Jan M. Heller: Průvodce středovýchodní Evropou
O střední Evropě se toho napsalo a namluvilo jen což. Je to pojem, který měl od začátku ve vínku motivaci odlišit tento prostor od Evropy východní, dát najevo, že nemáme s těmi nekulturními hordami nic společného, že od středověku „patříme na Západ“.
V poslední době se objevil, a to nejen v literární historii, kde jsem na něj narazil poprvé, nový pojem: Evropa středovýchodní. Snad proto, aby této vyhrocené opozici ulomil hrot. To se už asi nepodaří, ale rozhodně je inspirující pro nové promýšlení identity našeho prostoru.
Čtěte také
Vskutku: kde leží východní hranice střední Evropy? Jáchym Topol, o jehož odbornosti k tématu není třeba diskutovat, kdysi napsal, že střední Evropa končí tam, kde jsou v lesích asfaltované cyklostezky; tam, kde se jezdí na kole postaru po lesáckých cestách a polňačkách, začíná Evropa východní. Nejspíš bude platit, že to není striktní čára na mapě, ale že přechod z Evropy střední do středovýchodní lze zakoušet plynule či nárazově, bez ohledu na státní či regionální hranice. K Topolovým cyklostezkám se nabízejí další postřehy:
Poznávací značky aut. Chvíli trvá, než návštěvník pochopí, že zvýšený počet vozů s německými, rakouskými, italskými nebo francouzskými registracemi v Travniku, Satu Mare nebo Elbasanu neznamená, že by v tom městě byl nějak vysoký turistický ruch. Jsou to auta migrantů, kteří se na léto vracejí do rodné země.
Čtěte také
Honosné vily, nezřídka s bazénem, zářící novotou v zaprášených polích kukuřice nebo slunečnic. I ty si postavili tažní ptáci z peněz vydělaných v zahraničí, myslíce si z nějakého důvodu, že to za tu celoživotní dřinu stálo.
Vozidla veřejné dopravy s cizokrajnými nápisy. Po kolejích, ale i po silnicích se prohánějí – no, spíš plouží – tramvaje, autobusy a motoráky pořízené z druhé ruky, v nichž zůstaly instrukce z původní domoviny včetně informace, že černá jízda stojí 40 DM. To už moc neplatí, obnovu vozových parků zajistily v poslední době evropské peníze.
Architektura opuštěných objektů. Ne, nemyslím vídeňskou firmu Hellmer & Fellner ani nádražní budovu typu 16/H, mezníky prostoru někdejší habsburské monarchie. Myslím pomníky socialistických utopií v průmyslu, energetice i občanské vybavenosti – předimenzované brutalistické objekty, které mají dnes většinou vchody zatlučené prkny nebo si je rovnou bere příroda zpět.
Čtěte také
Ale při letošní cestě mi došlo, že ta hlavní hranice je gastronomická. Respektive odděluje od sebe způsoby, jak lze veřejně uspokojit základní lidskou potřebu jídla.
Došlo mi to ve městě M., kam jsem přijel v horkém a ospalém letním odpoledni vlakem. Secesní nádražní budova ukrývala zařízení, které se u nás už moc nevidí: nefalšovanou nádražku, v níž seděli dva osamělí poutníci, každý nad svým pivem a kořalkou, a v jejich smutných, tak strašně smutných očích se zračila tragédie celé té země, odsouzené k doživotní melancholii. U paní za pultem si však kromě chlastu na utápění žalu bylo možné koupit také třeba perkelt s těstovinou.
Ano: střední Evropa končí tam, kde si lze na nádraží, u benzínky nebo na silničním odpočívadle koupit jídlo, které někdo připravil. I tuhle úvahu lze rozvíjet dál: tam, kde se ve vlaku, u cesty nebo na peróně dají koupit za pár lei či hřiven přímo od kuchařky vareniky nebo bliny, začíná Evropa východní. Tady nás však ještě čeká langoš, bramborová placka se zeleninou, cașcaval pane, burek, debrecínský párek s hořčicí, pljeskavica, frigӑrui, sirnik, köfte, plněné čerstvé pečivo.
Čtěte také
To všechno střední Evropa vyměnila – ve jménu nejvyššího příkazu šetření – za burgery, panini, pečivo ze zmrazených polotovarů, hnusnou pizzu z náhražek a ještě hnusnější bagety z celofánu, vysoce průmyslově zprocesované jídlo, o němž jsem se nedávno dočetl, že má na lidský organismus podobný dopad jako kouření. Své občerstvovací zvyky na cestách prodala: turistům, hipsterům, uniformním řetězcům.
Čím dál častěji jsem na letních cestách po Slavonii, Hortobágyi, Bihoru nebo údolí Neretvy potkával zabedněné a opuštěné pekárny, kiosky, bufety a nádražky. Zasadila jim smrtelnou ránu pandemie, z níž se už nevzpamatovaly, nebo se střední Evropa šíří pořád dál na východ? Zní to rouhačsky, ale byla by to škoda.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
