Dívčí koledování v Rychnově nad Kněžnou

Dívčí koledování v Rychnově nad Kněžnou

V Rychnově nad Kněžnou a jeho okolí se náhodní příchozí podivují tomu, že tu 14 dní před Nedělí velikonoční - letos tedy 29. března - chodily holčičky, děvčata i ženy na koledu.Tento folklorní fenomén se tu tradičně a od nepaměti udržoval - a nezanikl ani za kumunistického režimu. Pro náhodné návštěvníky této oblasti pod Orlickými horami je to překvapení, když je vidí koledovat s pomlázkami, ženy pak s vařečkami, samozřejmě ozdobenými pentlemi. To aby vyšlohaly kluky nebo mužské, nebo třeba taky kluky na rychnovském sousoší Bylo nás pět - ty samozřejmě jen symbolicky - tedy i Petra Bajzu s kamarády, hrdiny Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Ostatně Poláček je rodák. A tatínkové či dědečkové jim udělají na památku fotografii.

Za koledování dostávají děvčata a ženy při holčenčí koledě, jak se tu říká, vajíčka či nějakou sladkost stejně tak jako chlapci o Pondělí velikonočním při té klučenčí. Ostatně na koledu se dřív chodívalo v Podorlicku i o Zeleném čtvrtku nebo děvčata v úterý po Velikonocích. Např. v Ohnišově na Dobrušsku přicházely děti do síně a zpívaly Pochválen Pán Ježíš Kristus / my jsme k Vám přišly na Zelenej čtvrtek - a hospodyně obdarovala koledníky sušeným ovocem, jablkem či chlebem. V některých vesnicích pod Orlickými horami chodili chlapci na koledu v Pondělí velikonoční s pomlázkou a děvčata - také s pomlázkou - v úterý po Velikonocích.
V německy mluvících vesnicích Orlických hor, které lemují horizont této oblasti, se této koledě říkalo v horském nářečí šmerkustn a kloppagiín z německých slov klappen a gehen = klapat a chodit. Němečtí hoši totiž chodili s řehtačkami a klapačkami. Koledníci při ní museli ochutnat svěcený mazanec, to aby se hospodyně nehněvala, a odříkávali Ene bene ustn, ich bin zu dir šmerkustn.
Ještě jinou velikonoční specialitu mívalo centrum této oblasti Rychnov nad Kněžnou, pro Němce tehdy Reichenau an der Knieschna. Do konce 1. republiky jí byla valbiska nebo taky balviska, zábava soukenické mládeže o Hodu božím velikonočním a Pondělí velikonočním. Takových valbisek bývalo ve městě až pět. Majitel balviska je nechal zhotovit ze dvou 10 až 14metrových "hrází" = klád, podbil je prkénky a vnitřek vyplnil cihlářskou hlínou. Ty se pak uhladily a vysypaly popelem ze dřeva a vznikl tak jakýsi žlab, na jedné straně o výšce 1,3 metru, dole zakončený jílovištěm a nahoře můstkem neboli štábcem. Vajíčka se koulela, a komu dál, ten vyhrával a hrávalo se do noci.
Pro vědecké doplnění nahlédněme do rozsáhlé publikace nedávno zemřelého etnografa a folkloristy Rudolfa Zrůbka "Jaro, léto, podzim, zima" s podtitulem Duchovní dědictví Orlických hor. V dnešní době až neskutečně působí fakt, že v roce 2005 ji vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky - 328stránkovou etnografickou antologii či spíše encyklopedickou publikaci tehdy 82letého badatele a znalce duchovních i uměleckých památek východočeského regionu s půvabnými ilustracemi Lidmily Lojdové, také Rychnovačky. (Jejím dědečkem byl propagátor turistiky v Orlických horách Jindřich Štemberka, který se zasloužil o zřízení a vytyčení hřebenové Jiráskovy horské cesty a z jehož popudu byla vystavěna Masarykova chata na Šerlichu.) Budiž podtržen i fakt, že tato