Vyléčená anorexie neexistuje. Jako u bývalého narkomana či alkoholika se to může kdykoliv zvrtnout

Jsou poruchy příjmu potravy závislost či nemoc? Nebo co to vlastně je?
Já musím říci, že pro mě, jako pro psychologa, jsou poruchy příjmu potravy vlastně další z forem sebepoškozování. To znamená, ano, zároveň je to návykové chování a osobně to vnímám jako velmi těžkou psychiatrickou diagnózu a zásadní psychologický problém, na jehož léčbu, ať už psychologickými prostředky nebo i nějakými psychofarmaky, nemám jasnou odpověď.

Zdeněk Čermák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A zároveň jsou také pro mě tématem čím dále častějším a aktuálnějším, které se týká čím dále mladších a menších dětí bez ohledu na jejich pohlaví. Stereotypy, které se dříve vázaly třeba k anorexie či bulimii nebo k přejídání, že se to týká více dívek, už úplně neplatí.

Pro mě, jako pro psychologa, jsou poruchy příjmu potravy další z forem sebepoškozování. A týká se to stále mladších dětí.
PhDr. Mgr. Zdeněk Čermák, psycholog

Zmínil jste posun věkové hranice, v kolika letech už s tím mají děti problém?
Já se dnes často setkávám už i s osmi či devítiletými dětmi s poruchou příjmu potravy. A určitě se to dá charakterizovat jako forma utrpení pro ty osoby, kteří do toho spadnou.

Čtěte také

Sebepoškozování dětí. Vychováváme generaci sněhových vloček, příliš umetáme cestu, říká psycholog

Možná kolegové psychiatři a psychologové mají jiné zkušenosti, ale já musím říci, že se výrazně mění v praxi to, že už mi do ambulance nepřicházejí jen klienti, kteří by měli jen poruchu příjmu potravy, vždy je toho součástí ještě sebepoškozování a velmi často je tam porucha sexuální identity.

To je takový trojbalíček vzájemně se ovlivňujících a proplétajících se psychologických problémů, které nasedají na často neobjasněnou příčinu, které my se snažíme porozumět. Protože samozřejmě další stupeň, bohužel, ale je potřeba to říci, jsou obrovská rizika sebevražedných tendencí atd. Tedy poruchy příjmu potravy nebývají izolované, jsou součástí dalších psychických problémů.

Porucha příjmu potravy, sebepoškozování a porucha sexuální identity. Trojbalíček vzájemně se ovlivňujících psychologických problémů.
PhDr. Mgr. Zdeněk Čermák, psycholog

Je to takový bludný kruh. Příčiny se těžce dohledávají a léčba je velmi náročná. Mají ale třeba rodiče šanci včas zahlédnout, že se něco s jejich dětmi děje?
Odhalit příčiny je opravdu velmi těžké. Ale na obecné rovině si myslím, že není zase tak těžké si je uvědomit. Když se podíváte, jak žijí dnešní děti, které jsou pod velkým vlivem influencerů a tiktokových tvůrců, ale i svých vrstevníků, což tak bylo u dětí sice vždycky, ale dnes je velmi propojuje tato internetová komunita.

Čtěte také

Nebezpečí online světa. Ofendeři jdou na dřeň, u dětí může stres a tlak vést až k sebepoškozování

Je tam velká touha po dokonalosti, která ale není reálná. To, co nám ukazují influenceři na sociálních sítích, prostě není realita. A děti to nejsou schopné rozlišit. Navíc se tady pohybují například influenceři, kteří trpí morbidní obezitou a jedou na vlně antiboishamingu, to znamená pozor, aby mi někdo neřekl, že jsem obézní, protože to je diskriminace.

A v podstatě se prezentují tak, že život s obezitou je úplně v pohodě a žádný problém nepřináší. A na druhé straně zase tady máme až vychrtlé osoby, tvůrce instagramové a tiktokové, kteří se zase chlubí tím, jak jsou štíhlí. Máte tam pořád fitness centrum a diety či preparáty propagující hubnutí.

Forem poruchy příjmu potravy je víc. Anorexie, bulimie, záchvatovité přejídání. Můžeme je nějak charakterizovat? Anorexie znamená, že někdo přestane jíst?
Ano, odmítá stravu. Co je ale zásadní pro všechny ty tři zmíněné problémy dohromady, jeden společný jmenovatel, to je fascinace jídlem. Jen to má pokaždé trošku jinou podobu. A mentální anorexie ta fascinace jídlem spočívá v tom, že se neustále zabývám tím, co budu jíst.

Přejídání osobně považuji za větší problém. Protože obezita je na rozdíl od mentální anorexie a mentální bulimie i civilizační choroba.
PhDr. Mgr. Zdeněk Čermák, psycholog

Abych toho nesnědl hodně, popřípadě co musím vykonat proto, abych, když to tedy sním a udělám nějakou úlitbu společenskému nátlaku třeba z rodiny, tak abych ze sebe nějakým způsobem ty kalorie zase rychle dostal.

U bulimie je zase charakteristické, že ti lidé jedí naoko, tam nevidíte žádný problém, ale oni používají jiné varianty toho, jak se těch kalorií zbavují. Většina z bulimiků a bulimiček stravu vyzvrací, ale také cvičí nebo jdou třeba do projímadel. Velmi populární jsou stále nějaké urychlovače metabolismu, to jsou spalovače tuků a podobně.

Čtěte také

Zajímavou metodu 5-2-1-0 pro boj s dětskou obezitou a nadváhou doporučuje psycholožka Aneta Rychová

A co se týče přejídání, tak tam já osobně musím říci, že za mě je to větší problém. Protože obezita je na rozdíl od mentální anorexie a mentální bulimie i civilizační choroba. O tom jsem naprosto pevně přesvědčen.

Respektive vztah k jídlu a jeho příjmu se děti učí nápodobou. Takže tam mají obrovskou zodpovědnost rodiče a opravdu nelze z nich tu odpovědnost sejmout, protože pokud děti vidí, že rodiče večer do sebe cpou něco z fast foodu, tak se budou chovat podobně.

Pak tu máme ale také osoby, které se stravují, řekněme, normálně, ale přesto v sobě nemají dostatek jídla. To je asi také vážný problém.
Tady to je velice důležité říci, že vyléčená anorexie neexistuje. Je to prostě stejné, jako když budete bývalý narkoman nebo alkoholik. Protože se to může kdykoliv opět zvrtnout. Určitě mi dají za pravdu ti, kteří s tím už mají zkušenost a dnes už se jim to daří kontrolovat. Ale je to pro ně zkrátka výkon, nejde to samo. Pořád tam v hlavě nějaký ten šotek zůstává.

Zdeněk Čermák a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Celou radioporadnu s psychologem PhDr. Mgr. Zdeňkem Čermákem o poruchách příjmu potravy si můžete poslechnout v našem audioarchivu.