Zločin a trest. Selhání člověka, to je aktuální téma v každé době, říká spisovatel Michal Vrba
Nevím, co to pro vás znamená, mít a držet v ruce knížku, novou knížku, ale pro mě je to vždycky takové jedno velké tajemství, určitě i velké dobrodružství, do kterého se jako čtenář pustím. No a právě teď v ruce taky jednu knížku držím. A navíc tady mám i jejího autora, spisovatele Michala Vrbu, který sedí naproti mně. Tak vás tady u nás v Českém rozhlase Hradec Králové vítáme.
A gratulujeme k vašemu knižnímu debutu, jestli to tak můžeme říci, protože vy samozřejmě sice píšete celý život, ale tohle je opravdu vaše prvotina.
Ano, je to tak, je to první knížka, která je opatřená oficiálním kódem a je prodávaná v obchodech, v knihkupectvích. Jinak před tím jsem psal do šuplíku a vydal jsem si jednu takovou drobnost pro kamarády.
Kniha se jmenuje Prak a je to román z období protektorátu. Proč právě tohle období? Vás zajímá nějakým způsobem ta válečná historie a druhá světová válka třeba?
Tak zrovna období okupace mě vždycky zajímalo. Jezdil jsem na přednášky historika Eduarda Stehlíka a vůbec jsem si toto období načetl. Ale každopádně nebylo to úplně primárním úmyslem, abych psal zrovna o okupaci. Nějak to vyplynulo z toho, že jsem chtěl tu hlavní postavu vystavit trošku tlaku.
Člověk si sám říká, jaké by to bylo, žít v té době? Jak by se třeba zachoval, jestli by zvítězil strach?
Ano, to je právě důvod, proč jsem celeý ten děj dal do období okupace, protože musím říct, že vzhledem k tomu, že to okupační téma je dnes docela módní, tak kdybych věděl, že bude až tak módní, tak bych možná ten děj posunul o 10 let dál. Protože ten příběh se může odehrávat v podstatě v jakékoliv době.
Jaké byly vaše první zkušenosti s psaním?
Psal jsem vlastně od dětských let, většinou povídky. Nikdy jsem se nedostal rozsahem dál než za nějakou povídku a původně vlastně i ten Prak měl původně být jenom desetistránková povídka, ale nějak se to zvrhlo.
Chtěl jsem si sám zažít pocit člověka, který se dostane na konec na nějakou hranu, na kraj své životní cesty.Michal Vrba, spisovatel
Někde jste říkal, že si ty postavy začaly žít svým vlastním životem a vy už jste jenom naslouchal a zapisoval.
Mě by zajímalo, jaké to bylo pro vás, když jste poprvé držel v ruce vaši knížku, kterou jste sám napsal, stvořil, uvedl v život?
No byl to úžasný pocit, protože vůbec tím, že ta knížka vyšla, tak se splnil můj sen. Já jsem chtěl zažít pocit, jaké to je, když někomu bude stát za to vydat můj text a nebudu to muset vydat samonákladem, jako třeba tu první knížku pro kamarády. A takže potom, když jsem to držel v rukou, tak jsou to pocity nepopsatelný.
Určitě je zajímavá i ta cesta. Vy jste s rukopisem obcházel nakladatele a nabízel jej.
Snažil jsem se zaujmout nějakého nakladatele. Nakonec jsem získal kontakt na Miloše Urbana z Arga, na spisovatele a redaktora právě nakladatelství Argo. A ten si to přečetl a zrovna jemu se to zalíbilo a byla to trefa do černého.
A román Prak byl na světě. Už jej taky doslova hltají první nadšení čtenáři. Máte Michale nějaké ohlasy přímo od čtenářů, kteří už si knihu přečetli, jak na ně zapůsobila, nebo jak se četla?
