Jiří Lízler: Oficiální fotografie Národního muzea vznikla úplnou náhodou. Jel jsem prostě kolem
Dnes si budeme ve studiu Českého rozhlasu povídat o krásných fotografiích. A hlavně vám představíme člověka, který ony krásné snímky umí vytvořit. Je to úžasný fotograf z Jilemnice Jiří Lízler, který má dokonce ve svém portfoliu i novou oficiální fotografii Národního muzea v Praze.
Máte s sebou fotoaparát?
Nemám. Netahám ho s sebou. Nechávám jej doma. Práci odděluji od zábavy.
Tedy tento rozhovor je pro vás zábava.
Ano, tohle je pro mě zábava.
Tak to mě těší. Jak dlouho fotografujete?
Zrovna nedávno jsem na to koukal a v roce 2013 jsem vydával první fakturu. Takže předpokládám, že tak rok, dva předtím, jsem začal s fotoaparátem něco dělat.
Můj přístup k fotografii je takový, že chci mít věci pod kontrolou. A to vám moderní digitální technologie umožňuje.
Jiří Lízler, profesionální fotograf
Tedy v roce 2013 začala vaše profesionální dráha?
To jsem začal, vydal jsme svou první fakturu. Takže to bude asi jako oficiální start. Ale předtím jsem už fotografoval, řekl bych tak od roku 2011 či 2012. Dohromady to je nějakých sedm, osm let.
Čtěte také
Vy jste opravdový profík. Protože vaším fotoaparátem vznikla oficiální fotografie v uvozovkách nového Národního muzea v Praze na Václavském náměstí po rozsáhlé rekonstrukci. Jak jste se k tomu dostal?
Úplně náhodou, jako ke všemu, stejně jako k fotografování. Prostě jsme jezdili okolo, protože děláme hodně práce po Praze. Na muzeu už pomalu začínali sundávat lešení, už byla jen spodní část. A s manželkou jsme jeli okolo a já říkám: Tady to bude dobré, až to sundají. Tak jim napiš. Napsali jsme jim a Lucka, moje žena, asi po 14 dnech povídá: Ozvali se z muzea, že by potřebovali ukázkové fotky. Tak jsme tam zajeli a udělali jsme je. To jsou denní fotografie, které jsou také na webu. Potřebovali je kvůli pozvánkám na slavnostní otevření, ale tam ještě bylo dole lešení. Tak jsme se potom asi po třech měsících vrátili a přefotili jsme to, udělali jsme i noční fotografii. A tu si hned vzali.
Ta je úžasná. Je noční, takže byla fotografována večer?
Je to ráno. Protože to namodralé nebe tam samozřejmě takové původně nebylo. Ale to už bohužel k naší práci patří, že musíme fotku udělat co nejlepší. Máme na to extrémně krátký čas a musíme z toho udělat maximum.
Hned mne zaujalo, že tam nejsou vůbec žádní lidé.
Proto se to fotografuje ráno. To znamená zhruba od čtyř hodin. Začínali jsme ve čtyři hodiny ráno a fotili asi do osmi. Takže čtyři hodiny na místě. Ale na Václaváku jsou pořád lidé. V ty čtyři hodiny nás u sochy Václava bylo, nevím, okolo deseti. Teprve okolo šesté začali z metra vystupovat turisté. A to už potom začíná být boj, protože fotoaparát se vlastně nesmí po ty čtyři hodiny hnout. Jakmile se do toho někdo drkne, tak můžeme začít znovu.
Ta fotka je úžasná. Ale vašich úžasných fotografií je mnohem víc. Vy jezdíte po světě fotografovat na objednávku a na zakázku hotely. To je zajímavá práce. Ale já se ještě vrátím k vašim začátkům. První fotografie v roce 2013, tak předpokládám, že už byla pořízena digitálně.
Jasně. Já jsem moderně odkojený. Úplně mne fascinují filmy, jak to dříve fotografové dělali. Celkově i ona technologie, ale já bych to prostě nedal. Nechci říct, že digitál odpouští spoustu věcí. Ale prostě pořád koukáte na displej. To je stejné jako u mobilu. Ale mě přijde, že mám ty věci víc pod kontrolou. Já jsem takový, že všechny žánry, co komerčně děláme na zakázku, tak vše má u mě společného jmenovatele, že to chci mít pod kontrolou. Já bych vám nevyfotil svatbu nebo nějakou událost. Můj přístup je takový, že chci mít věci pod kontrolou.
Vy chcete zkrátka už dopředu vědět, jak to bude vypadat. Žádná náhoda, že se něco stane.
Náhody se stávají. Ale když klienti platí velké peníze a spoléháte se na nějakou náhodu, jestli to dopadne dobře nebo ne, tak to není úplně ono. To znamená, že mé fotografování vyžaduje velký tým a hodně předprodukce a samotné přípravy, aby opravdu vše dobře dopadlo. Protože ve finále já jim nemohu říct: Hele prostě to zaplatíte, ale nic nedostanete. Nepovedlo se to. Zkusíme to jindy.
Pojďme se podívat do světa. Jak jste se vůbec dostal k fotografování hotelů? Protože to je ohromná věc. Zákazníci a cestovatelé listují v katalozích nebo brouzdají po internetu a rychle, během vteřiny, si vybírají nějaký hotel podle obrázku. Takže musí zaujmout.