čtyřdílná kniha s německým résumé, mající obdobnou hodnotu jako Plickův Český rok, zachycuje vědecky důkladně v ročních obdobích lidovou duchovní kulturu Rychnovska, Dobrušska, Novoměstska, Králicka, oblasti Orlických hor i nyní polského Kladska. Příklady autor cituje v češtině i v orlickohorském německém dialektu - v tom je bezesporu tato práce ojedinělá pro německý národopis v širokém slova smyslu. Řečeno jinými slovy, celoživotní autorova snaha zafixovat slovesné dědictví tohoto kraje spočívala v trpělivém sběru svědectví českých i německých pamětníků, přepisech rychle zapomínaného místního německého dialektu a studiu archivních materiálů.
PhDr. Rudolf Zrůbek, etnograf, folklorista, regionalista, hudební skladatel, uměnovědec, okresní konzervátor památek, organizátor spolkového života (mj. Sdružení přátel přírodních a historických památek Podorlicka), byl autorem tří divadelních her a víc než 300 odborných článků a studií z etnografie, folkloristiky a regionálních dějin Rychnova nad Kněžnou i nejbližšího okolí. Osobnost, navazující na ty, kteří byli spojeni s jeho rodným Rychnovem nad Kněžnou - jmenujme namátkou - Hynek Vysoký, znalec antické literatury a zakladatel Archeologického ústavu Karlovy univerzity, August Sedláček, profesor rychnovského gymnázia, autor Hradů, zámků a tvrzí království českého, Otmar Vaňorný, překladatel antické literatury,či Hugo Toman, zachránce Anežského kláštera v Praze před jeho zničením.
Život tohoto vědce par excellence byl předznamenán absolutoriem místního reálného gymnázia (o rok později tu maturoval jeho přítel Jiří Šlitr), ale neminulo ho ani totální nasazení v továrně, kde se opravovaly nádrže pro letecké motory. Po válce se mj. krátce vrátil do otcovy firmy. Únor 1948 přinesl její znárodnění a začátek prvních poválečných peripetií - zaměstnání ve Stuze Dobruška, Krajském výrobním družstvu Hradec Králové a Konstruktivě.1963 - 1974 pracoval v Okresním muzeu v Rychnově nad Kněžnou, 1968 uzavřel promocí dálkové studium etnografie s folkloristikou a dějin umění a poté dokončil i dvousemestrové studium muzeologie. Další peripetie začaly v roce 1972, kdy se souhlasem nadřízeného odboru kultury ONV otiskl ve dvou číslech národopisného západoněmeckého časopisu Jahrbuch für ostdeutsche Volkskunde rukopis o vánočních obřadních zvycích a hrách z Orlických hor. Za to byl později nazván revanšistou, protože údajně spolupracoval se sudeťáky. V té době byl už na základě konkurzu jmenován zastupujícím ředitelem okresního muzea, ale ne ředitelem definitivním, to z důvodů politických. Z rozhodnutí sekretariátu OV KSČ dostal výpověď se zákazem práce v kultuře a následovalo víceleté zaměstnání pomocného skladníka u podniku Elektrizace železnic Praha. Z Československých hudebních nástrojů Hradec Králové pak odešel v roce 1983 do důchodu a teprve poté mu byl - důchodci - přiznán doktorát filozofie, který už roku 1968 vystudoval na etnografii a dějinách umění na Karlově univerzitě v Praze.
Zakončeme jednou z jím zaznamenaných velikonočních koled: Svatý Petr dřímá / hoď nám flaši vína./ Abychom se napili / pánaboha chválili / rozkoše koše / hoď nám půl groše / na cejnovou misku / hoď nám po penízku. / A ta paní předobrá / koledy nám podala./ Zaplať jí to svatý Petr / svatý Ján/, naposledy Pán Bůh sám.

Zdroj: Josef Krám