Východ slunce, to je nádhera. Ať je to tady u nás za humny, nebo na druhém konci planety
Až na konec světa vás dnes zavedeme. Setkáte se s člověkem, který na konci světa opravdu sám byl. A nafotil tam i spoustu krásných fotografií. Je to cestovatel a fotograf Tomáš Dvořáček, kterého tu dnes vítáme.
Přišel jste s fotoaparátem?
Nepřišel. Dnes ne. Já fotím jedině v těch horách a krajinářské fotky. A jinak foťák spíš nechávám doma. To už musí být příležitost, abych si ho vzal s sebou.
A co vás k tomu přivedlo? K cestování i k tomu fotografování, protože ono to asi spolu úzce souvisí, viďte?
Přesně tak. Je to jedno s druhým a kdyby nebylo to první, tak by pravděpodobně ani nebylo to druhé. Já jsem začal před pár lety jezdit do hor. Předtím jsem sportoval, dělal otbal a squash. Pak jsem měl nějaké zranění, takže doktoři úplně nebyli rádi neviděli tyto moje aktivity, takže jsem musel hledat něco jiného. A začal jsem se přibližovat tady těm lokalitám, horám a turistice. A když už v těch horách byl, tak jsem si říkal, že by bylo škoda nepřivézt nějakou fotku, abych na to měl taky nějakou památku.
Životní úroveň je tam trošku nižší, ale lidé jsou strašně srdeční a přátelští. Ta snaha pomoci druhému člověku, aniž by od toho cokoliv čekali, tak ta mi tady moc chybí.Tomáš Dvořáček, cestovatel a fotograf po návratu z Patagonie
Ale vy už jste taky viděl kus světa. Kde jste všude byl?
První cesta, kterou jsem podnikl trošku dál než po Čechách a po Slovensku, tak jsem se dostal na Island, což je pro fotografy úplně ráj. Takže jsem hned vstoupil do takzvaně rozjetého vlaku. A potom jsem začal hledat další lokality, které by byly podobné Islandu, protože mě ta Skandinávie strašně láká, je pro mě to nejlepší, co může být. Pstupně jsem začal jezdit do Norska, potom i nějaké ty exotické země, třeba Srí Lanka. A v loňském roce jsem se tedy odhodlal i trošku dál. Do Patagonie, do Gruzie a dalších zemí.
A Česká republika? Je taky fotogenická?
Česká republika je úžasná. Já mám strašně rád České Švýcarsko. Tam jsem několikrát do roka. Nedám dopustit na naše hory a naši krajinu.
A teď pojďme rovnou na ten konec světa. Kde to je ta Patagonie a Ohňová země. Abychom se trochu zorientovali zeměpisně.
Tohle je úplně jednoduché. Je to nejjižnější cíp Jižní Ameriky, který se rozkládá na území dvou státu, tedy Chile a Argentiny.
Pro fotografa je asi nejdůležitější světlo. Vy jste prý ochotný klidně třeba brzo ráno vstávat kvůli tomu, abyste to správné světlo měl.
Pokud jsem na dovolené, nebo na fotografické cestě, tak samozřejmě to vstávání k tomu patří. Ale jinak strašně nerad ráno vstávám, aby to nevypadalo, že jsem ranní ptáče. Když jsou nějaké slibné podmínky nebo dobrá předpověď, tak už je to automatika, že se nevyspím a za svitu čelovky nebo hvězd, se musím vydrápat někam na vyhlídku abych ten správný moment byl na tom správném místě. Ono se pak většinou stane, že se to světlo nedostaví, ale za to riziko to stojí.
A když porovnáte východy slunce tady u nás a na konci světa. Jsou stejné?
Když se ten východ slunce povede, tak je krásný, ať je to tady u nás za humny, nebo na druhém konci planety. Ale tím, že člověk nemá moc možností se na tyhle odlehlé lokality dostat moc často, tak si toho víc váží řekl bych.
A jak tam na konci světa, tedy v jižním cípu Jižní Ameriky lidé žijí? Jaká je to oblast?
