Došla mi jedna velmi důležitá věc, že psaní ke svému životu vlastně nepotřebuju, říká spisovatelka a dramatička Hana Lehečková
V mých vysokoškolských letech bylo setkání s knihou především setkáním se spisovatelským já, které doufalo, že jednou se mu to možná podaří a stane se autorkou. Nechtěla jsem být slavná, ani jsem si nemyslela, že bych si tím mohla vydělat nějaké podstatné peníze. Co jsem ale tehdy chtěla, bylo mít svůj vlastní hlas, možnost promluvit.
Lidé jako já, kteří nevynikají líbivým vzhledem, rétorickými dovednostmi či zajímavým způsobem života, byli vždy snadno přehlédnutelní a moc se od nich neočekávalo. Proto jsem se upnula na představu, že když to neumím jinak, jednou svoje okolí oslovím vlastní tvorbou. Že dobudu literární svět a lidé, kteří mě dříve přehlíželi, si se mnou budou chtít potřást rukou.
Čtěte také
Když jsem jako autorka začala slavit první drobné úspěchy a dostala se do bodu, kdy jsem mohla psát pro veřejnost, aniž bych o to musela zásadně bojovat, paradoxně jsem tuto touhu paradoxně zcela opustila.
Až teprve tehdy jsem si začala psaní konečně naplno užívat, tady a teď, v přítomnosti a bez ohledu na to, co mi přinese budoucnost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.