Může se psí spřežení zadřít?

Tentokrát pozvání Aleny Zárybnické přijala žena, která v roce 2009 jako jediná cizinka dokončila extrémně náročný nonstop závod psích spřežení na 1000 kilometrů v Norsku.

Je několikanásobnou mistryní České republiky a dvojnásobnou mistryní Evropy. Musherka Jana Henychová.

V Horním Maxově v jedné domácnosti žije 28 psů, zde je doma také musherka Jana Henychová. Pokud jste někdy mohli vidět Janu na vlastní oči závodit, mohlo to být právě v Orlických horách, proto jsem ji také pozvala. Jano, rodiče, kteří mají více než jednoho potomka, říkají:“ jedno dítě, žádné dítě“. Myslíš, že to platí podobně i pro chovatele?
To je složitá otázka. Já jsem si vždycky říkala, že můžu mít tolik psů, kolik jich stačím udrbat. Zjistila jsem, že i těch 28 psů se dá udrbat. Chodí si postupně, stojí v zástupu.

Mushing, psí spřežení


V době našeho mládí každý něco sbíral. Hromadily se už tehdy ve tvých albech fotografie psů?
Ano. Byla jsem odmalička takovým specialistou na vlky. Já jsem vystříhávala a sbírala obrázky vlků. Mojí nejoblíbenější byla knížka od Jacka Londona Bílý Tesák. Tímto směrem se ubíralo mé sběratelské nadšení.

0:00
/
0:00


Když zavzpomínáš na dětství, byl tvůj zájem o Aljašku a dobu Zlaté horečky doporučením pro rodiče, aby ti pořídili psa?
Já mám pocit, že v té době to bylo všechno trochu jiné. Prostě u domu byl pes a nebylo to tak složité jako v dnešní době. Dnes pejskaři a vše okolo psů je věda.


Tvůj první vlastní pes, který nebyl u baráku a o kterého se nestarali rodiče?
Tím byl pes, kterého si pořídil dědeček na zahrádku. Pořídil si křížence huskyho a malamuta. Toho jsme si přivezli domů. Tento pes brzy dědečkovi vysvětlil, že s kytičkami na zahrádce nepůjde dohromady. Protože to byl pes aktivní a pořád vyžadoval pohyb, tak jsem s ním začala jezdit na kole a chodit na výlety. Pak jsem si pořídila svoji první psí slečnu a ta byla úplně má. S tou jsme začali závodit a jezdit.

Mushing, psí spřežení


Teď zkusme říct více o historii mushingu. Možná začněme samotným slovem mushing.
Mush je slovo, které pochází z Aljašky a vychází z francouzštiny a je to zkomolenina slov, které používali místní indiáni. Je to povel, který by měl psovi říct, že má jít kupředu. Pak vzniklo slovo mushing, které mělo popisovat celou tu disciplínu. Do češtiny mushing překládáme jako sport psích spřežení.


Tento sport existuje v letní i zimní variantě. Můžeme tyto typy nějak popsat a rozdělit?
Základní rozdělení bude v disciplínách individuálních a disciplínách, kde je velký tým. Jsou to cani-cross, bikering a všechny tyto disciplíny i ve variantě individuální. Cani-cross je úplně skvělá disciplína, protože ji může dělat úplně každý, kdo má jednoho psa. Potřebujete opasek, postroj na psa, propojovací šňůru. Je to o tom, že si nazujete boty, obléknete psa do postroje a jdete s ním běhat. Když se pes naučí postroj využívat a opravdu vás táhne, tak jste sami překvapeni svými výkony. Děláte něco pro své zdraví a spolupracujete se psem. Disciplín, kde zapřaháte psa jevíc. Zde využíváte už různá kolečka. Se dvěma psy jedete na koloběžce, na kole nebo na speciálních kárkách se třemi nebo čtyřmi koly. Když máte čtyři kola, tak už těch psů můžete zapřáhnout víc. Když jezdím na tréninky, tak jezdím s dvanácti až čtrnácti psy. Musíte být dostatečně odvážní a věřit si, že jste schopní je zastavit nebo ukočírovat směr, kam pojedete.

