Vypadalo to, že kvůli hlasivkám nebudu zpívat. Teď jsem si nadělil k sedmdesátinám koncertní turné, raduje se Ivan Hlas

Jak jsi na tom hlasově teď?

„O moc líp se mi zpívá, než mluví. Díky panu doktoru Filipovskému mi odstranili jen půlku hlasivky, a ono to vyšlo. Byly úvahy, že by vzali vše, a nemluvil bych. Doktor řekl, že to zkusíme tahle, a ono to zaplať pánbůh vyšlo.“

Čtěte také

Psaní textů bývá vražda, ale na novou desku už jsou hotové, ubezpečuje Fiala z kapely Mňága a Žďorp

Jak jsi to prožíval?

„Pan doktor říkal, že takového pacienta, který by byl neustále optimistický, ještě neměl. Já bych spíš řekl, že jsem byl pitomý, a nedocházely mi souvislosti. Říkal jsem si, že když nebudu zpívat, ani mluvit, tak to bude blbé vůči vnoučatům a všem okolo. Utěšoval jsem se, že když tak budu psát. Naštěstí k tomu nedošlo.“

Ivan Hlas Trio vyráží na turné Pramínek času, které je oslavou tvých sedmdesátin. Jak je to s publikem, stárne s tebou?

„Někteří lidé se mnou stárnou, jiní přibývají. Chodí i malé děti a říkají: „Zahrej strejdo Na kolena.“ A já vím proč, protože tam jsou sprostá slova, a to děti baví. Lidé chtějí slyšet to, co znají, ale publikum si zvyklo i na nové písničky. Třeba ‚Až přelezem plot‘ zpíval celý sál. Nemůžeš lidi zahltit každý týden novinkami.“

Dostal jsem nabídku na koncerty do velkých sálů. Řekl jsem si, že si tím narozeniny kazit nebudu.

Jak vznikalo poslední dvojalbum? Natočili jste všechno živě?

„Ano. Po mnoha letech budu mít zase vinylovou desku. A vyšlo to i na CD. Jako úplně neznámá věc je na něm písnička, kterou jsem napsal z nešťastné lásky v patnácti letech. A ono to tam sedí.“

V Triu už hrajete přes 20 let. Je to neuvěřitelné. Hádám, že je to nejtrvanlivější z tvých hudebních seskupení.

„Já jsem měl i předtím kapely vždycky poměrně dlouho. Tak osm let se stejnými muzikanty. Pak přijde únava, nešlape to, nebo ekonomicky nejde. Takže se ty kapely rozcházely. To Trio s Norbim Kovácsem a Olinem Nejezchlebou je dobré v tom, že je ekonomicky v pohodě. Jezdíme jedním autem jako na výlety. S kluky nebyl za těch 20 let jediný konflikt, ani muzikantský.“

Čtěte také

Robert Kodym: „Vzpomínky na devadesátky mám ostré.“ Keithu Richardsovi věnoval kytaru podepsanou Zappou

Sedmdesátiny oslavíš 10. května. Jak se s tím smiřuješ?

„Nechtěl bych, aby to znělo jako fráze, ale já se na to necítím. Zdraví teď funguje. Já musím hrát až do smrti. I kvůli svému legračnímu důchodu.

Turné Pramínek času je dárek tobě i fanouškům?

„Myslím, že ano. Uvažoval jsem, jak tu sedmdesátku oslavit. Dostal jsem nabídku na velké koncerty do velkých sálů. Nechal jsem si to projít hlavou a říkal jsem si, že by s tím přibyl stres. Stavět velkou kapelu na jeden koncert, zvát hosty. Řekl jsem si, že si tím narozeniny kazit nebudu. Rozhodli jsme se udělat to komorně. S lidmi, které známe. Já tam připravuji překvapení, že přinesu písničku, kterou kluci nikdy nehráli, a před lidmi budou muset zaimprovizovat.“

Jak bude vypadat křest alba v Malostranské besedě?

„Pozvali jsme dva kmotry, kterých si nesmírně vážíme. Dlouholetého kamaráda kameramana Honzu Malíře a režisérku Alenu Činčerovou. Ona o mě k těm sedmdesátinám natočila hodinový film. Je to hlavně o pohodě, rodině, muzice. Moje žena se bála, co tam bude říkat, ale Alena jí napsala: Neboj se, je to milé, něžné a veselé, jako tvůj muž.“

Jak vznikal muzikál Šakalí léta? Má pocit, že některé jeho písně zlidověly? Jak si přivolává múzu? Poslechněte si celý rozhovor.