Zamyšlení Leo Pavláta: Listopad 1989 umožnil obnovu židovského života

17. listopad 2019

Dnešní 30. výročí listopadové revoluce si připomínají i židovské komunity. Jak se za tu dobu změnil jejich život, přiblíží Leo Pavlát.

Sedmnáctého listopadu 1989 byl pátek, a tedy počátek šabatu. Ve Staronové synagoze se k úvodní večerní bohoslužbě sešla jako obvykle skupinka mužů, většinou v důchodu, a své místo v rohu modlitebny zaujal jako vždy i všem známý třicátník. Modlitby se neúčastnil, o to pozorněji pozoroval: kdo hovoří s návštěvníky z ciziny, zda od nich něco nepřebírá. Před 30 lety přišel tento muž na bohoslužbu i v sobotu 18. listopadu. Tehdy jsem ho viděl naposled. Za týden se již v synagoze neobjevil, což až symbolicky znamenalo, že dohled komunistického státu nad židovskou komunitou skončil. 

Opravená synagoga s židovskou školou

Tak jako všem věřícím i nepočetnému společenství českých a moravských židů se s pádem totalitního režimu otevřely dotud nevídané možnosti. Židovské komunity si mohly svobodně volit své zástupce. Byly obnoveny předválečné židovské organizace a vznikaly nové: někdejších židovských vězňů z období nacismu, za války ukrývaných dětí, ustavily se spolky a uskupení sportovní, kulturní, mládežnické a ženské, pražské židovské muzeum bylo odstátněno. Šest židovských obcí se rozrostlo na deset, s rostoucím počtem členů se snižoval jejich průměrný věk, zanedbané židovské památky se začaly navracet ke své původní podobě.

Na předválečný život ovšem navázat nešlo – ztráty z období šoa a následný komunistický útlak byly příliš drtivé. Židovské společenství se však ukázalo jako životaschopné, což nade vše prokázala obnova židovského školství. Již v roce 1994 vznikla v Praze jedna třída mateřské školky, v roce 1997 pak první třída základní školy. Dnes pražská židovská obec zřizuje jen pro předškolní děti tři instituce a navíc se může těšit i z plně obsazené školy základní a osmiletého gymnázia.

Židovská hvězda

Prvořadým úkolem pro židovské společenství po změně režimu však především bylo postarat se o přeživší šoa. V Praze pro ně nejprve vznikl penzion a v roce 2004 i specializovaný pečovatelský areál, rozvinul se i systém domácí péče. Nezbytné podpory se přitom přeživším dostává ve všech domácích židovských obcích. 

Nic z toho by se v takovém rozsahu nepodařilo nebýt pomoci izraelských a dalších zahraničních židovských organizací, když restituce počátkem 90. let přinesly domácím komunitám jen menší část toho, o co židovské instituce přišly po komunistickém puči.

Navzdory tomu s odstupem třiceti let od listopadového zvratu není pochyb, že židovský život má u nás svou budoucnost, byť s riziky současného světa: sílícím antisemitismem, terorismem, nacionalismem. Rád bych věřil, že bilance v příštím desetiletí bude v tomto ohledu příznivější.

autoři: Leo Pavlát , mrk
Spustit audio