Každá z 80 ručně vyřezávaných loutek Divadla Kozlík má ve své hlavě ukryté tajemné poselství

Kouzlo loutkového divadla přinášejí dětem pravidelně i loutkáři Pavlína a Michal Rezkovi z Loutkového divadla Kozlík z Divce u Hradce Králové. A do našeho studia nepřijeli sami, vzali s sebou samozřejmě i loutky. Tak je pojďme představit.
Michal Rezek: Žába má klepací pusinku a hýbací nožičky i ruce. Je samozřejmě celá zelená.
Pavlína Rezková: My máme pohádek hodně, takže v některých hraje žabáka, kluka. A v jiných zase žábu, holku. Já jsem zase přivezla ukázat kozlíka. Právě podle něj jsme kdysi pojmenovali naše divadlo. A hraje téměř v každé naší pohádce. Když nehraje, tak jej alespoň vždy ukážeme dětem.

Kolik takových krásných, ručně dělaných dřevěných loutek ve vašem divadle máte?
Pavlína Rezková: Jednou jsme to zkoušeli spočítat a jejich už k 80. Ze začátku, když taťka vyřezával loutky, tak ještě úplně nepřemýšlel o jejich váze, takže byly původně hodně těžké. Ale čím víc jsem s nimi hrála, tak to byl větší záběr na ruce. Takže je začal odlehčovat. A platí, že čím novější loutka, tím lehčí. Už je do detailů vymyšlená, tělíčko má jen vycpané a podobně.

Táta vyřezává naše loutky a vymyslel, že do každé vydlabané hlavičky schová nějaké tajemství. Opravdu nikdo neví, co tam dává.
Pavlína Rezková, loutkářka

Jsem rád, že jste zmínila také svého tatínka, který loutky vyřezává. Slyšel jsem, že první loutku jste od něj dostala k Vánocům.
Pavlína Rezková: Je to tak. Já jsem si moc přála od taťky vyřezat ze dřeva čarodějnici na koštěti. To byl tenkrát velký hit, když jsem byla malá, v každém květinářství byla nějaká taková čarodějnice, vlastně ani ne moc pěkná, ale já jsem ji chtěla. Tatínek mi ji zkusil vyřezat a já byla úplně nadšená. Jenže, pak jsem zjistila, že se jí nehýbou ručičky. Kdyby se dala lépe ovládat, tak by ty hry s ní byly zajímavější. Takže na další Vánoce jsem měla zase velké přání. Postavičku, ale už hýbací. Táta musel nastudovat, jak fungují loutky, sehnat provázky. Objel pár muzeí, kde se koukal, jak se to dříve dělalo. A vyrobil první loutku.

Čtěte také

Kašpárek je velvyslanec českého loutkového divadla. Děti mu rozumí všude na světě

A ta byla jaká?
Pavlína Rezková: Byl to takový zubatý mládenec. Myslím, že už jej v divadle ani nemáme. Už je schovaný, protože zub času na něm zapracoval. Ale myslím, že jeho ručičky má momentálně na sobě pan král. Ale zubatá hlava je už schovaná.

Potom jste už na každé další Vánoce dostávala další a další loutku?
Pavlína Rezková: To jsem už nic jiného nechtěla. Takže potom jsem chtěla samozřejmě loutky i k narozeninám a k svátku. Tak se začaly množit, bylo jich víc a víc. Pak už bylo možné zapřemýšlet o pohádkách a začaly jsme tenkrát s mými mladšími sestřenicemi hrát. Mně bylo asi 18 či 19 let, jim 11 nebo 12. Já jsem si je brala každý rok na týden na prázdniny a vymýšlela jsem jim program, protože jsem se chystala na kariéru učitelky mateřské školky a družinářky. Tak to byla taková má osobní praxe. Vymyslely jsme si pohádku, udělaly scénář, nacvičily písničky, namalovaly kulisy a pozvaly celou rodinu i sousedy. A na konci toho týdne jsme zahrály loutkové divadlo. Tak to všechno začalo.

Michale, jak vy jste se dostal k loutkám?
Michal Rezek: U mne to začalo tím, že jsme se s manželkou poznali. Jako dítě jsem nebyl, co se divadla týče, vůbec nijak políben. Takže s divadlem jsem přišel do styku až po polibku s Pavlínkou. Začínal jsem jako kulisák, což pro mne bylo dosti náročné a obdivuji manželku, že to se mnou vydržela, protože někdy byla ta představení dost dobrodružná. Ale postupně se to vyvíjelo a teď už hrajeme spolu.

