečka točí. Potom během natáčení se mě snažili dokázat, že to tak není, protože mně ubývaly texty a nakonec jsem tam měl replik asi pět. Tak jsem se rozhodl, že filmové herectví není o slovech, ale o síle výrazu a koncentraci energie. Takže já jsem si sám říkal, že to je pro mě hlavní role. A pak jsme byli na filmovém festivalu v Karlových Varech, kam odmítám jet, protože tu snobárnu nesnáším, nicméně ten film že tam půjde a v hotelu Pupp byla projekce, najednou to začalo. Tenhle obyčejnej film pro to nabubřelý publikum a oni se začali smát, tleskali a já si říkal co to je. Pak přišly moje poslední dvě repliky a oni byli dojatí a já pochopil, že můj dědeček je hlavní role.“

Jan Kačer ve filmu Chata na prodej

Dokážete si představit, že byste prodával svou chatu na Lužnici? Co by se dělo ve vaší rodině? Nemohlo by se stát něco podobného u vás?

„Vidíte, vy jste zajímavá bytost, jak se ptáte. No, mojí rodině by se to mohlo stát mnohokrát, protože k takovým podivným střetům zájmů tam dochází k dědečkovi. Ale zatím se to nestalo a co se týče materiálních věcí, tu chatu kterou máme, tam nikdo z vnoučat nechce jezdit, protože tam neteče teplá voda a to je jedna z mých největších dědečkovských bolestí. Ráno vstanu, abych viděl svoje vnoučata, jak snídají, a nabízím, se jako že jsem tady, ať mě vezmou do hry, ale moc nechtějí. Takže Chata na prodej mi dala větší šanci, než mi dávají doma. Protože doma si mě tolik nepovažují.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu byl Ivan Vodochodský. „Chtěl bych se zeptat, jak vzpomínáte na práci s Františkem Vláčilem.“

„František Vláčil byl o 15 let starší než my, všichni jsme ho milovali a obdivovali jeho film. Toužil jsem někdy, aby mě obsadil. Pak díky šťastné náhodě mi nabídl dvojroli. Chodil jsem Prahou a myslel jsem si, že budu jako Oldřich Nový. A on pak říkal, že to je těžký, protože ti dva spolu mluví, kladný se záporným o složitých věcech. Potom jsem s Františkem pracoval a bylo to nádherný, protože Vláčil byl mág, který se hrozně trápil tím, než to obsadil a připravil, ale potom nám dával absolutní svobodu, takže ty nejtěžší scény co tam byly, tak já dělal s takovou úzkostí, abych ho nezklamal. A on seděl za kamerou a voněl jako křížaly. Hodně pil, ale nejedl. Pro něj byl alkohol potrava, která se zase proměnila v ovoce. Tak nasládle voněl po sušených hruškách a po jablíčkách a byl moc příjemnej a říkal mi bratříčku. Bratříčku, vždyť jsme přece rytíři.“