Jiří Berounský: Vítkovští žháři

Proces je příznačný pro naši společnost z několika důvodů. Jednak je ukázkou a to velice otřesnou ukázkou, vztahu části většinové společnosti k jejímu menšinovému, nepříliš populárnímu etniku. Nemálo lidí takovým jedincům fandí, policie je mnohdy shovívavá, vládní politika je stále velmi rozpačitá.

Ve čtveřici obžalovaných mladíků ukazuje ovšem proces i na to, kdo bývá nejčastěji útočníkem proti onomu menšinovému etniku. Ostravská státní zástupkyně nemá žádné pochyby o ideologické výbavě útočníků: jsou prý aktivními příslušníky neonacistických skupin a pravicových extremistů a svým činem chtěli zviditelnit ideologii rasové nesnášenlivosti.

Její slova se zdá potvrzovat i chování a oblečení údajného hegemona celé skupiny Davida Vaculíka. Ani náznakem – podle Lidových novin – se prý neomluvil, neprojevil žádnou lítost, nevyužil možnosti na závěr promluvit a do jednací síně chodil v tričku s nacistickými symboly. A na těle prý má vytetováno písmeno C a číslo 18, což je zkratka pro nacistickou skupinu Combat 18. Obdobné mentality má být i Jaromír Lukeš, napojený prý i na vedení Dělnické strany. Rozsudek bude vynesen dvacátého října a státní zástupkyně požaduje u tří obžalovaných výjimečné tresty, byť odstupňované a jeden trest patnácti let natvrdo.

Advokát Davida Vaculíka zpochybnil celé řízení a žádá překvapivě pro svého klienta osvobozovací rozsudek. Nebylo zřejmé, zda připomenutím nutné obhajoby i takového K. H. Franka z jeho úst, chtěl poukázat i na obtížnost své role. Ostatní tři advokáti požadují realisticky změnu kvalifikace na méně závažné trestné činy.

Mnoho diskusí vyvolal televizní přenos ze zmíněného líčení. Hradní vicekancléř Petr Hájek přirovnal dokonce přímý televizní přenos ze soudní síně k informování o politických procesech padesátých let a řekl, že se jedná o snahu narušit nezávislost soudu. Jakkoliv nesouhlasím s tímto kontroverzním výrokem, je třeba se pozastavit nad články, objevujícími se v tisku, že totiž potrestání má být exemplární a má sloužit jako prevence před dalšími žhářskými útoky. S tím ovšem – alespoň podle mého názoru – je třeba nesouhlasit, protože rozsudek má vážit vinu obžalovaného, za ni jej odsuzuje a nemá být vyjádřením názoru, co se má či nemá. I když v našem případě musí zvažovat i společenskou nebezpečnost činu a musí být tvrdý. Nemá však být v žádném případě výrazem toho, co by chtěly orgány, činné v trestním řízení do budoucna ovlivnit. K tomu jsou jiné prostředky.

Historik Petr Zídek v Lidových novinách ovšem správně upozorňuje na skutečnost, že paralela Petra Hájka je nesprávná, neboť u monstrprocesů padesátých let se vůbec nejednalo o možné ovlivnění soudců, neboť rozsudky pro obžalované byly z politických důvodů rozhodnuty jinde, než před soudem. Rovněž nedostávají dnes soudci rezoluce pracujících a školáků, požadující pro souzené zrádce co nejpřísnější tresty. Přesto není přímý televizní přenos – abychom citovali Petra Zídka – nejšťastnější způsob informování, ale je zákonný. Rozhoduje totiž o něm sám soudce.

Zmiňovaný proces s vítkovskými žháři v Ostravě jakoby všem připomněl, že i česká justice se potýká s problémy, které – doufejme – jsou problémy postkomunistickými a časem by jich mělo být tedy méně. Jen namátkou: nikdy jsme se vlastně explicitně nedozvěděli, jak to bylo s oním – dnes již před šesti lety údajně přijatým – úplatkem, který měl obdržet Jiří Čunek, jak to bylo s přeložením jeho procesu na Vysočinu, jak to bylo s oním údajným výrokem místopředsedy Nejvyššího soudu – volně parafrázuji - že justice musí jít stranou, když se jedná o zájem státu. Nebo: proč to musí trvat tak dlouho, než bude odvolána z funkce Nejvyšší státní zástupkyně, když se o tom již skoro půl roku oficiálně hovoří a píše ve všech novinách. To jsou všechno otázky, na něž bychom rádi znali odpověď. A našly by se i jiné.