Vystupte ze své komfortní zóny a poznáte svět i sebe. Když to lidé ucítí, hned se k vám rádi přidají
Dnes vám Český rozhlas Hradec Králové představí studentku medicíny Kamilu Peroutkovou, která i přes náročné studium ráda cestuje a poznává svět. Většinou vyráží na cesty sama a občas si do kufru přibalí i ukulele.
Ukulele je tedy dobrý parťák a společník na dlouhé cesty?
Je to výborný partner na proboření ledu, na vystoupení z komfortní zóny. Hrozně to pomůže, zejména ve skupině.
Je to tak, že když něco zahrajete, tak se i dříve spřátelíte?
Buď se lidé přidají, že hrajeme něco společně, něco si zazpívají. Oni vidí, že vystoupím z komfortní zóny a hned se jim jinak také vystupuje.
Hodí se vám ukulele i nějakým způsobem při studiu medicíny?
Určitě. Člověk se potřebuje odreagovat.
A v kterém jste ročníku?
Jsem v 6. ročníku studia.
Chtěla jste být vždy lékařkou a pomáhat lidem?
Vůbec jsem nevěřila, že mě přijmou. A když už mě přijali, tak jsem si zase nemyslela, že udělám zkoušku z anatomie. Až potom ve druhém ročníku mi došlo, že jsem na škole a že to budu muset dostudovat. Tak to jde nějak dál.
V daleké Jižní Koreji jsem se dozvěděla něco o nás, Češích. Člověk vidí zpátky na svou zemi z jiného pohledu.
Kamila Peroutková, studentka medicíny, cestovatelka a dobrovolnice
Studium medicíny je docela náročná záležitost. A nedokáži si představit, že u toho mají studenti čas na létání po světě.
S tím časem je to pravda složitější, ale něco se najít dá. Tím spíš, že to je náročné studium, tak člověk potřebuje být živý něčím jiným, mít nějaké projekty, najít si kapelu, hodně přátel.
Když se do něčeho vrhnu naplno, chci to dodělat, směje se držitelka ceny vévody z Edinburghu
Český rozhlas Hradec Králové vám dnes představí jednu mladou a moc šikovnou a podnikavou dívku, kterou je studentka filmové režie Veronika Scholzeová z Trutnova. V minulém roce převzala z rukou britského velvyslance ocenění britské královské rodiny - zlatý certifikát Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (The Duke of Edinburgh's International Award - DofE).
Tak to všechno vy máte. Hodně přátel a kapelu jste říkala?
Ano, kapelu. V Hradci jsem fungovala s INXS-HK, což je revival australské kapely INXS. Pak jsme měli třeba skupinku Veselý noty, Matuška žije, nevím, jak se to teď jmenuje. Je to projekt studentů medicíny, že hrajeme, zpíváme, chodíme do domovů důchodců nebo na dětská oddělení do nemocnice hrát pacientům na Vánoce, na Velikonoce.
Takže všestranná žena Kamila Peroutková. Hudební dovednosti se vám určitě při vašich cestách hodily. Kde jste byla poprvé? Bylo to už při studiu medicíny?
První velká cesta byla v létě 2017, před dvěma roky, do Jižní Koreji.
Takhle daleko?
To byla popravdě náhoda. Já jsem tam měla zadané v databázi workcampy hlavně po Evropě. A jeden se mi tam náhodou vloudil právě z Jižní Koreji. Náhoda tomu chtěla, že zrovna na ten mě přijali.
Já si představuji unavenou studentku medicíny, jak si našla Jižní Koreu a najednou tam odjela. Představuji si to dobře?
Já jsem tam potkala během asi půl roku strašně moc lidí, který povídali o tom, jak je skvělé vystoupit z komfortní zóny, cestovat, poznat něco, poznat svět, poznat sebe. Dobrovolnictví je takový způsob, jak se dá všechno skloubit dohromady finančně, snesitelně pro studenta. A zároveň zažít efektivně během krátké doby hodně věcí, což je přesně to, co student medicíny potřebuje.