Myslím si, že zatím se líbila. Na internetové databázi čtenářů si to drží zatím přes 90 %. Takže to jsem z toho až překvapený a moc jim za to děkuji. Nicméně musím říci, že je zajímavé sledovat, jak si každý čtenář v tom hledá něco jiného. Něco svého vlastním pohledem. Když tam potom někteří napsali i svoje vlastní recenze čtenářské, tak někdo to pojímal z hlediska toho, že to je historický román, což já zrovna jakoby si nemyslím a myslím, že to je ze všeho nejméně. Někdo to bral z hlediska jenom jakoby nějaké akce, akčního románu. Já to beru spíš jako nějakou úvahu, nebo esej na téma zločin a trest, na téma selhání.
On i ten první impuls k tomu, abyste se do něčeho takového pustil, byl velice zajímavý. Protože vaše kamarádka vám položila takovou filosofickou otázku.
Ona je to sama doktorka filosofie Petra Morvajová. A zeptala se mě, čím bych byl, kdybych byl knihou. A mě to právě od doktorky filosofie přišlo strašně legrační, že se mě ptá takovou infantilní otázku. Ale pak jsem nad tím začal přemýšlet a říkal jsem si, že bych mohl zkusit na to nějakým způsobe odpovědět, takže jsem chtěl napsat povídku, ve které by byl motiv nějakého útěku a vyrovnávání se s něčím. A nakonec z toho vyšel Prak. Ta postava si začala žít vlastním životem, dneska bych se s ní moc neidentifikoval a, a nejsem to já a není to jakoby vlastně ani ta odpověď. I když vlastně svým způsobem asi také ano.
Hlavní postava, to je novinář Marek, který se zaplete s nacisty a pak to chce nějakým způsobem odčinit a napravit.
Je to tak. Snaží se kompenzovat nějaké své selhání a tím se stává poměrně dost nejednoznačnou postavou. Zase z těch čtenářských reakcí jsem slyšel poměrně odsuzující reakce na hlavní postavu. Slyšel jsem naopak reakce, které mu přiznávaly nějaké sympatie. Já sám to nemám úplně zpracované, protože původně jsem tu postavu měl zamýšlenou jinak, ale, jak říkám, začala si žít svým vlastním životem. Já jsem v podstatě jenom sledoval, co dělá.
Jako, jako v kině, když se díváte na film a zapisujete si.
Přesně tak. A hudební publicista Jaroslav Konáš, který, který dělá takové recenzní videoblogy, tak ten tvrdí, že mě trošičku podezřívá, že jsem to psal jako filmový scénář. Že to má velký spád a velkou akci a že, že jsou to jednotlivé filmové pasáže. Nicméně, já to tak v hlavě celé přehrané mám do nejmenšího detailu, takže jsem to vlastně jen zapsal.
A to je běžný způsob, jak píšete, nebo to byla možná i pro vás novinka?
Já píši z nějakého pocitu. Píšu si pro sebe. Ani původně nebylo ambicí, že ten Prak vyjde jako kniha. A tohle byl pocit člověka, který se dostane na konec na nějakou hranu, na kraj své životní cesty. A chtěl jsem si ten pocit sám zažít, takže jsem si tu postavu vymyslel a pak jsem s ní prošel tu její cestu až k nějaké pointě, kterou samozřejmě nebudu prozrazovat.
Jak to s tím hlavním hrdinou dopadne, to nám neřeknete. Pochopitelně.
Musím říct, že těch konců jsem měl několik. Původní závěr byl jiný než který je v knize. A pak mám nakreslený ještě scénář ke komiksu, takový velice amatérský a tam je ten konec zase trošičku jiný. Takže vlastně existují tři verze konceptu té knížky.
Už máte v hlavě nápad na nějakou novou knihu, nějaký nový příběh?
Nový příběh ano, novou knihu ne. Píšu si něco dalšího pro sebe. A dokonce jeden z textů, protože toho píšu trošku víc, tak jeden z těch textů je i nějaké volné pokračování, ale je příliš vázané na znalost Praku, takže nepředpokládám, že by někdy spatřil světlo světa, ale nikdy neříkejme nikdy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
