Noc na pražské záchrance. „Nikdy nevím, co ta práce přinese,“ říká jeden ze záchranářů

Lidé, kteří zachraňují den co den životy, musí být připraveni na řešení jakéhokoliv zdravotního problému. V noci mají často jednoho společného jmenovatele – alkohol.

Na začátku je telefon

Každý výjezd záchranářů začíná na operačním středisku v Korunní ulici. Službu tady má neustále 6 až 8 dispečerů a ti mají přesně rozdělenou práci.

Operátorka Marie Stránská teď sedí u jednoho stolu, před sebou má telefon a několik monitorů s různými údaji, například s podrobnou mapou Prahy. Dnes zvedá tísňové hovory na lince 155. „Záchranná služba Praha tísňová linka, dobrý den,“ říká do sluchátka krátce po zazvonění a začíná mluvit s volajícím.

Do jedné minuty už musí vědět, odkud přesně volá a o jaký zdravotní problém se jedná.

Tato práce je obecně psychicky hodně náročná, už jenom proto, že tady se pracuje jenom hlavou. Střídají se nám různé typy lidí, různé povahy a toto všechno musí operátor zvládnout. Určitě ten čas hraje významnou roli u některých stavů.

Operátorka Marie Stránská

Jedním z takových případů může být srdeční zástava. Operátoři jsou vyškolení na to, aby co nejrychleji poznali, že se jedná o život ohrožující stav a následně zahájili takzvanou telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitaci.

Volajícímu radí, jak správně poskytnout první pomoc do příjezdu sanitky. „Stává se nám to. Dá se říct, že je to náš denní chleba. Ale není to zase úplně tak, že by každou službu každý operátor resuscitoval. I když mně se jednou podařilo, že jsem za jednu směnu resuscitovala šestkrát,“ líčí Marie Stránská.

Denní služba se podle operátorky od té noční v hodně věcech liší: „Určitě ta noc bývá komunikačně náročnější, protože v noci nebo večer se požívají alkoholické nápoje. Samozřejmě vědomí lidí je tím trochu zkreslené, i to chování a třeba i ty informace, které dostáváme nejsou úplně objektivní a samozřejmě je i více emocí, i těch negativních, bohužel.“

Čtěte také11 reportáží přímo z operačních sálů

Většina výjezdů v noci nějakým způsobem souvisí s alkoholem nebo drogami. Zdravotničtí záchranáři ale musí řešit i jiné věci, jak popisuje Lukáš Křepelka, který se svým kolegou čeká na výjezd na stanovišti v ulici 28. pluku: „V noci řešíme lidi z baru, napadení, opilé. Případně nějaké chronické onemocnění, které se třeba projevilo přes den, lidi doufali, že přejde. V noci, kdy je tma a ti lidé jsou úzkostlivější, tak se rozhodnou nás zavolat a řešit to.“

Za chvíli se mu ozývá pager, který mu hlásí výjezd. „Cizinec. Křeče v břiše. Teplota,“ popisuje případ, ke kterému musí s druhým záchranářem vyrazit.

Rychle jdou k sanitce, přes vysílačku si s dispečinkem předávají upřesňující informace a vyjíždí. Za pár minut jsou na místě ve Francouzské ulici. Berou si záchranářský batoh, transportní křeslo a jdou do domu k pacientovi. Mladý muž popisuje, že máš už několik hodin silné zažívací problémy. Lukáš Křepelka mu vysvětluje, že v takovém stavu ho převezou na infekční oddělení do nemocnice a pomáhá mu pěšky do sanitky, kde následuje krátké vyšetření a poté transport.

Tento výjezd patřil mezi ty klidnější. Záchranáři ale musí být během služby připraveni na řešení všelijakých situací: „Největší gró, co veřejnost zná, je resuscitace. Je tam ale opravdu všechno. Od obtíží s dechem, psychických potíží, nějaká zranění, dopravní nehody i porody,“ vyjmenovává Lukáš Křepelka. U pražské záchranky pracuje zhruba rok. Jako největší podstatu vidí v tom, že dokáže lidem rychle pomoci od bolesti.

Naší hlavní úlohou není stanovení nějaké definitivní diagnózy, ale zajištění člověka. Od příjezdu, pokud se jedná například o nějakou vážně těžkou zlomeninu, tak do dvou tří minut jsme schopni zajistit žilní vstup a podat léky proti bolesti, které působí prakticky okamžitě.
Záchranář Lukáš Křepelka

Služba záchranářů ale není vždy poklidná. U některých zásahů, kde jsou agresivní lidé, musí někdy asistovat i policie. „V pátek v noci to bývá častější, ale není to pravidlem,“ dodává Lukáš Křepelka a vzpomíná na pro něj zatím nejhorší případ: „Máme výjezd po asi dvou týdnech, kdy jsme spolu jezdili. Muž kolem 40 let se rozhodl spáchat sebevraždu tím, že najede autem do kamionu. To byl asi nejvážnější výjezd nás dvou… Prostě jdu do práce a nikdy nevím, co ta práce přinese, takže nad tím nepřemýšlím dopředu.“