Znáte Porcinkuli? Souvisí s kapucínským klášterem. Všude, kam františkáni přišli, tam se slavila

4. srpen 2017

Porcinkule je tradiční akce plná atrakcí, prodejních stánků a občerstvení. Pouť Porcinkule je významnou a oblíbenou událostí pro Opočno i jeho okolí. Během Porcinkule se pořádá také Opočenský jarmark, který po tři dny nabízí návštěvníkům možnost zažít atmosféru středověkého trhu.

Dva muži z Opočna jsou tu, aby nám nejen představili, ale také aby nás na každoroční svátek do Opočna pozvali. Jsou to Josef Machač a Tomáš Fábera. Co se v Opočně bude teď od pátku do neděle dít? Na co jste nás přijeli pozvat?
Každoročně je u nás taková velká oslava, což je Porcinkule. Říká se tomu Porcinkule, což je špatně řečeno, ale to možná později vysvětlíme proč. A my jsme z toho udělali takové dvě akce. Což je Jarmark na Opočensku, to znamená jarmark, který rozděluje tu Porcinkuli na tu část, kde jsou různé atrakce a tak dále a pak je tu jarmark řemeslných prací a různých řemeslníků, kejklířů, divadelních seskupení, loutkařů a tak dále. Prostě všechno, co k tomu středověkému jarmarku kdysi patřilo.

Josef Machač a Tomáš Fábera - Divadelní spolek KODYM a pozvánka na Porcinkuli do Opočna

Proč ta Porcinkule? Proč nemá Opočno tradiční pouť jako jiná města? To asi souvisí s historií města.
To souvisí s kapucínským klášterem. Kapucíni měli ve své tradici založení kostelů a kaplí po celé světě, z nich jeden kostel je v Opočně. A ten dostal do vínku takové italské dědictví, a to je ten svátek, který se slaví 2. srpna. To je ta Porciunkula, to pochází z italského slova malá moje pocička, takovej díleček. Všude, kde přišli kapucíni, minoriti a františkáni, tak tam se slavila vždy Porcinkule.

Porcinkuli mají také v Hostinném.
Ano, mají ji v Hostinném. Mají velikou Porcinkuli. V Jindřichově Hradci je velká Porcinkule, je také v Sušici a ve Fulneku.

Program Porcinkule 2017 v Opočně

Takže Opočno patříte mezi tato výjimečná místa, to je krásné. A jak tedy slavíte? Bude to určitě velká oslava.
Určitě. Máme ty dva vstupy. To znamená ten řemeslný jarmark je něco jiného. My to oslavujeme tím, že přidáváme různé příběhy do těch akcí. Samozřejmě máme tam i večerní hudební akce a tak dále. Ale chceme, aby lidé přišli na Porcinkuli, dole se zhoupli na houpačkách a dál šli nahoru a je to takový předěl. Najednou přijdou někam úplně jinam, skoro jakoby do ráje. Tam si mohou sednout, odpočinout, podívat se na loutky, na divadlo, poslechnout si hudební program. Uvidí kejklíře. Dostanou se do úplně jiného světa. A to je náš záměr, který chceme udělat. Aby si lidé odpočinuli, aby z toho neměli stres a takový ten frmol, překřikování. Aby to bylo takové uvolnění.

Vy jste říkal, že přijdou lidé nahoru. Kkam to půjdou? Tam stál kdysi hrad?
Ano, je to na bývalém hradišti, Trčkově náměstí, kde i dnes se lidé mohou podívat, kde ten hrad stál. Je to právě taková pouť na hradišti, je to vlastně historické místo. Mohu se tam lidé trochu dostat do situace, kdy se nadchnou tím místem. Protože první zmínka o tom hradu je z roku 1068 v Kosmově kronice. Je to takové magické místo. Proto jsme to taky nazvali Jarmark na hradišti Opočna. Správně by to mělo být na hradišti Opočen. Dřív to byl Červený Opočen. Tak se jmenoval onen hrad. Protože on byl opučen, byl na opuce.

A co spojuje vás dva? Vy jste dva vášniví divadelníci, viďte?
Ano. Já jsem hodinář, ale jsem také loutkář. Tady s Pepou jsem hrál ochotnické divadlo a dnes jsem principál loutkového divadla. To založili Sokolové v Opočně a můj otec ho pomáhal zakládat. Tam mě bral. Pak jsem odešel do školy do Polné a tam už jsem hrál. Začal jsem se chytat loutkového divadla. A když jsem se vrátil v roce 1962, tak už jsem zapadl do toho loutkového divadla. Stal jsem se loutkářem a pak principálem.

