Violoncellistka Dita Holá: Lidé si to možná neuvědomují, ale kultura nás očišťuje. Bez ní to nejde

13. listopad 2020

Naším hostem je Dita Holá, vynikající violoncellistka Filharmonie Hradec Králové. Kromě hudby miluje život, svoji velkou rodinu, přírodu, koně a jógu. Je to žena, která si i v těžkých chvílích umí udržet nadhled a dobrou náladu.

Říkala jsem si, že budeš ideálním hostem na pátek třináctého, ale ty jsi pověrčivá.
Celou cestu, když jsem jela do rozhlasu, tak jsem doufala, že nepotkám černou kočku, takže svým způsobem jsem asi pověrčivá.

Dita Holá ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ty jsi také spoluzakladatelka skupiny Jarsen.
Já tě trošku poopravím, nejsem zakladatelka Jarsen, já jsem jen vymyslela ten název. Ale zakladatel je Jan Resl, ten to měl na svých bedrech. On všechny písničky skládá, vymýšlí a píše úžasné texty.

Ovšem pomáháš mu.
Pak jsme se shodli, že to zkusíme dohromady jako duo a tím vznikl Jarsen. Takže se vlastně dá říct, že jsem zakládajícím členem. Teď jsem si to tedy sama ujasnila. Honza se nechtěl jmenovat Jarsen, ale mně to přijde jako geniální název, že jsem to vymyslela úplně super. Jak se ti to líbí?

Dita Holá a Jan Resl, skupina Jarsen

Mně se ten název líbí.
A víš, co znamená?

No, to netuším.
Já ti napovím. Já jsem ze Sendraže a Honza z Jaroměře.

V životě je nejdůležitější zdraví, protože bez toho by nebylo nic dalšího. A potom potřebuji lásku a úplně stejně i hudbu.
Dita Holá, violoncellistka

Tak to je pak jasné. My se známe spoustu let, proto to tykání. Myslela jsem si, že tě představím především jako muzikantku, ale když jsem si o tobě zjišťovala informace, tak vůbec nevím, čím začít. Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
To je hezká, ale hodně těžká otázka. Já vždy říkám zdraví, protože bez toho by nebylo nic dalšího. Potom potřebuji lásku k žití, ale úplně stejně asi potřebuji i hudbu.

Máš velkou rodinu, kolik dětí?
Děti mám čtyři a také jedno vnoučátko, krásnou Sofinku.

Čtěte také

Jsi čerstvá babička. Je pravda, že jsi byla v Královéhradeckém kraji úplně první žena, která rodila doma?
V Hradci Králové si se mnou nevěděli rady na úřadech. V Hradci Králové jsem byla určitě první, ale jestli to bylo i v kraji, nevím.

Teď se mluvilo také o Olze Menzelové, která rodila doma na Mallorce. A ona říkala, že to není úplně pro každého.
Já si to nemyslím. A hlavně to nebyl prvoplánově můj nápad. Já jsem prostě první porod neměla úplně podle svých představ, druhý porod jsem měla až po 10 letech a tam jsem věřila, že všechno bude tak, jak si přeji. Přestože jsme se posunuli do jiné doby, tak jsem si prošla i druhým porodem zase jako určitým zklamáním. A třetí porod už jsem řekla, že opravdu nechci do porodnice, že si to chci zkusit doma. A tam jsem zjistila, že bylo všechno fajn.

Čtěte také

Jsi odvážná žena.
To si vůbec nemyslím. Odvážné ženy jsou všechny, které dokáží porodit v porodnici tak, jak si přejí. Já bych to asi už teď nedokázala.

Ty doma i učíš, dětem věnuješ opravdu velkou péči.
Já jsem učila spíš náhodou, protože mi zavolala moje kamarádka, že se jí chystá synek do první třídy a moc si to nedovede představit. Jestli bych nejela s ní navštívit jednu ženu, která, pozor, porodila 11 dětí doma a všechny učí doma.

Taková malotřídka.
Ale je tam velký časový rozptyl u těch potomků. Když jsem byla u nich a povídala si s dětmi, tak mi došlo, jak to mají fajn nastavené a že s tím úplně souzním.

Filharmonii Hradec Králové do nové sezóny s novým šéfdirigentem

Takže u vás se teď asi v karanténě moc nezměnilo na fungování domácnosti.
Tak pro mě je to super, protože já těď nemusím nic vymýšlet. Na domácí škole jsem musela program určovat, aby to bylo trošku zábavné, a teď je Dorotka v první třídě a máme úžasnou paní učitelku, která jim točí videa na YouTube. Já to můžu stopnout nebo trošku zrychlit a fakt to mám vlastně bez práce. Ale zase jsem měla volné ruce, protože domácí škola je úžasná v tom, že člověk má volné ruce. Určíme si například, že teď budeme dělat 14 dní jen matematiku a dítě to pochopí velmi rychle. Navíc, když to vysvětlujete jen jednomu dítěti a není jich tam 30 dětí. Opravdu obdivuji všechny učitele.

