Vždy o sobě něco nového zjistím, užívám si běh ve své hlavě, říká ultramaratonkyně Iveta Jankovičová

Blahopřeji k tomuto opravdu úctyhodnému, úžasnému výkonu.
Děkuji moc.

8 fotografií

Je neskutečné, co se vám povedlo. Jak jste si to užila?
Užila jsem si to moc, nečekala jsem, že mě to tak bude bavit a nečekala jsem, že se tam o sobě zase něco nového naučím. Byl to nejtěžší závod, který jsem zatím absolvovala.

Je to takový malý Ironman, komplexní příprava. Kromě běhu také regenerace, protahování, mentální příprava. Je potřeba si připravit žaludek.
MUDr. Iveta Jankovičová, ultramaratonkyně

Já to ještě jednou zopakuji, protože pro mě to je nepochopitelné. Běžela jste 33 hodin v kuse a uběhla 162 kilometrů s převýšením 6500 metrů. Už odmalička jste takto dobře běhala?
Nikdy jsem tak dobře neběhala. Dobře jsem začala běhat, až když jsem nastoupila v nemocnici. Během učení anatomie a histologie mi to pomáhalo se uvolnit a chvilku vypnout hlavu. Kdybych to řekla svému profesoru na střední škole, že se budu někdy v životě snažit uběhnout 162 kilometrů, tak by tomu nevěřil. Chtěl by to mít podepsané na papíře.

Čtěte také

17 dní, 19 hodin a 43 minut. Ultracyklsista Aleš Vaníček zvládl 5000 km dlouhý Transcontinental Race

Kdy jste uběhla svůj první maraton?
Svůj první maraton jsem zaběhla v roce 2021. Bylo to ze série Běhy lesy a byla to taková má první zkušenost s trošku delší tratí. A pak ty ultramaratony, člověk si přidává kilometry, chce stále pokořovat sám sebe. Pak se v něm něco zlomí a chce zjistit, kde je vlastně ten limit. Můj první ultramaraton byl závod v Zapomenutých horách, nádherná krajina Rychlebských hor. A to bylo 46 kilometrů a přibližně 2,5 tisíce metrů převýšení. Myslím, že mi trvalo asi 6,5 hodiny.

Na to musí být ale člověk skvěle trénovaný, ne? A nejen přímo v běhu, ale musí třeba i posilovat, plavat, jezdit na kole?
Takový malý Ironman, ano, je to komplexní příprava. A člověk kromě toho běhu musí obsáhnout i nějakou regeneraci, protahování, na ty dlouhé trasy už je potřeba i mentální příprava. Je potřeba si připravovat žaludek, aby spolupracoval, aby se vám neudělalo třeba během stoupání špatně.

Během onoho ultramaratonu na 162 kilometrů se vám udělalo špatně?
Ano, měla jsem hodně krizí. Hodně krizí tam bylo.

Nejraději mám, když prší a je mlha. To je nejkrásnější počasí. Člověk si užívá běh a je sám v sobě, ve svých myšlenkách a ve své hlavě.
MUDr. Iveta Jankovičová, ultramaratonkyně

Když jste zmínila Ironmana, nechtěla byste si ho také někdy zkusit?
Vlastně proč ne? Já na žádnou výzvu neřeknu úplně ne. Tak proč ne, ráda bych to zkusila.

Kdy nejraději běháte? Jaké počasí máte při běhu ráda? Když je horko, nebo naopak když je mlha?
Já mám nejraději, když prší a je mlha. Když je takový sychravý den a člověk vyběhne, tak to je pro mě nejkrásnější počasí. Protože člověk si užívá ten běh a je sám v sobě, ve svých myšlenkách a ve své hlavě.

Čtěte také

Handicapovaná sportovkyně Petra Václavková se naučila plavat, když začala před 2 roky s triatlonem

Naběháte se hodně i v práci?
Naběhám se hodně i v práci. Pracuji v oboru gynekologie a porodnictví, tam to je docela také o pár rychlých krocích navíc, když občas pobíhám na porodním sále.

Pojďme se podívat tedy na onen závod ve Slovinsku.
Trasa vedla Vipavským údolím přes pohoří Nanos, měla celkem 162 kilometrů a 6500 metrů převýšení a byla velice pestrá. Byl tam velmi náročný technický terén ve stoupání i v sebězích. Ale pak tam byly také nádherné výhledy na kopce, kdy člověk viděl celé to Vipavské údolí, kudy se běží. To je také velká motivace, proč se běhá.

Jak to na takovém ultramaratonu vypadá? Běžíte 33 hodin v kuse, můžete se vůbec na chvíli zastavit?
Určitě ano. Na občerstvovacích stanicích, kdy člověk potřebuje doplnit vodu nebo jídlo nebo si vyměnit oblečení, uložit si čelovku do batůžku, tak se samozřejmě zastaví a proběhne taková rychlejší výměna. A pak pokračuje dál.

