Herec Jaromír Nosek má doma malou Indonesii

Jako dítě jste chtěl být potápěč nebo veterinář. Herec nikdy?

„Nějak mě to nenapadlo, protože taťka hrál ochotnické divadlo, takže většinou co vám přijde běžné, vás úplně neláká. To vzniklo až v pozdější době.“

A důvod, proč se to tak stalo?

„Na gymplu jsme dělali nějaké školní představení a zjistil jsem, že můj latentní exhibicionismus se dá rozvinout tímhle směrem. A pak to tak nějak už bylo.“

Četla jsem, že jste vystudoval muzikálové herectví, ale to vás zase až tolik nebavilo. Dneska v muzikálech hrajete. Muzikál vám umí dělat radost, nějak se to obrátilo?

„Ta nevíra v český muzikál zůstává. Ovšem ty, ve kterých hraju, jsou spíš písničkály. Je to představení z písniček Václava Neckáře nebo z písniček Heleny Vondráčkové. Spíš mi vadí, že u českých muzikálů absentuje herectví a nějak ho tam postrádám a není tam a přitom by to mělo být součástí. A v těch písničkálech to herectví je. Tam jsou situace, které se dají zahrát, a člověk si s tím může nějak poradit. Pro mě vystudování muzikálu je víceméně dobré v tom, že ne že bych byl super zpěvák nebo geniální tanečník, ale rozhodně k činohře, kterou dělám mnohem radši, se vám tyhle věci hodí.“

Vyprávěj bylo smysluplné, didaktické, přinášelo dějinný obraz naší země. To jsou vaše slova. Jestli jsem počítala správně, tak jste okusil totalitu jen kouskem svého života. Byl nějaký moment, který jste díky seriálu objevil?

„Tam co bylo nejzábavnější, tak bylo seznamování se s novinkami té doby. Bylo pěkné si připomenout věci, které jsme měli doma, nábytek, kuchyňské přístroje. Já jako dítě jsem zažil, že to je běžně doma, ale netušil jsem, že to máme třeba třicet let. Revoluce byla když mi bylo 11 let, takže jsem byl dítě, co zažilo ještě půl roku ruštinu, pak se nám učitelé začali přeškolovat a byli němčináři, angličtináři, což skýtalo neskutečný humor. Ale měl jsem rodiče, kteří měli zdravý rozum a dost jsem z nich cítil, že komouše nemusí a nemají je rádi. To se projevovalo třebatak, že maminka chtěla jet do Francie na výročí pádu Bastily, ale nebyla ve straně, tak nemohla. Dost jsem o tom slýchával, takže že bych nebyl znalý té doby nebo toho průseru, to zase ne. To už jsem jako malý věděl, že je něco blbě.“

Jedním z vašich posledních filmů byl film Daria. Příběh mi nepřijde jako formát, který se často vyskytuje v českých filmech.

„Ta Daria byla prazvláštní, je škoda, že se to nějak nepovedlo s produkcí, ten film skoro nikdo neviděl. To je mi líto, to byla moje první hlavní role. My jsme se tam dotýkali tématu farmacie a chtěli jsme připomenout věci, které člověk ví, ale rád na ně zapomíná. Že farmacie je daleko horší průmysl než zbraně a takové věci. Mrzí mě, že to vidělo tak málo lidí, premiéra byla chviličku před tím úplně prapodivně nesmyslným covidem a že to tak mohlo krásně prolnout s tím. Ale pro mě to bylo zajímavé natáčení, moc hezké a potkal jsem se tam se spoustou dobrých lidí, kvalitních. Například Jana Šulcová, ta je úplně boží. Ta hrála takovou hodnou paní vedoucí ve Vyprávěj a my se máme rádi. Myslím, že je velmi, velmi dobrá herečka.“

Vy jste říkal, že ten film hodně lidí nevidělo, na druhou stranu sem tam se objevila nějaká ne úplně lichotivá recenze a nedokážu si moc představit, jak bych se s takovou situací vyrovnávala. Jaký přístup jste zvolil?

