Žigulem objeli svět a zjistili, že všude žijí úžasní lidé. Filip s Petrem už mají další plány
Žigulem z Čestic až na konec světa. 56 000 kilometrů dlouhé dobrodružství 42 let starým žihadlem. Měli sen objet žigulem celou Zem. A ten sen se stal skutečností. Jaká dobrodružství čekala na cestě Filipa Vogela a Petr Javůrka z Čestic, což je obec mezi Častolovicemi a Týništěm nad Orlicí?
Vítám dva usmívající se kluky, kterým se povedlo za necelý rok objet svým starým modrým žigulíkem celý svět a v pátek úspěšně projeli cílovou pásku doma v Česticích, kde se s nimi přišlo přivítat mnoho jejich nadšených fanoušků. Filip Vogel a Petr Javůrek. Jste krásně tedy jednak živí a zdraví, pochopitelně, a také vymydlení, oholení, ostříhaní.
Vracíme se do normálního života.
Bylo to krásné a svobodné. Člověk nic nepotřebuje, protože s sebou skoro nic netáhne.
Filip Vogel a Petr Javůrek, Žigulem kolem světa
Já jsem vás nepoznal, protože na fotkách z cest jste pěkně zarostlí. To jste se vůbec neholili a nestříhali?
Ani jednou, já ani jednou, ani jsem se neholil, ani nestříhal. A já jsem tedy jednou byl u kadeřníka, protože ve Střední Americe bylo fakt teplo.
Jak vás v pátek doma v Česticích přivítali?
Nádherně, bylo to hrozně krásné. Kamarádi nám připravili už cedulky od Týniště nad Orlicí a když jsme přijížděli, tak už jsm je četli na co se těšíme. A přivítání bylo nádherné, rodina, kamarádi, kámošky.
Kdo se na vás nejvíc těšil?
Asi rodina. To je jasná věc. A na mě možná Linda, to je náš pes.
Vy jste byli tady u nás v Českém rozhlase Hradec Králové loni těsně před tím, než jste 14. dubna vystartovali na cestu. Jak to žigulík zvládl?
Myslím, že to zvládlo úplně se ctí. Dojeli jsme. Měli jsme nějaké komplikace, sem tam byly nějaké problémy, ale nic, co by nás zastavilo.
Říká Petr jako hlavní automechanik výpravy. Jak se vám jelo?
Je to pohodlné auto. Sice to má jen 4 rychlosti, takže rychlé to není, ale v pohodě.
Takže, když se vrátíme zpátky úplně na začátek. Byl to dobrý nápad?
Skvělý. Byl to ten nejlepší nápad, co nás mohl napadnout. Ale hlavně, že jsme ho prostě uskutečnili. Vyjeli jsme a zkusili jsme to, když nám hodně lidí nevěřilo. Teď nám říkali, my jsme vám nevěřili, že někam vůbec dojedete, že se z Polska vrátíte, pak z Ruska že se vrátíte, do Ameriky se nedostanete. Ale dostali jsme se a pomalu jsme postupovali až sem.
Kolik to bylo celkem kilometrů?
Nakonec něco přes 56 tisíc. Asi o nějakých 8 tisíc kilometrů víc než jsme čekali na začátku.
Vy jste vyrazili směr východ.
Ano. A jeli jsme pořád na východ, na východ, až jsme se vrátili ze západu.
Čtěte takéKolem světa s Žigulem
Mám tady Čestice, Lotyšsko, Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Pamir, Rusko, Altaj, Bajkalské jezero. To je jen ta první část cesty. Vy jste také navštívili závod, kde se žigulíci vyrábí.
Avtovaz, ano. Navštívili jsme továrnu, kde se stále pracuje, furt vyrábějí nové Lady. A tam nás přivítali skoro jako národní hrdiny. Protože pro ně je naprosto nepředstavitelné jezdit někam ještě tímhle autem. Na něj mají Rusové velmi špatné vzpomínky na tyhle kopějky, jak říkají těm prvním modelům žigulíků. Protože dřív to hodně huntovali na špatných cestách a ta auta se rozbíjela. Tak na to mají všichni špatné vzpomínky a říkali: nejezděte radši nikam, umřete někde, auto, mašina se rozvalí a vy umřete. Nás ale nepřesvědčili.