Jsou výkonnější psi nebo feny?
To je „krásná“ otázka. Mně se lépe pracuje s malými, bystrými a pracovitými fenkami, které mají rychlost a chtějí pro mě pracovat. Samcům to musí vysvětlit a namotivovat je, oni musí mít důvod, proč běžet. Je to s nimi složitější. Fenky zase nemají takovou sílu jako velcí psi. Je potřeba mít tým vyvážený. Musí tam být souhra.


„Šediváčkův long“, tak se jmenuje nejtěžší a nejdelší závod psích spřežení v Česku. Jezdí se pravidelně v lednu po hřebenech Orlických hor. Musherka Jana Henychová se už sedmkrát účastnila a v roce 2008 ho taky vyhrála. Kolik má závod etap a jak dlouhý vlastně je?
Šediváčkův long má v plánu každý rok 220 kilometrů. První etapa je kolem 40 až 50 kilometrů. Další den má etapu se zastávkou, čtyři hodiny zůstanete stát a necháváte odpočívat psy, dojíždíte do cíle za tmy. Je to takový polo-bivak. Další den je skutečný bivak, musíte se zabydlet, zaparkovat psy, postavit stan, uvařit pro psy a strávit noc se psy na sněhu. Tam vás to skutečně prověří. Další den, když jste zmrzlí, máte toho dost, tak musíte všechno sbalit zpátky do saní a jedete do konce etapy.

Mushing, psí spřežení


Ono to na první pohled může vypadat romanticky, když si představím nekonečné bílé pláně v Norsku, křupající sníh pod saněmi, široko daleko ani živáčka. Díky psům nejsi na všechno sama, ale na druhou stranu máš odpovědnost za sebe a ještě za své psy. Je to věc, která ti běží hlavou v každém momentu závodu, který se běží i daleko za polárním kruhem?
Není to jediné, co mi běží v hlavě, ale spíš si užívám, že jsem daleko od všech, že mě nikdo neotravuje. Když se rozjedete do té bílé pláně a je hezky, tak si to můžete i užívat.


Když jsi v roce 2009 jako jediný cizinec i mezi muži dokončila extrémně náročný závod v Norsku, byl to pro tvůj sportovní život významný okamžik? Změnilo se potom něco?
Bylo to pro mě zúročení práce, výchovy psů od štěněte. Byla to satisfakce, že má práce, kterou jsem do toho investovala, se zúročila tím, že jsem to opravdu dokázala. Ani já jsem si sama sebou nebyla jista úplně od začátku.


Čemu ses díky svým psům naučila? Co ti život s nimi dal nebo co jsi kvůli nim musela oželet, pokud něco takového vůbec je?
Že by mi něco scházelo, to mi asi neschází. Uvědomuji si, jaký mi to přináší pocit štěstí vždycky, když jsem s nimi. Já osobně nemám pocit, že by mi něco chybělo a jsem s nimi šťastná.


Česká televize o tobě natočila dokument, jmenoval se „Go“. Novináři se tě často na tvou práci ptají, kterou otázku dostáváš vůbec nejčastěji?
Proč mají pejskové modré oči a jestli vím, jak se všichni jmenují.


Minulý host Martin Šonka ti tady ještě nechal otázku. Chtěl by se zeptat, jestli tě tvoji psi vždy dovezli do cíle? Nebo se „zadřeli“ jako letadlo a museli jste zůstat na místě a museli jste na místě přebýt, až se jim zase chtělo?
To se může stát velice jednoduše. Vidíte, že toho psi mají dost a dál nechtějí. Vy zastavíte a všimnete si, že pejskové začnou chodit dokolečka, začnou si vyhrabávat ďolíčky a lehnou si a spí. Oni se zakopou a nepojedou dál. Já je můžu prosit, přemlouvat, ale nezbývá mi nic jiného, než zůstat na místě s nimi. Proto mám v saních všechno, jídlo, stan, kamna. Všechno to rozdělám a čekám tak dlouho, než psy zase napadne, že bychom mohli jet dál.

Martin Šonka
autor: ZAR
Spustit audio