Zmáčknutí spouště je začátek nekonečného procesu. Aneta Vašatová a projekt Co je to domov

15. srpen 2018

Fotografka Aneta Vašatová z Hradce Králové se živí produktovou a módní fotografií. Ve své volné tvorbě pracuje na projektu Recto Verso, který se zabývá vztahem člověka a přírody. V dnešní době, kdy fotografie vnímáme jako spotřební zboží sociálních médií, hledá její smysl skrze alternativní instalace, tisky na látky nebo i třeba dorty. 

Když se teď v létě projdete po Velkém náměstí v Hradci Králové, tak vás možná zaujme jednak rozkopaná část náměstí před Galerií moderního umění a pak na plotě, který odděluje toto staveniště, určitě také velké zavěšené fotografie, na kterých jsou domečky pro skřítky, jak si je představují malé děti.

Zajímá mne, jak děti vnímají domov. Nejen materiálně, ale i pocitově. Co pro ně znamená.
Aneta Vašatová, fotografka

Autorkou fotografií je mladá královéhradecká fotografka Aneta Vašatová. Hned mě zajímá, co je to za snímky, jak vznikaly a proč jsou na plotě? To je takové netradiční místo pro výstavu.
Tento projekt už fotím asi 4 roky. Chodím za dětmi z dětských domovů, dětmi ze škol, ze školek, z různých měst, z různých skupin obyvatel a stavím s nimi tuhle klasickou dětskou hru, určitě to všichni někdy zkusili na táborech, v lese, s rodiči. Do té hry dáváme hodně své vnímání domova, co je to domov. A to mě velice zajímá. Jak teď děti vnímají domov nejen materiálně, ale i duchovně a pocitově. Co to pro ně znamená.

Aneta Vašatová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Takže vy jim řeknete, aby prostě vytvořili z toho, co najdou třeba v lese, nějaký domeček pro skřítka.
Ano, aby tam byl šťastný. To je zadání.

Tak s jakými výtvory jste se už setkala u těch našich českých dětí?
Je to velice rozmanité. A musím říct, že mě na tom nejvíc překvapila kreativita a absolutní fantazie dětí. Co všechno ony jsou schopné vymyslet, jak velice propracované domečky vytvářely. A hlavně, jak to reflektovalo, kde žijí. Třeba děti z vesnice tam velice často dávaly hodně plotů, takové větší domečky dělaly. A děti z paneláků často vůbec nedávaly žádný plot. Protože panelák žádný plot prostě nemá.

Projekt Co je to domov - Umělecký skřítek

Co byste tomu skřítkovi dala do domečku vy?
Já? Já bych tam dala, co každé dítě - postýlku, dala bych tam stoleček. A skoro každé dítě, a to bez rozdílu odkud to dítě je, co mě překvapilo, všichni tam dávají měkký koberec. Tak to bych mu tam dala také.

Asi, aby se mu dobře chodilo. Vy jste říkala, že je jedno, odkud ty děti byly. Tedy jednak z České republiky, ale vy jste za nimi jela také na Kypr do uprchlického tábora.
Já jsem byla na Kypru na dobrovolnické půlroční stáži, kde jsem pracovala v neziskové organizaci. Dělali jsme tam hodně programů nejen pro děti a tak jsme víceméně šířili takovou zprávu o tom dobrovolnictví, o environmentálních tématech. A zároveň jsem právě v uprchlických táborech pracovala s dětmi na tomto projektu Co je to domov.

Projekt Co je to domov - Secret house z Kypru

Co je to domov pro děti, které žijí v uprchlickém táboře? Jsou často ze Sýrie, ze Somálska, z Iráku, odkud je vyhnala válka. Jak si představují domov, domeček pro skřítka? Jak ho postavily?
Bylo to velice rozmanité a různorodé. První věc, která mě nejvíc zaujala, bylo, že ony nemají stejný koncept víl a skřítků, jako máme my. Musela jsem jim na obrázcích nakreslit, jak vypadá víla a představit kulturu našich skřítků a víl. Takové ty klasické disneyovské. To tam děti úplně nemají a tak k tomu měly i jiný přístup. Bylo to hodně rozmanité, jak to děti vnímaly. Ale jeden mě velice zaujal a ten můžete vidět i na Velkém náměstí v Hradci Králové a jmenuje se Tajemství.

Tajemství. On totiž není ten domeček vůbec vidět, viďte?
Ano. Vy tam můžete vidět domeček, je to domeček víly, která ho ale začarovala tak, aby ho lidé neviděli a nenašli a nemohli ho zničit. Myslím, že v tomto jednoduchém sdělení člověk může vidět i docela závažnou zprávu, jak to dítě vnímá. Děti by to neuměly pojmenovat, ale právě podvědomě člověk tam může vidět celkem silné emoce.

