Kuchařem téměř na Severním pólu. Jiří Bouz vaří skvělé české lahůdky chlapům v obřím kanadském dole

Na jak dlouho jste přijel do České republiky? Je to pro vás dovolená?
Žiju a bydlím v Kanadě už asi 8 let. A přijel jsem se podívat na rodiče po pěti letech.

Čtěte také

Mořský vlk ve výslužbě: Na mořskou nemoc si zvyknete, ale stesk po domově vás žene z oceánu

Jak jste se dostal z východních Čech až skoro na severní pól? Jaká to byla cesta?
Celý ten příběh je dlouhý, tak to shrnu. Vyučen jsem číšníkem na středním odborném učilišti. Maturita, trochu práce tady po hradeckých restauracích. A moje teta z Brna tenkrát jela na nějakou plavbu kolem Anglie a přivezla mi katalog. A když jsem ho otevřel, tak jsem tam uviděl nádherné tabule a ubrousky, trojité založení příborů a všechen ten servisní personál, jaký už se dnes nevidí, červená saka a manžetové knoflíčky. Když jsem to viděl, tak si říkám, když už jsem tohle vystudoval, tak to budu dělat na špičkové úrovni. Samozřejmě každá hospoda má svůj půvab, ale chtěl jsem to dotáhnout někam dál. Začal jsem pátrat a dostal jsem se až k agentuře, která najímá lidi na zaoceánské lodě. Byl jsem vyučený číšník, tak jsme nastoupil jako servisní personál v restauraci.

Zapojil jsem i českou gastronomii, udělal jsem výpečky a knedlíky, strašně si to chválili. I guláš jim chutnal, slavil jsem úspěch.
Jiří Bouz, kuchař za severním polárním kruhem

Co to bylo za loď? A jak byla velká?
Psal se tuším rok 2002. Společnost byla původem z Řecka, ale plavila se pod italskou vlajkou. A odletěl jsem do Neapole. Loď měla 258 metrů a jmenovala se European Stars, Evropský hvězdy. Bylo na ní asi 2 400 hostů a 1 200 členů posádky. Ten poměr tam byl asi 2 ku 1. A já na těch zaoceánských lodích nakonec sloužil 13 let. Otevřel jsem jich 16, Atlantik jsem několikrát přeplaval, kolem světa jsem si poplaval. A dokonce jsem se dostal i k takovým společnostem jako Disney nebo Royal Caribian International.

Čtěte také

Michal Vacek: Kuchařinu musíte milovat, jinak budete „vyvaření“. Je to sebevzdělávání na celý život

Ale pak jste chtěl asi zase někde zakotvit. Tahle práce asi není na celý život?
Není. Potkáte hodně lidí, za týden se na lodi vystřídá třeba 4,5 tisíce lidí. A já jsem se chtěl už usadit a jedním z těch človíčků, kteří mi prošli před očima na lodi, byla i moje manželka. Potkal jsem se s ní na lodi uprostřed Karibiku a je to přímo kanadská indiánka.

Spolu teď žijete v hlavním městě Kanady Ottavě. Jaké je to město?
Ottava je krásná, ale je menší než Praha. Ovšem Kanada je obrovská země. To je 6 000 km napříč od východu na západ, hodně kultur. Je to multikulturní společnost, s jakýmkoliv vyznáním, kterákoliv barva pleti, žijeme tam všichni dohromady a je to v pořádku.

Říkal jste, že vaše manželka je kanadská indiánka. Ale oni prý nemají rádi, když se jim říká indiáni.
Nemají. To je historická záležitost. Když v Americe přistál Kryštof Kolumbus a viděl první obyvatele, tak si řekl, že je asi v Indii, tak jim bude říkat indiáni. Když tedy použiji tento výraz, ač nerad, ale pro indiánskou komunitu je to v podstatě urážející. Protože oni si říkají anglicky First Nation, čili první národnost nebo prapůvodní obyvatelé.

Čtěte také

Každá země jinak voní. Itálie oreganem a Kanada lesem, směje se světoběžnice Kristýna Červinková

Pojďme k vaší práci. Ať se dostaneme na Severní pól.
Pracuji pro jednu významnou těžební společnost v Kanadě, je to největší důl na železo, na Buffinově ostrově, což je zeměpisně nad Quebeckem, v provincii Ninavut. Jsem úplně na severozápadním pobřeží, ročně se odtamtud vyváží do celého světa přes 6 milionů tun železa. A já ji tam vařím. Chlapi makají rukama, ale najíst se také musí.

Co jim vaříte?
Jsou to normálně obyčejní lidé. Inženýři, řidiči náklaďáků, všechny profese, kterí k důlnímu průmyslu patří. Nejvíc mají rádi asi maso a brambory. Dále šunka, sýry, dělají se steaky, různé hovězí a vepřové. Zapojil jsem do toho i českou gastronomickou kulturu, udělal jsem jim výpečky a knedlíky, strašně si to chválili. I guláš jim chutnal. Takže jsem slavil úspěch.

Ale tam je asi pořádná zima, ne?
Občas si ty teploty i fotím. Třeba až -55 °C. Ale já jsem v teple kuchyně, nemusím ven.

Jakub Schmidt a Jiří Bouz ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Kdy se vracíte zpátky do Kanady?
Asi někdy ke konci července. Těším se, protože manželka tady se mnou bohužel není, ani dcera. Na obě se moc těším, ale samozřejmě lásku je potřeba rozdělit. Jsem daleko a rodiče jsou zkrátka rodiče.

Naším hostem byl Jiří Bouz, který má vaří chlapům za severním polárním kruhem. Celý rozhovor si můžete poslechnout v našem audioarchivu.