Za prašan se modlí organizátoři Šediváčkova longu, jednoho z nejtěžších závodů psích spřežení

Dnes je tu s námi za organizátory závodu Petra Plisková, vášnivá chovatelka sibiřského plemene husky, a musher Martin Svoboda. Jak to tedy vypadá? Pojede se nebo nepojede?
Petra Plisková: Tak já si vezmu první slovo, protože to počasí je opravdu asi na prvním místě. Pokyny máme takové: pokud do čtvrtka začne chumelit, tak se závod koná. Už na středu je příznivá předpověď, takže doufáme, že závod bude. Ve čtvrtek se to rozhodne a ve středu musí aspoň něco napadnout. Doufáme, že pak přes víkend se sněhová nadílka doplní a budeme moci zpracovat a připravit trasy a vyrazit.

Martine, kolikrát vy jste jel Šediváčka?
Martin Svoboda: Letos to bude potřetí. Protože v roce 2021 se Šediváček nekonal kvůli covidu. Ten závod je legenda, většina musherů se na něj moc těší. Ale Šediváček se musí natrénovat. Tam člověk nemůže jet jen tak, protože jde o těžký závod, jeden z nejtěžších závodů v Evropě, kvůli velkému převýšení. Spousta musherů je teď v situaci, kdy se modlí takzvaně na prašan. To je hláška Šediváčkova longu, modlíme se, aby byl sníh. Protože trénujete celý podzim, my máme v packách asi 1 600 km a pak najednou je předpověď nejistá. Takže se modlíme.

Pokud se přijedete podívat na závody, moc vás prosíme, abyste s sebou nebrali své pejsky. Opravdu to každému klademe na srdce.
Petra Plisková, organizátorka závodu psích spřežení Šediváčkův long

Jak jste se dostal k tomuto krásnému sportu a k pejskům? Slyšel jsem, že za to snad může váš tatínek.
Martin Svoboda: Přesně tak. To bylo před 28 lety, kdy jsme se jeli podívat na našeho prvního huskyho. To mi bylo tenkrát 13 let a rodiče se nás ptali, jestli chceme pejska, jestli se o něj budeme starat. Takže jsme kývali jsme hlavou, že ano. Já vůbec nevěděl, že to je tažný pes, jen se mi líbilo, jaký má kožich a krásné oči. On byl útěkář, takže jsme mu potom koupili kamarádku a říkali si, že nebude utíkat. A měli jsme první štěňátka. Tak vzniklo naše první spřežení. To byly časy, kdy jsme jezdili za domem na saních, na poli, na sněhu, ale dnes už to není možné.

Čtěte také

Husky má vzhled vlka, huňatý liščí ocas a svéhlavou kočičí povahu, říká chovatelka Petra Plisková

Můžeme krátce říct, Petro, něco o tom závodu? Představit ho? Už jsme slyšeli, že je to jeden z nejtěžších evropských závodů psích spřežení.
Petra Plisková: Pokud bychom to řekli technicky, tak Šediváčkův long se skládá buď ze čtyř, nebo pěti etap, takže jde o etapový závod. To znamená, že nejedou pejsci od startu do cíle najednou, ale je to na několik dní. Čtyřetapová varianta má plus minus délku 200 km, samozřejmě podle možností trati, tedy i podle sněhu. A pětietapová varianta dokonce 300 km. Ta startuje už v úterý právě proto, že má o jednu etapu navíc. V úterý 24. kvečeru po slavnostním zahájení v Deštném v Orlických horách pod skiareálem.

Martine, kterou kategorii pojedete vy?
Martin Svoboda: Já pojedu 200 km s největším počtem pejsků, a to je 12 sibiřských husky.

Závod jedu kvůli pejskům, aby si to užili. Když si to užijí oni, tak si to užiji také já. Pro mě je Šediváčkův long v uvozovkách dovolená.
Martin Svoboda, musher

Vy máte ve spřežení jen samé holky. Proč?
Martin Svoboda: Holky jsou hodnější, jsou lépe zvladatelné, je s nimi taková pohoda. Nezvedají nohu a neznačí si všechno. A myslím si, že jsou i chytřejší. Ale má i své nevýhody. Dvakrát ročně hárají, což se může stát i v období závodu, a to je potom velký problém.

Čtěte také

Roman Habásko: Žiju tím, že jezdím se psy po závodech. Je to víc o životním stylu než o medailích

V této souvislosti chceme upozornit všechny posluchače, kteří by se chtěli příští týden přijet podívat na závody, aby rozhodně přijeli, ale nebrali své pejsky, je to tak?
Petra Plisková: Je to sice psí akce nebo psí závody a každý, kdo má doma pejska, by určitě rád chtěl ukázat i jemu takovou krásnou akci, nejen pro lidi je to zajímavé, ale bohužel pejsci nám tam dělají trošku neplechu. Ruší těch skoro 800 psů, kteří nám přijedou, kteří čekají na start, nebo když jsou potom na trase a prochází se tam moc pejsků, tak to nedělá opravdu dobrotu. Je to taková prosba, opravdu to každému klademe na srdce, aby si to uvědomil.

Martine, vy tedy budete mít 12 pejsků. Co je nejtěžší na tom, ovládat takové spřežení?
Martin Svoboda: Asi ta délka, to spřežení má zhruba 15 metrů. Protože když je hodně zatáček nebo jsou dlouhé sjezdy, tak si člověk opravdu musí dávat pozor, aby do pejsků saněmi nenajel. A nevíte, co je za zatáčkou. Takže na jednu stranu já těm pejskům musím hodně věřit, ale jsou určité věci, které se natrénovat prostě nedají. Šediváčkův long je specifický závod a na ten se zkrátka natrénovat svým způsobem ani nedá.

Čtěte také

Sibiřský husky je nerozbitné zvíře. S nimi je pořád můj život v pohybu. A to je nádhera

A co je pro vás na tom závodu naopak nejkrásnější?
Martin Svoboda: Nejkrásnější je ten adrenalin, protože zase na druhou stranu víte, že v závodě potkáte jen psí spřežení a nemusíte řešit starosti s tím, jestli potkám nějaké cizí psy jako na ostatních horách, kde trénuji. Je to specifický závod a mně už přirostl k srdci. Věřím, že budu absolvovat ještě celou řadu Šediváčků, protože ten závod je prostě úžasný.

Jak jste se umístil v minulých ročnících? A je vůbec to umístění důležité, nebo spíš si to pořádně užít a dojet do cíle?
Martin Svoboda: Pro mě osobně není důležité, jestli budu mít zlatou, stříbrnou, nebo bramborovou medaili. Pro mě je každý závod, který dokončíme, úspěchem. Nikdy jsme žádný závod nevzdali, takže to je pro nás hodně důležité. Já ten závod jedu kvůli pejskům, aby si to oni užili. Když si užijí oni, tak si to užiji také já. Pro mě je Šediváčkův long vždy v uvozovkách dovolená a obrovský zážitek.

Moc děkuji Petře Pliskové, za organizátory Šediváčkova longu, a musherovi Martinovi Svobodovi, za rozhovor. Držím palce a na shledanou.