Dítě a loutky

Nechtěl jste někdy zběhnout úplně od toho hodinářství k divadlu?
Víte, mě to hodinářství baví. Mám rád staré hodiny a staré práce. A mám syna hodináře, který i se mnou hraje to loutkové divadlo. Tak to ke mně už tak nějak patří.

Co vás okamžitě napadne, když se řekne Opočno, pánové? Mě napadne Taťána Kuchařová.
Mě napadne Miloň Čepelka. Já vzpomínám na staré pány. Pana ředitele Kovaříčka z hudební školy. Vzpomínám na pana Vrchoslava, na pana Radchouzkýho, to byl kronikář města Opočna. Na pana Schmidta, režiséra filmu. Nebo pan František Kupka, malíř. Teď Tomáš Krejčí, režisér. Je toho hodně.

Vraťme se k tomu divadlu KODYM v Opočně. Vy jste režisér, Josefe?
Já jsem režisér a všechno dohromady. Ale v podstatě ochotnický Kašpárek a divadlo KODYM, to jsou jakoby společné dvě věci. Je to loutkové divadlo a je to divadelní spolek Opočno. V tom je zahrnuté to divadlo KODYM.

Josef Machač a Tomáš Fábera - Divadelní spolek KODYM a pozvánka na Porcinkuli do Opočna

Jak je těžké dát dohromady ochotníky, kteří to dělají jen proto, že to divadlo mají rádi? Dělají to ve svém volném čase. Je těžké udržet ten soubor pohromadě?
Je to hrozně těžké. Protože dnešní doba je taková, že nemá nikdo čas. Ale zase jsem rád, že máme mladé lidi, kteří hrají se mnou v nové hře. Je to výborná parta a fakt si to moc užíváme. A co se týká toho ochotnického divadla, dnes i ti diváci jsou úplně jiní. Dřív odpustili, že se něco zapomnělo, nebo se něco neudělalo, protože to byl támhle Franta, všichni ho znali a tak se tomu zasmáli.

Dneska jsou tedy diváci nároční a nic vám neodpustí.
Znamená to, že když je to divadlo špatné, tak tam prostě nepřijdou. Dneska je těch akcí strašně moc, takže i to divadlo musíte zahrát opravdu kvalitně. Musíte to udělat dobře, aby diváci chodili. A my jsme rádi za to, že zatím chodí.

Loutky

Pane Fábero, co vy? Vy vlastně nemáte tenhle problém s loutkami. Ty prostě hrát musí.
Ano, jenže musíte mít lidi, kteří jim dají život. A ti lidé dnes nejsou. Ale obdivuji ty mé vodiče a loutkoherce. Že přijdou, odehrají, jsou rádi, připojí se k tomu nějakým nápadem. Ale je to těžké, protože nemáme další takový dorost. Dneska je taková doba, že jsou všichni roztěkaní, rozběhaní. Zkoušel jsem hrát s malými dětmi, ony to třeba vydrží, ale odejdou. Jen jednou se mi podařila vánoční pohádka, že mi ji namluvily děti z hudební školy z dramatického kroužku. To bylo úžasné, povedlo se. Ale je těžké dnes lidi do toho přivést.

Pak je asi obrovskou odměnou, když vidíte rozzářené oči děti.
Přesně tak. Ale dětští diváci jsou velmi nároční také. I kritici. Protože, když se jim něco nelíbí, tak to dají dát znatelně najevo. Prostě si začnou hrát, nebo začnou šustit a tak dál. A je po divadle. Mrzí mě, že je dnes ta mládež vychovaná trošku jinak. Přišel k nám kluk z hlediště a říkal: Já se na tohle nemůžu dívat. To byla zrovna taková pohádka, drak, princezna, prostě neházíte granáty a nestřílíte. A já říkám: Ale to je hochu pohádka, to musíš trošku brát jinak. Tohle vždycky končí v dobrém a ty bys pořád jen zápasil. A on říká: Tohle mě nebaví! To nemám, na to se nebudu dívat!

Tak všechny ještě jednou srdečně zveme na tu vaši Porcinkuli.

autor: jak
Spustit audio