To je přesně ono. Musí se to prodat. Klient, který si uvědomí, že fotografie prodávají, tak už ve finále ví, že to je cesta, do které by měl investovat. Protože podle fotografie si ve finále vybíráte dovolenou. Lidé prohlížejí tisíce snímků na sociálních sítích a médiích a vy, jako fotograf, máte ani ne půl vteřiny na to, aby se ten člověk nad vaším obrázkem zastavil a aspoň se podíval na text. Ale prostě kolikrát to nedopadne.
Fotograf musí docílit atmosféry a udělat nádherný obrázek. Takže, jak se to dělá?
Moje výhoda je, že se ještě mohu schovat za dalších pět lidí, artdirektory, kteří to jakoby navrhnou, a já potom jen řeknu, že jsem vlastně jen vyplnil jejich vizi. Takže já jsem taková ta třešnička na dortu, která to kompletně spojí, zabalí a potom prezentuje. Maximálně dám nějaké návrhy, jak to vylepšit. Ale přístup, kde, co a jak se bude fotografovat, většinou pochází od klienta a od jeho představy, čeho chce docílit.
Fotografie by se dala kompletně popsat jako řešení problému. A úspěšný fotograf je právě v tomhle mistr.
Jiří Lízler, profesionální fotograf
Musíte mít jasnou vizi v hlavě, jak bude fotografie vypadat. Funguje to tak i při fotografování hotelů?
Vždy tam je něco, co nefunguje. Ještě se mi snad nestalo, že by něco fungovalo úplně přesně podle plánu. A to většinou nastupuje takový krizový management a řeší se, co budeme dělat. Fotografie by se dala kompletně popsat jako řešení problému. Lidé, co se zajímají o fotografování, i když si fotí jen selfíčka, tak ví, že jsou problémy například s nasvícením. Tedy kompletně celá fotografie je o řešení problému. A úspěšný fotograf je právě v tomhle mistr.
Ale je to trošku tedy nahrané divadlo. Protože vy můžete fotografii prostě digitálně zkrášlit.
Samozřejmě, ale i dřív se fotografie vylepšovaly. Byly různé metody na zesvětlování a ztmavování, aby vypadaly lépe. Ale samozřejmě teď je to víc prominentní tím, že máte fotoshop. Já se tedy přiznám, že jej také používám, protože bez toho to prostě dnes už nejde. Kolikrát potřebujete dostat třeba koně do pouště a on tam nemůže jet, protože je to arabský kůň a než by tam dojel, tak by umřel. Takže ho musíte vyfotit jinde a udělat, že je v té poušti je. Například.
Jiri Lizler - profesionální fotograf, specializujici se na architekturu, interiéry, exteriéry, portréty, reklamní/produktové fotografie a cinemagrafy.
Vy koně vyfotíte třeba v koupelně a potom ho dáte na poušť.
To zase úplně ne. Ale dá se říct, že ho vyfotím v poušti, která je pro něj pohodlnější, aby se tam dostal. A pak udělám, že je tam, kde ho potřebuji mít. To je i celkové řešení těch problémů. Ale ano, ve finále lžeme. Je to prostě lhaní, ale když si to klient žádá, tak my to musíme splnit. Ovšem vždy záleží na daném subjektu. Jsou, řekněme, morální hranice, přes které úplně nepůjdu, protože je to prostě lhaní.
Čtěte také
Když si prohlížíte fotografie na sociálních sítích, chytáte se někdy za hlavu? Máte rád selfíčka? To je dnešní doba. Baví vás to?
To je právě důvod, proč já si neberu s sebou fotoaparát. Vezmu si ho, když vím, že budu něco fotografovat. Ale jinak, ať je v batohu nebo v kufru. A mobil používám maximálně na nějaké esemeskování, na volání a e-maily, když potřebuji. Selfíčkům nerozumím. Umění to není.
Říkal jste mi říkal jeden zajímavý příběh fotografie s davem lidí.
To bylo nedávno na Facebooku a to bylo strašně zvláštní. Asi 30 lidí koukalo na nějakou celebritu a všichni před sebou ten mobil a fotili. Byla tam jedna stará paní a ta na to jen tak koukala a usmívala se. Jak si to užívala. Já jsem na to koukal a říkám: To je strašná doba, tohle.
Je pravda, že když fotografujeme, tak si vlastně vůbec neužíváme onen okamžik jako takový. A to je velká chyba. Takže radíte, nejen fotografovat, ale také si užívat těch chvil. To je krásné. Naším hostem byl fotograf Jiří Lízler z Jilemnice. Ať se vám daří.
Díky. Na shledanou.
Související
-
Divoký svět jazzu a přirozená krása vážek. Dvě životní témata...
Patrick Marek - jeden z nejrespektovanějších českých fotografů specializujících se na svět velkých pódií, jazzu a vážek. Na první pohled by se zdálo, že tyto oblast...
-
Mezi člověkem a vírou v cosi vyššího, leží často hlubina...
Mezinárodně uznávaný fotograf Jan Pohribný je známý tím, že světlem maluje na svých fotkách po krajině, lidech i spirálách. Právě prastaré a starobylé kultury a jej...
-
Rád používám termín krásně hnusně. Skotsko je pro fotografa...
Hostem Českého rozhlasu Hradec Králové je dnes člověk, který snad fotí úplně všechno a všude. Mě si tady, vzpomínám si, při našem setkání asi před rokem taky fotogr...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
