Houslař Vladimír Pilař je skutečným mistrem svého řemesla

"Myšlenku 'budu houslařem' musí mít člověk v podvědomí. Odmalička jsem býval často v otcově dílně a nikdy mne nenapadlo, že bych mohl být něčím jiným," říká Vladimír Pilař. "Pokud se někdo narodí do rodiny s tradicí, má pro to všechny předpoklady a velkou výhodu. Dědí se nejen zkušenosti, ale i nářadí a dřevo, které musí desetiletí zrát. Tohle pak nevyužít je hřích," vysvětluje Tomáš Pilař, proč kráčí v otcových šlépějích.
Královehradecký rodák Vladimír Pilař se učil hře na housle u profesora Karla Hršela a hře na flétnu u profesora Zdeňka Stoklasy. Aktivně hrál v amatérských souborech až do roku 1965. Houslařskému řemeslu se vyučil u otce, se kterým poté pracoval společně. Svým premiérovým nástrojem zároveň složil v roce 1945 tovaryšské zkoušky. Tyto historické housle - aby zachoval starou houslařskou tradici - má uschované v muzeu v rodinném ateliéru.
"Nemáme zapotřebí vymýšlet nějaký nový tvar, protože je Stradivari navrhl úplně ideálně a lépe to snad už ani nejde," je Pilař neochvějně přesvědčen. Skvostné nástroje od Stradivariho a také Guarneriho jsou tradiční vzory rodu, který se řadí do takzvané "krkonošské houslařské školy". Hradecký patriot je proslulý studiem zahraniční odborné literatury i konzultacemi s kolegy houslaři. Používá sofistikované způsoby práce a vše týkající se výroby nástroje zaznamenává s vědeckou náruživostí.
Podmínkou úspěchu je při stavbě houslí kvalitní dřevo a to si Pilařové už léta nechávají vozit z Německa. Ovšem javor na spodní desku, luby a hlavu houslí musí pocházet z Balkánu a smrk na vrchní desku zase z Alp. "Dostatek času je výhodou houslařských rodů. Když můj tatínek zemřel, zůstaly mi po něm desky staré třicet, čtyřicet let i o něco více. Dřevo, které jsem nakoupil já, má zase můj syn," odkrývá autor téměř 500 nástrojů pohled do rodinné "kuchyně". Další nezbytností, která dotváří zvuk houslí, je lak. Jeho složení je tajné a dědí se z generace na generaci.
Nástroje Vladimíra Pilaře experti považují za dokonalé po tónové, výtvarné i řemeslné stránce. Pilař je laureátem řady ocenění a jako porotce se zúčastnil několika mezinárodních houslařských soutěží. V dílně člena Kruhu umělců houslařů pracovalo formou stáže mnoho později úspěšných houslařů jak domácích, tak ze zahraničí. Sám po světě zcestovalý Pilař je spoluautorem knihy Umění houslařů a díky nemalým zkušenostem s opravami starých nástrojů působí také jako renomovaný znalec.
Ve své sbírce má nástroje z ateliéru Pilařů Josef Suk, Václav Hudeček nebo Jaroslav Svěcený. Hrají na ně muzikanti po celé Evropě, v USA, Austrálii a také v Japonsku. "Je to strašně milý pocit, mít v každém orchestru aspoň jedny pilařovky," vyznává se houslař, v jehož případě vskutku nejde jen o pošetilé přání. Vlastnit housle od Pilaře (nebo i jiné) ale není jen potěšení či dobrá investice. Je to zároveň odpovědnost: houslím svědčí, když se používají. Neměly by ležet na skříni v zaprášeném pouzdře.
Pilař odmítá, že by se mu nějaký nástroj mohl nevydařit. Mistr jeho formátu si to ani nemůže dovolit. Existují dokonce tací zákazníci, kteří si housle, na které léta trpělivě čekají, odeberou bez jakékoliv odzkoušení. Značce Pilař prostě věří.

Logo|foto:Český rozhlas