Dagmar Ruščáková: Novorozená

Ano, mluvím o své zahradě. Vždy, když z větší části sleze sníh a já ji zase po dlouhém zimním spánku obcházím a bedlivě zkoumám, cítím hrdost, lásku a jsem děsně teritoriální. Jen mi ni zkuste hodit ošklivý pohled!:))
Mokrá půda pod nohama sice slibuje nový život, ale ne úrodu - na to je ještě příliš brzy. A já se nemůžu zbavit představy, jaké to bylo, když takhle po své půdě procházel hospodář, jehož rodina na té tušené úrodě závisela. Kdy nešlo o pýchu nad zlatým obilím, krásnými jablky či zdravými bramborami, ale o přežití. Bude co jíst - nebude co jíst...
Miluju svoji zahradu, ale nechtěla bych být na její úrodě závislá. Nedivím se, že lidé na venkově bývali zbožní, nebo aspoň pověrčiví. Pozdní mrazík nebo bouřka s krupobitím, a bylo po sklizni, byť by se předtím počasí chovalo jako podle Gutha-Jarkovského. Jakože se tak - aspoň z pohledu zemědělců - nechová skoro nikdy.
Při pohledu na svoji přívětivou prostornou zahradu mě napadla další věc. Trávník. Upravená travnatá plocha. Není to tak dávno, kdy si takový přepych mohli dovolit jen bohatí lidé - u ostatních musela půda pracovat a tam, kde tráva rostla, čekala na senoseč nebo se sekala pěkně postupně, aby měl dobytek co žrát.
A tak si už po kolikáté uvědomuju, jak snadno je mi milovat zahradu a zahradničení, když můžu nakupovat potraviny v supermarketech. Ale i ty je třeba vypěstovat, takže ledovému předjarnímu větru šeptám poděkování za jarní probuzení a pro jistotu prosím, aby se rok povedl. Konec konců, nikdy nevíte, kdo poslouchá.