Říkala jste dobrovolnictví. Tedy to znamená, že do té země nejen cestujete, ale také tam i něco děláte.
Práce dobrovolníka je o tom, že nedostávám plat za práci, která je většinou časově omezená, čtyři, šest hodin maximálně denně. Jde o projekt, kde se sjede více lidí, bydlí spolu, vaří si spolu. To vás nějakým způsobem scelí, spřátelí, vytvoří se mezinárodní skupinka lidí a dohromady děláme projekty navržené místní organizací. Hrozně záleží, co to je zrovna za projekt. A tak to bylo i s Jižní Koreou před dvěma lety.
Když jste tam přijela, jak na vás na první pohled tato země zapůsobila? Jaká je Jižní Korea?
Jako úplně jiná planeta. Je tam krásně. Bylo to boření předsudků o tom, jak tady všechny věci v Evropě fungují. Nevěřila jsem , že to může fungovat nějak jinak. To bylo skvělé, poodstoupit si z našeho konceptu, kterým se díváme na svět a kterým žijeme. A na chvíli se podívat, že to jde dělat i jinak. Pomohlo mi to osobně v pohledu na svět.
Připravovala jste se nějak? Naučila jste se něco dopředu korejsky?
Naučil jsem se číst korejsky. Ono je to strašně jednoduché písmo, zabralo mi to tolik času asi jako zkouška ze stomatologie, tři dny učení. To bych asi neměla říkat, ale šlo to velmi rychle. Jsou na to skvělé mobilní aplikace. A to mi potom pomohlo při cestování. Jezdila jsem tam autobusy a měla jsem šanci si přečíst, kam autobus jede, kdy tam bude bude. Nebyl to potom takový risk.
Jací jsou tam lidé? Přátelští?
Velmi přátelští, velmi pohostinní. Hrozně rádi vám pomohou a nabídnou své znalosti. Jsou hodně zvědaví na Evropany. Překvapilo mě, že třeba Čechy znají skoro všichni. Znají pivo, znají Václava Havla, znají autora české hry Kódová jména. O nich mi poprvé řekli Korejci, že to hráli.
Takže vy jste se i díky tomu, že jste vyjela do ciziny, dozvěděla něco o nás.
Přesně tak.
A to je možná také nejdůležitější. Člověk se světě podívá zpátky na naši zemi z jiného pohledu.
Proto bylo úplně skvělé vyjet hned napoprvé do Koreji, kde jsem mohla zpětně porovnat některý věci, který v Evropě máme už dané. Tím, že je tam spousta národů na malé ploše, tak potom třeba Japonsko bylo inspirací toho, jak to může být jinak.
Co jste dělala v Jižní Koreji jako dobrovolník? Jaká byla náplň vaší práce?
Jihokorejský workcamp byl hodně na téma korejský venkov, který obecně trpí tím, že lidé odcházejí do velkých měst, do Soulu, do Pusanu. Mají tam práci, která je velmi dobře placená. Tím pádem nikdo nezůstává na venkově a tam původní zemědělsky zaměření obyvatelé stárnou, často už nemají sílu ta pole obdělávat. Bylo to takové kombinované. Sem tam jsme vypleli jablečný sad, potom jsme navštívili domov pro seniory, domov pro lidi s hendikepem, potkali jsme se s místní komunitou, uspořádali pro ně oslavu. I tam se hezky projevilo, jak jsou lidé zvědaví, pohostinní a přátelští k nám. Bylo to hezké právě v onom setkávání s lidmi.
A nějaké cestování tam určitě také bylo. Co jste viděla v Jižní Koreji?
