Miluji improvizaci a živé vysílání. A to se v Hradci Králové dělalo vždy skvěle, říká Mirek Vaňura

Před čtvrtstoletím se přecházelo nové, přelomové digitální technologie a staré rozhlasové magnetofonové pásy nahradily definitivně jedničky, nuly a obrazovky počítačů. Jedním z těch, kteří u toho tenkrát byli, je i moderátor a publicista Mirek Vaňura.

Rozhlasové ráno má své kouzlo. Začínáš vysílat, otvíráš s posluchači nový den, jsi plný očekávání a nadějí. To je každé rozhlasové ráno.
Miroslav Vaňura, moderátor a publicista

Jak ty si pamatuješ rok 1999, respektive možná ještě rok 1998?
Musím říct, Jakube, jako by to bylo včera. Je to ale 25 let. Uteklo to jako voda. Pamatuji si, že se poprvé vysílalo z této budovy, ještě ne úplně hotové, posledního prosince, tedy jedenatřicátého na Silvestra v roce 1998.

Moderátor František Mifek byl tenkrát ještě v budově ve Vrchlického ulici, ty už jsi byl tady v Havlíčkově ulici a předávali jste si slovo.
Vzpomínám si, že jsem tenkrát ale Františka neslyšel. Nevěděl jsem tedy, jestli už domluvil. Ale opravdu je to jako včera. Tenkrát bylo pro nás rozhodující datum 26. února, když už bylo vysílání vyšperkované, taková jedna velká párty i pro naše posluchače. Spolu s Ladou Klokočníkovou jsme vysílali tři hodiny v kuse, měli jsme hosty, například písničkáře Pavla Dobeše. Byli ti i oba architekti, kteří se na rekonstrukci budovy podíleli, pan Plocek a pan Misík.

Studio zářilo novotou a barvami, každá místnost měla například své barevné židle s určitým kontrastem.
A já musím říci, že to nezestárlo, je to dobře navržené a namalované. Opravdu to pořád vypadá moc hezky, což jistě potvrdí posluchači, kteří do budovy chodí každoročně na den otevřených dveří. Stále je to jako nové. A chci zmínit, že najednou byl člověk ještě víc hrdý, odkud vysílá. Moc se nám tady líbilo a to se jistě projevilo i na projevu nás moderátorů.

Českému rozhlasu Hradec Králové i jeho úžasné budově přeji minimálně dalších 25 let krásného vysílání, se kterým budou všichni spokojeni.
Miroslav Vaňura, moderátor a publicista

Já jsem přišel o pár měsíců později, až v září 1999. Takže jsem přesun z Vrchlického ulice nezažil, i když Fuchsovu vilu si pamatuji, protože jsem byl jako patnáctiletý elév dva měsíce o prázdninách na praxi.
Já to tady miloval. Protože už jsem dělal i v televizi v Praze, tak si představ, že jsem od pěti do devíti ráno vysílal v rozhlase, pak jsem skočil do auta a upaloval do televize. Ale tady jsem to vážně miloval. Těšil jsem se na každé ráno. A teď ti ta rána závidím. Já vysílám odpoledne, je to fajn, ale ráno má své kouzlo. Začínáš vysílat, otvíráš s posluchači nový den, jsi plný očekávání a nadějí. To je každé rozhlasové ráno. A nejkrásnější rána, milí posluchači, byla ta páteční. Protože zase máte před sebou už víkend.

Čtěte také

KRIMINÁLKA aneb téměř detektivní pátrání po stopách práce policie manželů Dany a Mirka Vaňurových

Jak vzpomínáš tedy na Fuchsovu vilu, jaké tam bylo prostředí? Byl tam také proslulý bazén nebo tedy požární nádrž, která v létě sloužila jako bazén.
Na Vrchlického ulici byly vlastně dvě vily, dnes to jsou dva objekty, dva pozemky. A uprostřed toho stály takové staré papundeklové přízemní baráky, kde byly kanceláře. I já tam měl kancelář. Už jako malý kluk jsem poslouchal hradecký rozhlas, každou sobotu s Milanem Jelínkem, to byl potom můj velký učitel a já na to byl moc hrdý. Když jsem vyhrál konkurz a nastoupil do rádia, tak jsem si říkal, vysílám v rozhlase, co naši poslouchali.

Pak tedy 26. února roku 1999 začalo pravidelné každodenní vysílání z Havlíčkovy ulice.
Myslím, že se začalo devátou hodinou ranní a bylo to živé vysílání po tři hodiny. Celé dopoledne, byli při tom páni architekti a byl u toho zejména člověk, který to měl všechno v dobrém slova smyslu na svědomí, na toho bych nechtěl zapomenout. A to byl tehdejší ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové Petr Haš. Já jsem si ho hrozně vážil, vykal jsem mu, on mi tykal. A to byl další můj velký učitel. On se vlastně stal takovým stavbyvedoucím na rok a půl, chodili jsme se koukat, jak rekonstrukce postupuje a těšili jsme se.

Čtěte také

Před čtvrtstoletím se Český rozhlas Hradec Králové stěhoval do nové budovy a zase má nové studio!

Ty jsi určitě ještě stříhal na klasických, starých rozhlasových pásech.
Je pravda, že než jsem se naučil stříhat digitálně, tak jsem jel ještě na pásy. A skok to potom byl opravdu obrovský. Pamatuji si třeba, že dříve se to prostě postříhalo na pásu a do vysílání to zařadil editor nebo technik. Ovšem někdy se stalo, že se odvysílala omylem nepostříhaná verze. A to dříve skoro nešlo, ale teď v digitálním prostředí to přehlédneš hned. Takže i takové věci se děly a dějí, ale s tím se počítá. A naši posluchači jsou skvělí, věřím že se tomu pokaždé jen zasmějí.

Všichni mají rádi veselé historky z natáčení. I živé vysílání přitahuje takové věci.
Já si ale teď na nějakou klasickou veselou historku, nebo přeřeky, nevzpomenu. Já miluji ve vysílání improvizaci, nemám moc rád napsané věci. Teď řeknu hroznou věc, já teď vysílám na Dvojce a mé nejhezčí vysílání bylo, když zemřel člověk, kterého jsem si moc vážil, a to byl Karel Gott. Vysílání se úplně překopalo a najednou tam chodili lidé, kteří na něj vzpomínali, bylo to smutné, ale to nejzajímavější a v podstatě nejlepší vysílání. Tak by to totiž podle mě mělo vysílání vypadat. Vykoukneš z okna, obrazně řečeno, a hned komentuješ, co se děje, aby to ostatní věděli. Věřím, že i tam nahoře musel tenkrát mít Karel Gott radost. A právě takové bezprostřední vysílání se tady v Hradci králové dělalo hodně a pokaždé skvěle.

Jakub Schmidt a Mirek Vaňura ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

S moderátorem Mirkem Vaňurou jsme dnes zavzpomínali na to, co se tu před 25 lety odehrávalo.
Zamáčknu slzu a Českému rozhlasu Hradec Králové i jeho úžasné budově přeji minimálně dalších 25 let krásného vysílání, se kterým budou všichni posluchači spokojeni.