„Je to tak, že ta doba jak je pořád rychlejší a jak jsou sociální sítě, tak člověk sahá častěji po hatech než po pochvale. Na ČSFD je, že to je odpad, zrůdnost, příšerné. Mě na tom mrzí to, že kdyby mi bylo dvacet, tak bych se asi rozbrečel a třeba by mi to i způsobilo to, že tohle povolání už nechci dělat. V tom je to strašně nebezpečné. Teď se u toho pousměju a vždycky mě pobaví, že ten, kdo píše hate neocení snahu, pokus a tak. Já na tomhle filmu cením, že to je pokus, protože my thrillery moc netočíme. Když to někdo odsoudí, nevím, kdyby tam nebyli čeští herci a bylo to s titulkama, tak by se na to někdo díval úplně jinak, než když v tom hrají čeští herci. Já myslím, že když se člověk do ničeho nepustí, tak pak nic není.“

Na začátku příštího roku usednete poprvé do režisérského křesla. V divadelní hře s názvem Přátelák se objeví Michal Slaný, Lukáš Pečenka, Eva Josefíková a měla by být uvedena v březnu. V jaké jste fázi?

„Byli jsme v dlouhatánské fázi obsazování, protože herci různě mají a nemají čas a taky jde o to, že producent potřebuje, aby herec byl známý. Ale známý herec často neznamená dobrý herec. Takže v tom musí člověk hledat, nakonec se mi podařilo, že tam mám hezký tým lidí a těším se na to. Přestože začínáme zkoušet někdy v lednu, tak už jsme si udělali čtenou zkoušku někdy před měsícem, abych viděl, jestli je to bude bavit a aby přišli na zkoušení nějak předpřipravení. A dopadlo to dobře, takže zatím to všechno vychází.“

Vy se rád potápíte a pěstujete květiny. Slyšela jsem, že jste taky skvělým barmanem. Vždycky, když nastane nějaká změna v životě, tak se otevřou nové cesty a příležitosti. Na jaře jsme nemohli cestovat, nemohl jste vycestovat do své oblíbené Indonésie. Chápu-li to správně, tak jste si to pěstováním květin alespoň bujarou přírodu doma představoval?

„To je přesné, já mám doma i mořské akvárium. Dělám si Bali doma. Mám banánovníky, citrusy, akvárium, tak vždycky jdu do pokoje, tam pobydu dvacet minut a mám pocit, že jsem byl měsíc v Indonésii.“

Jaromír Nosek natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Indonésie kvůli přírodě, nebo kvůli lidem?

„Zejména kvůli lidem. Já jsem jezdil na Bali a pak jsem dál cestoval. Když si představíte Indonésii a vytrhnete z té mapy, tak je velká zhruba jako z Amsterdamu do Moskvy. Asi 18 tisíc ostrovů a Bali je úplně uprostřed. Je to celkem maličký ostrov a napravo nalevo je islám a Bali je hinduistické, budhistické. A já kdysi, když jsem hodně cestoval a měl víc času, tak jsem pořád zkoušel různé země, centrální Amerika, Vietnam, Kambodža a na tom Bali jsem zjistil, že mi lidi přijdou nejhodnější. Takže tam jsem potom jel ještě asi pětkrát. Teď jsem tam dlouho nebyl, to mě mrzí. Ale těma lidma mě to vždycky nabije, že mi to vydrží se třeba půl roku nerozčilovat z místních poměrů.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek, minule tu se mnou byl herec Václav Kopta. „Tak my jsme se s Mírou utkali mnohokrát v mnoha představeních. Rád bych se ho zeptal na jednu věc. Míro, pořád si ještě myslíš, že jsem nejlepší český muzikálový herec, tanečník a zpěvák? Děkuji ti za upřímnou odpověď.“

„Ano, je to pořád skalní záležitost a myslím si, že jsi nejlepší muzikálový i činoherní herec, tanečník a zpěvák. Ale k tomu si ještě myslím, že jsi nejkrásnější z nich.“