Projekt Co je to domov - Holčičí hrad

Děti přišly z měst, která jsou často zničená válečným konfliktem. Takže udělaly domeček, aby ho loupežníci nemohli najít. Prostě neviditelný. Jaký má podle vás tento projekt význam?
Projekt je o tom, abychom si připomínali, co chceme našim dětem dát. Dát jim ten pocit domova. A tento pocit je stejný pro děti z Čech, z Ameriky, ze Somálska, ze Sýrie. Všichni rodiče chtějí dát dětem domov.

Na svět kolem sebe se ráda koukám hledáčkem objektivu. Zmáčknutí spouště je pouze začátek úžasného procesu.
Aneta Vašatová, fotografka

Od kdy se Aneto ráda díváte na svět hledáčkem fotoaparátu? Co vás k fotografování přivedlo?
Začala jsem sama fotit v 16 či 17 letech. Na fotce mě baví právě ten pohled na svět.

Fotograf se ale dívá na svět zúženým pohledem hledáčku.
Ano, já říkám, že člověk se kouká ve výsecích, v kompozicích. A beru to tak, že člověka dokáže zaujmout i lísteček za plotem nebo stín lístku na fasádě budovy. Člověka to udělá šťastnějším a udělá mu to radost. To je to fotografické vidění.

Vy pocházíte z Hradce Králové, ale máte přízvuk, řekl bych moravský.
Ano, to pochází ze studií, když jsem ve Zlíně studovala fotografii a nějak se mi to zalíbilo. Tak mi ten zlínský přízvuk zůstal.

Originální fotografie Anety Vašatové

Co říkáte na to, že dnes fotografuje prakticky každý, kdo má mobil. Takže vlastně všichni. Není to devalvace profese fotografa, kterou vy máte vystudovanou?
Ono to má dva pohledy. Jeden pohled je, že tím, že se k tomu může dostat každý, vzniká spousta nových kreativních forem, vzniká spousta nových projektů. Na druhou stranu je mnohem těžší ocenit tu kvalitní fotografii, nějak se v ní vzdělávat. Já říkám, že všude kolem vnímáme spoustu vizuálního smogu. Fotografií a obrazů máme kolem sebe opravdu veliké množství a je velice těžké se v tom zorientovat a nějak to vstřebávat.

Čtěte takéAneta Vašatová art photography

Možná je právě na vás, profesionálních fotografech, abyste trošku vyčistili ten obrazový smog kolem nás. Abyste opravdu ukazovali to, co je krásné.
Mě hodně přitahuje ten proces, ne jen zmáčknout spoušť a udělat fotku. A to je právě ten hlavní rozdíl. Fotku máte, že na mobilu zmáčknete spoušť. Trvá to tisícinu sekundy a fotku okamžitě dáte na sociální média. Je tam jeden den a potom se na ni zapomene. S analogovou fotografií to bylo dříve tak, že jste velice složitě museli dopravit třeba velkou kameru na nějaké místo, dlouho hledat světlo, potom jste vyfotili fotografii, museli jste velice složitě vypočítat expozici, jestli bude fotografie světlá nebo tmavá, potom jste fotografii museli vyvolat, nejdřív film, potom ji zvětšit. Třeba před 100 lety vytvoření jedné fotografie trvalo i tři dny, těmi historickými technikami. Ten proces byl složitý.

A mě zajímá proces vytváření a vymýšlení těch projektů. Vy máte jeden, který se jmenuje Rub a líc. Vy chcete ukázat člověka zasazeného v přírodě. Jak to děláte?
To právě souvisí i s tím technickým procesem. Ten proces, který dříve trval tak to dlouho, obracím. Nejdřív udělám fotografii, třeba přírody a udělám ji digitálně zmáčknutím spouště. Potom fotografii vytisknu třeba na látku a látku přenesu na to samé místo a zakryji do ní člověka. Nebo už jsem tiskla fotografie třeba i na dorty.

Fotografie na dortu

To jde?
Jasně. Na jedlý papír, ano.

K narozeninám třeba?
Ano. Nebo na látku. Pak jsme z toho ušili kolekci, udělali jsme performance, z performance jsem udělala fotografie, z fotografií jsem udělala instalaci, z instalace jsem udělala video a člověk může pořád nekonečně dlouho opakovat ten proces a vytvářet nový a nový výsledek. Vlastně nikdy nemusí ten proces skončit. A to je to, co mě na tom hrozně baví. Co mě pak k těm fotkám víc přivádí a že mám k nim takový osobnější vztah, než pouze zmáčknout spoušť a vytvořit jednu fotku.

Aneta Vašatová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem

A to je právě to, co odlišuje nás obyčejné amatérské fotografy od vás umělců. Jsem moc rád, Aneto, že jste dnes přišla. My vám přejeme, ať vás nejen focení pořád dál baví, ale hlavně ten proces, o kterém jsme si dnes povídali.
Děkuji. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.