V noci mne překvapilo, že jsem měla i zrakové halucinace. Po 30 hodinách běhu už člověku smysly začínají fungovat trošku jinak.
MUDr. Iveta Jankovičová, ultramaratonkyně

Co v takovém batůžku musí všechno být? Protože tam je asi nějaká povinná výbava, bez které vás na trať nepustí.
Ano, ta povinná výbava se na každém závodu liší. Pořadatel má stanovený seznam věcí, které musíme mít s sebou. Kontroluje se to těsně před startem, při registraci. Bez toho vám nevydají registrační číslo. A pak na trati může pořadatel například zkontrolovat, že máte nepromokavou bundu nebo čelovku, dostatek tekutin nebo třeba i gely, které jsou v povinné výbavě.

Čtěte také

Ondřej Fikar si chtěl užít dovolenou, tak přeběhl za 14 dní celou republiku od východu až na západ

Jaké bylo ve Slovinsku počasí?
Bylo nádherně. Byla zima, mlha a pršelo. To bylo první půlku trasy. Ale pak přes den bylo docela teplo a já s teplem příliš nekamarádím, takže tam přišla má první velká krize na 96 kilometru v takovém prudkém stoupání, kde nebyl stín a já jsem tam dostala lehký upal. Takže jsem na další občerstvovací stanici strávila trošku více času, musela jsem se dopít a najíst. Pak jsem teprve mohla pokračovat dál.

Jaké další krize mohou nastat? Chce se člověku třeba spát?
Chce se člověku spát. Já si myslím, že mi pomáhají mé noční služby v nemocnici. Mám trénink i v tomhle směru. Ale určitě tam hraje svůj podíl únava a člověk se pak musí přesvědčovat ke každému dalšímu kroku. Nebo mne třeba v noci překvapilo, že jsem měla i zrakové halucinace, kdy se na cestě přede mnou objevila tarantule a já jsem se neskutečně vyděsila. Potom jsem se zjistila, že to není tarantule, ale takový chomáč trávy. Ale po těch třiceti hodinách běhu už člověku smysly začínají fungovat trošku jinak. A mě velice překvapilo, jak jsem schopná fungovat.

Jak se přemlouváte, když se tělu chce spát, ale nemůže?
Zkusím se napít, to mi většinou pomůže. Zapéruji si třeba v kolenou a přesvědčuji se, že vlastně neběžím dalších 20 kilometrů, ale že na další občerstvovací stanici už je to třeba jenom 5 kilometrů.

Čtěte také

Extrémní závod Adventure Race se nevzdává. Uvědomíte si, že k životu toho až tolik nepotřebujete

Co vás nadchlo? Co bylo krásné na tomto konkrétním běhu?
Na tomto závodě se mi asi nejvíc líbila příroda. A musím říci, že i zázemí a lidé okolo, kteří závod připravovali, byli neskuteční. Energie, která z nich na každé občerstvovačce šla, bylo znát, že se snaží opravdu člověku pomoci a přejí mu, aby se bezpečně dostal do cíle.

Pomůže vám, když vás třeba povzbuzují diváci kolem trati?
Ano, to je moc pěkné. Vždy, když běžím nějaký závod a vidím lidi, kteří tam jdou třeba na túru a nemuseli by nic říct, ale zafandí, povzbudí, zatleskají nebo si s člověkem jen tak plácnou pro radost, tak je to moc fajn. Je to energie, kterou člověk dostane a může pokračovat dál.

Co jste cítila, když jste proběhla cílovou páskou? Osmá žena celkově, první ve vaší kategorii.
Já jsem upřímně ani nevěděla, jak si v závodě stojím. Šla jsem tam s tím, že chci závod dokončit. Prošla jsem velmi komplexní přípravou a chtěla jsem vědět, jestli to mé tělo vůbec zvládne, jestli jsem schopná takový závod dokončit. A když jsem ho dokončila, tak se ve mně rozprostilo neuvěřitelné ticho a klid.

Iveta Jankovičová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Na co se chystáte teď?
Čeká mě do konce letošního roku ještě několik nádherných závodů. Příští týden se běží velmi známý závod v Beskydech, Beskydská sedmička. 101 kilometrů a převýšení 5,5 tisíce metrů. To byla shodou okolností mám první stovka. Takže to bude takový návrat.

Tak si to krásně užijte. Děkuji, že jste nám vyprávěla o svém ultramarotonském i lékařském životě na gynekologicko-porodnickém udělení ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Ultramarotonkyně a lékařka Iveta Jankovičová byla naším hostem. Naschledanou.