Vojenský kaplan je zadobře s Bohem a drží krok s výsadkáři

Milan Novotný se narodil v Pardubicích. Jako tesař a kovář maturoval na středním odborném učilišti stavebním v Hradci Králové. Vystudoval humanitní vědy zaměřené na pedagogiku a psychologii. Po promoci pracoval jako psycholog ve věznici v Pardubicích, vyučoval psychologii na Univerzitě Pardubice.

Ke křesťanství konvertoval v 16 letech. V roce 2011 nastoupil do jáhenské formace a zahájil studia teologie. Po třech letech přijal jáhenské svěcení a je trvalým jáhnem římskokatolické církve. Je ženatý a má tři děti.

Prohlížela jsem si vaši uniformu, když jste přišel. Ten malý křížek napovídá, že jste vojenským kaplanem?
Ano, to je taková naše kaplanská insignie. Na pravé straně nosíme křížek na naší uniformě, abychom byli poznat.

Cesta k této profesi ale ve vašem případě nebyla vůbec přímá. Psychologie vás začala zajímat hned po vyučení?
Ne, to bylo trochu jinak. Já jsem nastoupil jako řádný technický student na nástavbu na maturitu, tam si moje paní profesorka Jalůvková na český jazyk všimla, že jsem spíše humanitní typ než technický. Mně to hluboce oslovilo, tak jsem se tou cestou dal. Jsem rád, že se tak stalo, protože je to opravdu o mé podstatě.

Chrudimští výsakdáři při 70km pochodu (2. zleva je vojenský kaplan Milan Novotný)|foto:Jakub Školník

Jako kluk jste jezdil na divoké vodě, byl jste juniorský vrcholový sportovec. To se vám teď může v armádě hodit…
Díky tomu jsem vůbec v armádě, zejména u výsadkářů, první rok a půl přežil. Každý den si vzpomenu na to, co mi to dalo, i když jsem jako malý kluk nadával a měl jsem pocit, že to je otroctví a galeje.

V pardubické věznici jste byl jako psycholog patnáct let, co bylo vaším hlavním úkolem?
Mým hlavním úkolem byla terapeutická práce s vězněnými osobami. Smyslem té práce byly dva takové proudy. Nevím, jak to je teď, ale tenkrát, když jsem byl v tom procesu vězeňské služby, to byly dva proudy, které se mezi sebou trochu přely. Jeden udržovat vězně v pokoji a v poklidu, aby nebyli nebezpeční sobě, personálu a okolí. Druhý, což je podle mě správnější cesta, kterou razil tehdejší hlavní psycholog vězeňské služby, práce s deliktem. To znamená pomoct pochopit pachateli, proč, jakým způsobem a z jakého důvodu to vlastně páchá.

K víře jste se dostal někdy v 16 letech. Jak se to vlastně stalo, když vaše rodina byla ateistická?
Odpověď na toto jsem si našel později při studiu teologie. Stalo se to v Pardubicích na řece Chrudimce, když jsem se jako juniorský reprezentant chystal na mistrovství světa. Náš přísný trenér nás nutil pádlovat i přes zimu a bylo to tvrdé. Na první adventní neděli jsem se vypádlovával po předchozím tvrdém tréninku a otáčel jsem se pod mostem. Podíval jsem se na oblohu, jestli nebude sněžit a najednou mě něco proťalo, otevřela se mi obloha a já jsem to uviděl. Musím podotknout, že jsem nebyl převentilovaný a ani předýchaný. Prostě na mě něco zasvítilo cosi, co mě obrátilo vidění světa. Musím říct, že od té doby ne vždy věřím, ale někdy vím.

Do služby u chrudimských výsadkářů vás vyslal kardinál Dominik Duka. Zdá se mi, že se vám docela trefil do noty.
Mně to úplně proťalo srdce, úplně jsem si to tam zamiloval, ty kluky jsem si zamiloval a i ten způsob práce, který z toho vyplývá. Je to prostě přesně o mně.

Pamatujete si na svůj první seskok?
Pamatuju si na to. Ten byl úplně bez problémů, protože oni vás v tom výsadkářském kurzu tak nadrilují, že vy to opakujete stokrát na zemi, najednou jste v letadle a pak jste venku z letadla. Pamatuju si na to obrovské ticho a chumlání toho padáku. Bát jsem se začal až tak u pátého výskoku.

Výsadkář 43. výsadkového praporu Chrudim po přistání|foto: 43. výsadkový prapor Chrudim, Pavel Jebavý

Vaše práce je hodně náročná. Jak relaxujete?
Mou velkou relaxační praktikou je dělání nožů. Už jako malý jsem se zbláznil do nožů, nože vyrábím, nože a meče byly vždycky moje relaxace. S kluky v praporu mám možnost se maximálně rozvíjet. Jsem tak zavalen zakázkami, že začínám vypadat jako slibotechna, která naslibuje, ale není schopná splnit požadavky.

Mluvíte se svými dětmi o víře?
Já s nimi o té víře moc nemluvím, mluvím jen, když se zeptají. Se mnou o víře nikdo nemluvil, vím, jak mě Bůh oslovil. Kdykoliv jsem se o to pokoušel, abych byl vzorný křesťan, tak je to strašné násilí, protože ty děti to nechtějí. Když je člověk nechá, tak se ptají svým vlastním způsobem. Člověk jim může poskytnout odpověď pro ně přijatelnou. Bůh, když chce, tak se vás dotkne, osloví vás a pošle vám do cesty lidi, kteří vám odpovědí.

Výsadkáři jsou prý rádi, že jste s nimi v letadle, protože říkají, že když vy jste na palubě s nimi, tak šéf nedopustí, aby to spadlo.
To je takový mýtus, který člověk nerad bourá i kvůli sobě. Musím být ale sám k sobě poctivý. Kdyby opravdu věděli, kdo s nimi na té palubě sedí, tak by se mnou do letadla nevlezli. (smích)

Minule byl se mnou v Záletech Zbigniew Czendlik a tady je jeho otázka: „Baví vás střílení? Co si myslíte o návrhu, který podal ministr vnitra, že vlastnit zbraň patří do určité české tradice?“
Protože jsem duší bojovník, i když lidem často motám hlavu, jak to jde dohromady, bojovník a duchovní. Já střelbu mám rád, rád střílím, vyzkouším si střelbu ze všech zbraní a nechám se rád poučit, abych tu střelbu uměl dobře. Myslím si, že to k chlapům tak nějak patří. Jsem tak bojovně nastavený.

Alena Zárybnická s Milan Novotný|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Jak se to tedy slučuje s tím duchovnem?
Já ty zbraně nevnímám tak, že bych se připravoval na to, abych jimi ukracoval na lidských právech a životech někoho jiného, abych si vzal něco, co mi nepatří, ale protože jsem se ocitl mezi vojáky, kteří mi věří a protože se s nimi mohu ocitnout někdy v boji, tak nechci být jako přítěž, ale chci být něco platný.

Více o jeho práci psychologa ve věznici, o přednáškách na univerzitě, hledání víry a vojenském výcviku si poslechněte ze záznamu pořadu.