Velkou láskou Dity Holé jsou koně

Každopádně žijete v Sendraži uprostřed přírody. Vždy sis to tak přála nebo to zkrátka tak přišlo?
Tak koně nemáme, to je moje láska už od odmalička. Jezdím a teď jsem zjistila, že bych se to chtěla naučit pořádně. A vždy mě inspiruje někdo, s kým se setkám úplně náhodně. Ale jestli existují náhody, to nevím. Naposledy to byl jeden člověk na plachetnici, kde jsem byla v létě. Úplně náhodně mi řekl jeden večer, že má doma koně a jak jezdí. Začali jsme se bavit o jízdě bez sedla a tím jsem se k tomu začala vracet. Takže jsem teď zase znovu u koní.

Když mi jako malé holce violoncello poprvé ukázali, tak jsem dva dny probrečela, že nechci hrát na basu.
Dita Holá, violoncellistka

Proč sis vlastně vybrala violoncello jako hudební nástroj?
Chceš slyšet pravdu? Protože na mě zbylo. Já jsem chtěla vždy hrát na klavír. Ale nástroj je to velký a my jsme bydleli v paneláku s mými rodiči. Tak jsem chtěla housle a ty jsou většinou obsazené. Tak mi řekli violoncello a já jsem ani nevěděla, co to je. Řekli mi, že violoncello jsou větší housle. Když mi ho ukázali, tak jsem minimálně dva dny plakala, že nechci hrát na basu.

Čtěte také

Teď už ale nepláčeš. Kolik let už na violoncello hraješ?
Tak matematiku jsem měla v osmé třídě naposledy, takže v druhé třídě jsem začala hrát na violoncello. A minus jeden rok, kdy moje paní učitelka byla na mateřské dovolené. Tak si to nějak spočítej.

Největší úspěch, na co nejraději vzpomínáš, na co jsi nejvíc hrdá?
Vůbec mě nenapadá, co by byl největší úspěch. Já jsem vděčná za spoustu věcí a lidí, s kterými jsem se mohla díky muzice setkat. Moc ráda vzpomínám na pana šéfdirigenta Františka Vajnara, které už není mezi námi. S ním jsem se mockrát nahrála Novosvětskou symfonii a stále teď, i když máme jiného dirigenta, tak já prostě vidím gesta pana Vajnara. A na tom jsem opravdu úplně ulétávala. To je nádherná symfonie a on to byl pan dirigent. Velmi ráda vzpomínám na Ondřeje Kukala, když tady dělal šéfa. Je to i výborný skladatel, mám ráda jeho skladby.

Já mám ráda lidi. Vždy mě inspiruje někdo, s kým se setkám úplně náhodně. Ale jestli existují náhody, to nevím.
Dita Holá, violoncellistka

Ty jsi nekonfliktní typ, takže si rozumíš se všemi, jsi držákem kolektivu. A s kolegy se vzájemně podporujete.
Já mám všeobecně ráda lidi. A ještě musím říct jednu věc, moc se mi líbí romská hudba.

Čtěte také

Co dělá muzikant, který nemůže vystupovat?
Hraje doma. Zrovna včera jsem měla zkoušku s kluky, mám ještě takovou undergroundovou kapelu. To jsem nikdy netušila, že budu hrát, ale úplně mě to nakopává. Jmenujeme se Studny samoty a má to pod palcem Slávek Klecandr. A to je vážně muzika, kterou bych nikdy neočekávala, že se k ní dostanu.

Jak vnímáš reakce veřejnosti na kulturu, toho, co se od jara odehrává nebo vlastně spíš neodehrává? Mám pocit, že jsou lidé trošku rozděleni.
Abych řekla pravdu, já moc nesleduji zprávy a dění. Žijeme na vesnici, tak to cíleně nesleduji. Manžel ví už od posledního porodu, že kdyby začala válka, tak mi to má říct, a jinak mě nic nezajímá, ať mě nechá v klidu. Což je geniální, protože já to opravdu tak mám. Ale samozřejmě se ke mně dostanou reakce na sociálních sítích a já jsem z toho spíš smutná. Protože mám pocit, že si lidé vůbec neuvědomují, že kultura není jen koncert, ale všude kolem nich. Myslím si, že muzika očišťuje lidi, kteří ji poslouchají.

Dita Holá a Pavla Kindernayová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Proč je kultura důležitá?
Ona nás očistí a uzdraví. Prostě bez kultury a bez muziky to nejde. Společnost by zahynula na úbytě.

Říká violoncellistka Filharmonie Hradec Králové Dita Holá. A taky máma, milovnice přírody a jogínka. Děkuji, že jsi přišla. Hodně štěstí.
Já děkuji za pozvání a taky přeji hodně štěstí. Měj se hezky.

Spustit audio

Související