Vladimír Burjánek: Klíčky

12. listopad 2017
Klíče

Zázraky existují, to vím. Před lety jsem se vydal s třemi vnuky za houbami do známého lesa. Po půlhodinovém houbaření sáhnu mimoděk do kapsy a málem se mi zastavilo srdce. Klíčky od auta nikde. Svolal jsem kluky a šli jsme schlíple k autu. Když jsme vycházeli z lesa na silnici, zaleskly se moje klíčky v trávě, na krajnici před asfaltem. Zázrak, řekl jsem si přešťastný.

Houbařský ráj v letošním konci září nás opakovaně vylákal do stejného rozlehlého lesa. Při posledním houbaření jsem šel na úvod mezi nízké borovičky stojící i pokácené, do houštiny, hotového pralesa. Potom hurá na hřibové místo. Zalovím v kapse kabátu a strnul jsem. Klíčky opět pryč. Půjdeme hledat do mlází, kde jsem byl nejdříve, rozhodla žena. Připadalo mi to nesmyslné, něco jako najít jehlu ve stohu slámy.

Zavolal jsem raději mobilem domů, jestli by nepřivezli klíčky náhradní. Pak jsem byl ženou přinucen zajít zatím do míst, kde by klíče mohly být. Pokládal jsem to za zbytečné, protože bych musel jít stejnou cestou místy, kde to bylo nemožné.

Udělal jsem formálně pár kroků v neprostupném terénu vpravo i vlevo a vtom jsem strnul. Přede mnou v trávě mé klíčky od auta, které mi vypadly děravou kapsou starého kabátu. Zázrak, nic jiného to nemohlo být.

Klíče svazek