Když už se člověk vydá tahle daleko, tak samozřejmě nechce jenom přivézt fotku a nic víc. Tak jsme se chtěli i trošku víc poznat s tou místní kulturou a je to hodně jiné bych řekl. Člověk si na to musí trošku zvykat. Je to hlavně tím, že to je strašně odlehlé. My jsme se většinou pohybovali po těch vesničkách, takže tam ti lidé nemají moc peněz. Životní úroveň je tam trošku nižší, ale o to víc se to kompenzuje tím, že jsou ti lidé strašně srdeční a přátelští. A ta snaha pomoci druhému člověku, aniž by od toho cokoliv čekali, tak ta mi tady moc chybí. Třeba já jsem tam odsud přijel úplně nadšený, že ti lidé se ještě opravdu mezi sebou umí pěkně chovat. A to po návratu domů, musím přiznat, mě trošku zase šokovalo, než jsem se přizpůsobil.
A jak dlouho jste tam byli?
Jeli jsme tam na tři týdny, ale ta cesta byla dlouhá, takže ve skutečnosti jsme tam strávili asi 15 dní čistého času. Což není mnoho, ale jelikož jsme všichni zaměstnaní, tak naši zaměstnavatelé netrpí úplně dlouhé dovolené.
Co počasí, jaké tam je? Jak jste se museli vybavit dopředu? Během jednoho jediného dne se tam prý vystřídají skoro všechna roční období?
Přesně tak. Co si člověk jako představí během celého roku u nás v Čechách, tak tam je na pořadu dne prakticky běžná záležitost. Takže člověk musí být vybaven jednak trpělivostí a jednak i ta výbava musí mít uzpůsobená. Větší problém je vítr ani ne tak zima. Jelikož jsme spali celou dobu ve stanech, tak to naše vybavení muselo projít nějakou zatěžkávací zkouškou ještě dřív než jsme tam vůbec odjeli.
A navštívili jste v Ohňové zemi také to nejjižnější město
Ushuaia. Ale se lidé se tam dohadují, jestli to je nejjižnější město nebo není. Protože o kousek níž je ještě městečko Puerto Williams, Ushuaia je na argentinské části a Puerto Williams na chilské. A i když to chilské městečko je spíš naše vesnice, tak oni proto, aby měli to privilegium, tak ho označili za město. A my jsme byli v obou těch místech.
Lidé jsou na to hrdí, že jsou na konci světa?
Já myslím, že oni to tak moc neprožívají. Je to jen taková celosvětová zajímavost, ale pro ně osobně to asi není tak důležitá věc.
Jinak tedy pustina, nádherná křišťálově čistá krajina, hory se skalnatými vrcholy?
Přesně tak. Hodně skalnatých vrcholů, všude křišťálová voda, takže člověk nemá problém se kdekoliv, z jakéhokoliv potoku napít. A je to jiný styl cestování než tady v Evropě.
A jak jste se tam pohybovali. Chodili jste pěšky, nebo jezdili autobusy?
My jsme navštívili tři lokality v té Patagonii a Ohňové zemi. Jednak odlehlý ostrov Isla Navarino v Ohňové zemi, potom v Chile Národní park Torres del Paine a v argentinské části potom oblast okolo Fitzroye, to je nejvyšší hora té oblasti a nejzajímavější. Takže v těch oblastech samotných jsme chodili pěšky s batohem na zádech, ale mezi těmi místy jsou dost velké vzdálenosti, takže jsme museli kombinovat různé druhy dopravy. Tedy na lodi, letecky případně těmi dálkovými autobusy.
Kolikrát tak fotograf zmáčkne spoušť fotoaparátu v takhle nádherné přírodě? To se asi nedá spočítat.
Chtěl bych víckrát než jsem to ve skutečnosti udělal, protože ne vždy byly podmínky a počasí, ale nakonec bylo hodně fotek na třídění.
A chystáte se dál zase někam vyjet?
Chystám, mám spoustu plánů v hlavě, záleží, který se podaří první zrealizovat. Nejaktuálněji mě zase láká Skandinávie, tam se chci vrátit. Do Norska na Lofoti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