Vy jste to auto koupili za nějakých 15 tisíc. A vůbec jste nevěděli kolik má najeto.
No, to nevíme teď. Ale už máme jistotu, že má minimálně o 56 tisíc najeto víc.
Byly potřeba během té cesty nějaké větší třeba opravy? Měli jste nějaké dvě menší nehody, karamboly. Ale to byly spíš ťukance, ne?
To byly ťukance. Tam šlo jenom vyklepat blatníky a jelo se dál. Slepili jsme blinkry a žádné problémy nebyly. Spíš jsme měli technické problémy, bylo tam víc faktorů. Vysoká nadmořská výška, vysoké teploty, museli jsme měnit občas palivovou pumpu, sem tam něco na nápravě.
Žigulík je tedy sice asi zhuntovaný, ale dojel a dovezl vás do cíle, do Čestic. Kde je teď? Jede ještě vůbec?
Teď je u Filipa ve stodole. Určitě jezdí. Čekají nás ještě nějaké drobné opravy, abychom mohli jezdit. Určitě na prezentace něco bude. Chystáme přednášky a cestovatelské promítání s diapozitivy a filmy.
56 tisíc kilometrů, spousta zemí, 4 kontinenty. Tak ty zážitky se asi spočítat ane nedají.
Asi nedají. Já jsem psal deníky a mám několik set stránek deníků. Je toho hodně.
Ale koukám tady na Petra, co brýle? Jsou nějaké rozbité.
Jsou rozbité. Dávám doporučení. Když si chcete ráno kupit studené pivo a budete ho pít až večer, tak když je velké teplo, nedělejte to. Ustřelilo nám víčko, no a schytaly to brýle. Zaplaťpánbůh za ně. Posbíral jsem střepy a lepidlo mi to trošku spravilo.
Takže Petr si rozbil brýle na cestě kolem světa pivem. Tak kde se jelo nejlíp, kde jsou nejlepší cesty? A kde naopak to trošku drhlo a pořádně to dalo vašemu žigulíkovi zabrat?
Nejlepší cesty? Já si myslím, že asi Amerika. Protože Amerika je opravdu bohatá a kde jsou lidé, tak tam to opravdu mají udržované a jsou tam pěkné cesty. A naopak nejhorší cesty, to byl asi Kazachstán. Hrozné kilometry. Tam opravdu nemají peníze, je tam díra vedle díry a ta auta raději jezdí mezi velbloudy po krajnici.
Jak se vám jelo po legendární Pamir Highway?
Pamir Highway. Jelo by se nám skvěle, kdyby bylo lepší počasí. My jsme si vybrali termín, že jsme tam byli dost brzo na jaře, takže byla mlha, sněžilo, mrzlo, nic moc. A ještě auto zlobilo. Byla tam špatná cesta, takže jsme jeli pomaličku, auto schytalo nějaké rány, takže nic moc. Byli jsme promoklí, měli jsme spát někde na sněhu, ale byli tam hrozně dobří lidé, tak nás vzali domů, ohřáli jsme se. Nakonec to bylo hrozně moc krásné.
To ale nebyl nejvyšší bod vaší cesty, když to vezmeme na nadmořskou výšku. Vy jste byli potom ještě výš v Andách.
Bylo to asi tak srovnatelné. Výška kolem 4,5 tisíce metrů nad mořem. Byl to ten Pamir, Bajkal pas a pak v Peru v Andrách. Tam jsme byli ve srovnatelné výšce kolem těch 4,5 tisíc metrů nad mořem.
Bylo to hodně znát? Málo kyslíku.
My jsme se s tím srovnali vcelku rychle, ale autu to moc nesvědčilo. Protože bylo málo kyslíku, tak motor šlapal hrozně špatně. Zastavovali jsme, museli jsme jezdit třeba jen dopoledne, ráno, když byl čistší vzduch, bylo chladněji. Odpoledne už to nešlo. My jsme zkoušeli vyjet na Duhové hory v Peru. Jeli jsme až jsme se zastavili a už ani metr. Takže jsme couvali a jeli dál pryč.