Jako dítě jsem nebyl, co se divadla týče, vůbec nijak políben. Takže s loutkami jsem přišel do styku až po polibku s Pavlínkou.
Michal Rezek, loutkář

Jak často hrajete? A jezdíte také za svým publikem?
Pavlína Rezková: Hrajeme jednak přímo u nás v Divci, připravujeme tam akce pro děti. Ale jsme spíše kočovné divadlo. Objednávají si nás především mateřské školky, obce, divadla, různé kulturní akce a festivaly.

Čtěte také

Žádný 3D film ani super počítačová hra nikdy neobstojí před živým loutkovým divadlem

Pavlíno, vy jste tedy vystudovaná učitelka mateřské školy a speciální pedagog. A co je Michal?
Michal Rezek: Já jsem vystudoval vysokou školu v Liberci a to strojní inženýrství. Takže jsem se od toho trochu vzdálil. Už mne ale loutky natolik pohltily, že strojním inženýrstvím žiji jen okrajově. Teď jede opravdu divadlo na plný plyn a plný úvazek.

Vy jste ale kromě svého manžela vlastně vtáhla do loutkového divadla i tatínka, který vám vyřezával loutky.
Pavlína Rezková: Dá se to tak říct. Ale v tatínkovi se tyto vlohy projevily už tenkrát, když je do toho začala vtahovat maminka. Řekla mu, že potřebuje namalovat obrazy na zeď. A tenkrát byla taková doba, kdy všichni byli chudí, nic se nekupovalo, ale vyrábělo doma. Takže taťka vzal prostě štětec a začal malovat. Hned se ukázalo, že má obrovský skrytý talent. Začal dělat i různé plakáty a stále se v tom zdokonaloval. Potom už mé přání, aby mi vyrobil loutku, nebylo tak nereálné. Když jsme viděli, co všechno dokáže.

Čtěte také

Loutky hrají ve Smiřicích nepřetržitě od roku 1926. Kašpárek dál přináší radost a úsměvy

Mě fascinuje, že on se tak zdokonaloval, že začal loutky pro vás i postupně odlehčovat, aby se vám dobře hrálo.
Pavlína Rezková: Tak odlehčit tělíčko není tak těžké, to se vycpe třeba molitanem. Ale on začal odlehčovat i hlavičky, což je už složitější. Musí se uříznout polovina hlavy, vydlabat, a zase to zpátky k sobě nasadit. A tatínek samozřejmě onu dutou část nemohl nechat jen tak ladem, takže vymyslel, že do každé hlavičky loutky schová nějaké tajemství. Nikdo nevíme, co tam táta schovává. Dokonce Kašpárek má trošku děravé ucho, takže kdo je hodně zvědavý, tak se do něho může podívat a uvnitř uvidí nějaký dopis. Ten je tam určitě, ale jestli tam jsou ještě nějaké další poklady, to kromě mého táty, nikdo netuší.

Michal Rezek: A loutka Černokněžníka je pěkně těžká, ta váží snad 10 kilogramů. Když se s ním hrají nějaké dlouhé scény, pěkně mne z toho bolí ruce. Tak, kdo ví, jestli nemá v hlavě ukryté nějaké diamanty.

Čtěte také

Dřevo vdechlo život barokním sochám Matyáše Brauna. Přesvědčí vás o tom nová Galerie loutek v Kuksu

Jaké pohádky dětem nabízíte a hrajete?
Pavlína Rezková: Hrajeme hodně klasické pohádky, tedy Perníková chaloupka, Červená Karkulka, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, O neposlušných kůzlátkách, Šípková Růženka. Ale potom máme i naše vlastní, autorské pohádky. To je Jak šel Kozlík do světa, Pyšná čarodějnice, O Luciáškovi. A Vodnická pohádka, ta je napůl autorská a napůl klasická.
Michal Rezek: Ovšem u nás je to trošičku jinak. I klasické pohádky mají netradiční konce.

Pozvěte nás, kde vás teď bude možné vidět hrát?
Pavlína Rezková: Momentálně se chystáme do německého Düsseldorfu za českými dětmi.
Michal Rezek: Oni tam mají českou školku, takže jim jedeme zahrát pohádku, aby měly děti kontakt s českým jazykem. Už jsme tam jednou hráli, to bylo v roce 2017.

Michal Rezek a Pavlína Rezková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Našimi hosty byli Pavlína a Michal Rezkovi, kteří šíří slávu českého loutkářství i za hranicemi naší republiky. Moc děkuji za rozhovor.