Kristina Žantovská: Čas – a jaký vlastně?
Už je to tu zase, budeme měnit čas. Z letního na zimní. Tohle přesýpání času je donquijotský úkol.
Krátkodobé pokusy hýbat s časem tu byly z důvodů energetických během válek, první a druhé světové. Ekonomické důvody také vedly k tomu, že od roku 1979 přehazujeme čas, ale prokazatelně jsou dnes „úspory“ tak zanedbatelné, že nedává žádný smysl v tom pokračovat.
Tomáš Procházka: Evropská komise chce zrušit letní čas. Proč vlastně?
„Lidé to chtějí a my to uděláme“, reagoval předseda Evropské komise Jean Claude Juncker na otázku, jak naloží s rozsáhlým průzkumem, v němž se plných 84 procent respondentů rekrutujících se z jednotlivých zemí Unie, vyslovilo pro zrušení letního času.
Navíc máme od roku 1996 v Evropě sladěný čas tak, že letní trvá sedm měsíců a zimní pět. Dospěli jsme k podivné asymetrii a nikdo vlastně neví proč.
Oprávněně Brusel tuhle otázku znovu zvednul. Na online dotazník, který Evropská unie letos spustila, jí asi půl milionu občanů členských států odpovědělo, co si o střídání času myslí. Přes 80 procent řeklo už dost.
Hrátky s časem jsou ošemetné, jako všechno, na co chceme příliš vyzrát. Vstávat za světla, ale nechat přicházet tmu o hodinu dřív, anebo zachovat den i s odpolednem, ale vstávat za tmy? Opravdu babo raď.
Jak zastavit čas
Pokusy šíbovat s časem vždycky tak trochu připomínaly komunistický slogan „poručíme větru dešti“. Ani komunisti neporučili. Vítr, déšť i čas si dělá svoje, bez ohledu na nás. „Pozoruj olivy, jak často chceš, stejně dřív nedozrají.“
Změna času přináší víc škody než užitku, tvrdí její kritici
Ručičky se v noci ze soboty na neděli posunou ve tři hodiny ráno zpátky na druhou hodinu. Tím se noc prodlouží o hodinu a přejde se zpět na standardní, takzvaný zimní čas. V minulosti měla změna smysl hlavně kvůli tomu, že se muselo méně svítit. Kritici teď říkají, že tento efekt se už dávno vytratil a posouvání způsobuje lidem více problémů než užitku.
A přestože si víc a víc stěžujeme, že nemáme žádný čas, nebo že je ho stále méně, není tomu tak. Čas je jeden, jenom jeho vnímání je individuální a to sedí pouze a jenom v naší hlavě.
Takže rada je vlastně jednoduchá. Nechme, ať si čas dělá svoje a změňme to, jak ho prožíváme. Prožitý, náš osobní čas je pro každého z nás nejdůležitější a ten, který měříme na hodinkách, čas měřený, s naším osobním nemá nic společného, jak jsem se dočetla v chytré knížce švédské fyzičky, Bodil Johnssonové.
Tam se píše i o velmi zajímavém spolku, který by mohl někoho inspirovat. V roce 1990 založil německý filosof Peter Heintel sdružení Tempus, za účelem prodloužení, nebo řekněme zadržení času. Sdružení, které je neformální, dnes funguje nejen v Německu, ale také v Rakousku, Švédsku, Itálii a Švýcarsku, má tisíc členů a velký smysl pro humor. Ale nejde o žerty!
Vydává různé texty a vybízí své členy, aby přicházeli s příklady toho, jak nakládat s osobním časem. Rozlišují totiž čas měřený – Chronos a čas prožitý – Kairos. Některé knihy tohoto sdružení jsou určené lidem, kteří už mají všechno – kromě času. Snaží se čas ušetřit větším pracovním nasazením, aby si de facto naspořený čas mohli koupit. Začarovaný kruh. Jsou zafixovaní v měřeném čase, pro který stále ještě platí, že „čas jsou peníze“.
Pan Heintel má podle mě naprostou pravdu. To, co ve skutečnosti chceme, je čas zastavit. Vždyť koneckonců odečítá naše dny na tomhle světě. Tak proč a kam tak spěchat?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