Někde v Mexiku jste se probudili mezi kaktusy a nad vámi policisté s brokovnicemi.
Párkrát se stalo, že na nás přišli policisté s brokovnicemi a se vším možným, co tam děláme a tak. Ale my jsme měli asi to štěstí, že vždycky chodili ráno. Takže když nás vyhodili, tak jsme zase pokračovali. Byli jsme vyspalí a mohli jsme pokračovat dál.
Pak vám ale dali policisté nejvíc zabrat asi v Americe. Tam byl možná takový zlomový okamžik pro vás, ne? Dokonce jste přemýšleli, že se vrátíte zpátky?
Tam byl problém, že náš broker ve Vladivostoku dělal poprvé takovou zakázku a nevěděl všechno, co jak má být. A zapomněl na jeden důležitý dokument. Celníci ve Spojených státech ho vyžadovali. Tam jsme se dostali do problémů, měli jsme zablokovaný kontejner v přístavu, hráli jsme o čas. Platili jsme hrozné penále, hrozily obrovské sankce a ty by nás mohly naprosto zničit. Ale nakonec měli pro nás pochopení. Viděli, že jsme jen obyčejní kluci bůhví odkud, se starým autem. Takže nám všechno odpustili a vytáhli nám velký trn z paty.
To byl ten nejtěžší zážitek?
Byl to jeden z těch těžších. Asi nejvíc stresový. Protože jsme nevěděli, co dál. To by nás položilo, to bychom se mohli vracet, že jo.
Co vy dva? Vy se znáte od malička, od dětství? Co ponorka, zafungovala tam?
Ne! My jsme měli rozdělené práce, takže jsme dělali to svoje. A na nějaké blbiny nebyl čas. A hlavně každý den bylo všechno jiné. Jiní lidé, jiná cesta. Takže na ponorkovou nemoc nebyl čas.
Na chviličku vás během té cesty rozptýlily vaše dvě kamarádky, Češky, které jste potkali někde ve světě. Kde to bylo?
Bylo to v Ekvádoru. My jsme jim pomohli a vzali je z hor dolů do Peru a ony pak dál pokračovaly autobusem. Tři dny jsme jeli ve čtyřech v žigulíku. Když jsme jeli ve dvou, tak to bylo dost malé. A když jsme byli ještě čtyři, tak holky seděly vzadu, mezi sebou obrovskou bednu a ještě na klíně měly krosny. Ale bylo to pěkné, holky zpívaly. Martina a Klára, musím říct.
Na co rozhodně z té cesty nezapomenete? Když se řekne žigulíkem kolem světa a ten rok?
Na celý ten rok života. Že se prostě člověk posouvá každý den a je někde jinde. To cestování, všechno to, co to obnáší. I když jsme jedli to nejlevnější jídlo, spali někde na příkopech a tak. Ale pořád to bylo krásné a svobodné. Člověk nic nepotřebuje, protože s sebou skoro nic netáhne. Opravdu je to takové svobodné ježdění.
A lidé?
Lidé jsou úžasní všude. Potkali jsme mnoho lidí, každý den nějaké lidi. Pomáhali nám, mávali nám, chtěli se s námi bavit, protože viděli staré a levné auto, které mělo třeba mnoho z nich doma, byli nadšení.
Teď mě napadá, jestli se vám nerodí v hlavě zase zajít na nějakou zábavu v Česticích a vymyslet novou cestu.
Teď už to zvládneme bez zábavy. Máme plány. Ale ty ještě neprozradíme. Ještě ne.
A my jsme moc rádi, že jste to všechno zvládli a že jste přijeli zase sem do České republiky, na Rychnovsko, do Čestic.
Související
-
Žigulem z Čestic až na konec světa. 50 000 kilometrů dlouhé...
Mají sen objet žigulem celou Zem. A opravdu celou, tedy nejenom naši zem. A ten sen se už asi brzo stane skutečností. A na naše dva dnešní hosty tak čeká jedinečné ...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