To byla spíš moje iniciativa. Když už jedu tak daleko, tak je fajn letět o pár dní dříve. Chvíli pobýt v Soulu. Napsala jsem místní menze, kteří se se mnou setkali, a bylo skvělé si s nimi povídat o tom konfliktu jih versus sever, jak to oni vnímají. Potom jsem cestovala na jih do Koreji a odtud trajektem do Japonska, který vedl do Ósaky a v Kjótu byl druhý workcamp. Takže jsem ušetřila cestování po Japonsku, který je obecně hodně drahé.
Takže jste vlastně spojila víc pracovních workcampů do jedné cesty, abyste mohla mezi tím i něco poznávat.
Přesně tak.
Když tedy srovnáte Jižní Koreu a Japonsko.
Je to jako výlet do budoucnosti. Překvapilo mne, jak jsou Korejci vůči Japoncům jiní, jak moc jsou Japonci uzavření. Já jsem tedy byla hlavně ve velkých městech, neměla jsem moc šanci poznat venkov, ale lidi jsou tam opravdu hodně izolovaní a tradičně zaměření.
Z Japonska bych k nám přenesl pokoru lidí. Abychom víc respektovali jeden druhého
Antonín Kobliška studuje navazující magisterský obor Fyzikální měření a modelování na Přírodovědecké fakultě Univerzity Hradec Králové. Kochi University of Technology se stala první japonskou univerzitou, která s hradeckou univerzitou podepsala smlouvu o spolupráci. A tak východočeští studenti této možnosti hojně využívají.
Dokázala byste říct jeden zážitek za všechny?
Zážitků byla strašná spousta, ale nadosmrti nezapomenu na jeden, který opravdu vystihuje, jak jsou Korejci přátelští. Na konci našeho workcampu jsme měli zorganizovat velkou oslavu pro místní vesnici a přijel tam i kamarád naší organizátorky jako zvukař. Přivezl obrovské ozvučení, nádhernou techniku. Já trošku fušuji do zvukařiny a strašně se mi to líbilo. Tak jsem mu s tím pomáhala a on říká, ty hraješ na ukulele a zpíváš, tak pojď, já mám studio. A ten večer jsme šli s jeho kapelou na pravé korejské karaoke, kde jsem úplně žasla z toho, že mi to přepočítávalo noty do tónin, to bylo nádherné. A pak jsme až do čtyř do rána nahrávali a skládali ve studiu. Úžasné.
Vy děláte muziku, ale také dokonce žonglujete. A my vás uvidíme v sobotu 15. června na našem Dni s Českým rozhlasem Hradec Králové.
Doufám, že si s námi přijdete všichni zažonglovat, protože tam budeme mít workshop pro veřejnost. Všichni si to mohou vyzkoušet. Rádi ukážeme a naučíme.
Takže jestli chcete poznat usměvavou a sympatickou studentku Kamilu Peroutkou, tak přijďte v sobotu 15. června na Den s Habadějem. Kamilo, já moc děkuji, že jste dnes přišla sem k nám. Ať se vám v životě daří.
Děkuji moc. Na shledanou.
Související
-
O Severní Koreji může vyprávět jen ten, kdo tam byl. Jak se žije v zemi, kde lidé nemají na výběr?
Cestovatel Milan Bureš, jako jeden z 19 českých dobrodruhů, kteří v posledních třech letech mohli jednu z nejhůře dostupných zemí světa navštívit, hovoří o životě v KLDR.
-
Když se naučíte jejich řeč, Japonci vás budou milovat
Jedno japonské přísloví říká: „S přítelem po boku není žádná cesta příliš dlouhá.“ Dnešní host právě do Japonska odešel na studijní pobyt, původně na 18 měsíců, ale...
-
Pomáhat můžeme všichni. Každý najde někoho, kdo pomoc potřebuje, říká Žena regionu
Vítězkou devátého ročníku prestižního ocenění Žena regionu se za Královéhradecký kraj stala PR manažerka Tereza Melišová. V hlasování veřejnosti obdržela nejvíc hlasů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
