Věra Martinová: Štěstí chodí po lidech, kterým nedochází dech

Od té doby je na sólové dráze. Je muzikantkou tělem i duší, a když si přehráváte výběr z dvacítky jejích alb, je zřejmé, že je otevřená nejrůznějším hudebním vlivům a inspiracím.

To slovní spojení, že jste první dámou české country, to je novinářská zkratka, která se v souvislosti s vaším jménem objevují často. Co byste řekla vy, abyste se v té škatulce cítila komfortně?

„Já bych to shrnula do pojmu muzikant. Tím se cítím odmalička. Bylo to to, co jsem chtěla dělat snad od pěti let.“

Našla byste nějaký verš z vašich písní, který charakterizuje váš hudební život?

„Mám teď krásné motto, které bych chtěla, aby mě provázelo po zbytek života, a to v nové písničce z alba Meritum, tam je slogan Miluj a medituj, to je hrozně hezké. A je tam taková filozofie.

Na bolesti v zádech stačí nádech a výdech,
na bolesti duše polibek.
Na tělo, co stárne, stačí nádech a výdech,
a štěstí chodí po lidech, kterým nedochází dech.

To myslím, že je zvlášť pro tuhle dobu takové výstižné a to bych brala jako takové svoje motto.“

Na konzervatoř jste se nedostala kvůli kádrovému posudku vašich rodičů, to v té době tak bývalo. Co v něm stálo, že tolik vadil?

„Především tatínek, to byl takový věčný reptal a bylo ho poměrně všude slyšet a to dodneška tak funguje. Nebylo to nic nesnadného, dostat se na černou listinu. Ale podstatné bylo to, jak se zachovali kantoři ze základní škole, kteří poradili rodičům, ať se přihlásím na gympl, že tam se dostanu bez problémů se svými studijními výsledky. A pak že se dá přejít na konzervatoř ze střední školy a tam už posudek rodičů nejde.“

Věra Martinová|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Na konzervatoř jste šla tedy rovnou do druháku?

„Ano, já jsem udělala dva roky na gymplu, byly moc krásné, nebýt matiky a fyziky a vůbec těch let nelituju. Pak jsem udělala zkoušky a přešla rovnou do druháku na konzervatoř.“ 

Vždycky když se zaposlouchám do vaší muziky, tak mám pocit, jako kdyby to bylo o mně. Jak to dokážete?

„Já jsem poměrně pedant na texty, protože pokud budu zpívat něco, co mi nic neříká a co je mimo můj život, tak mi to lidi nebudou věřit. Takže já jsem se vždycky potřebovala do toho textu vcítit a i když byly ze začátku písničky, které byly mimo mísu, to jsme asi každý udělal nějaké takové věci. Ale teď si tím spíš na to dávám pozor. A měla jsem obrovské štěstí na lidi kolem sebe, kteří uměli tyhle texty napsat.“

Vy jste začala malovat, a protože natáčíme u vás doma, tipuji, který obraz je váš.

„Tři obrazy jsou moje, ale já už se tomu zase nevěnuju. Přestala jsem a nemám tu mladou dravost, tak jsem si tuhle k tomu zkoušela sednout a zjistila jsem, že mi to vlastně nic neříká. Že bych se u toho hrozně trápila. Tak to nechávám být a je pravda, že teď, v té covidové době, mě to až trápí. Protože bych na to letos měla hodně času. Ale myslím, že by to nebylo dobré a já se toho vlastně bojím. Možná že bych byla hodně zklamaná, že jsem na sebe hodně náročná a proto mě to k tomu nepustí.“

A pouští vás to ke sportu, k tenisu?

„Tenis je moje láska a možná to je ten důvod, že tam se vyblázním po všech stránkách, i se tam vyvztekám, vyběhám, prostě to ze sebe dostanu a asi to moje tělo ví, že to potřebuje víc, než sedět doma nad obrázkama.“

Zkoušela jste udělat statistiku, kolik koncertů jste odehrála?

„To nedám dohromady. To bychom museli počítat nějaké průměry a to by byla škoda času.“

Zkuste vzpomenout třeba na exotické místo, kde jste koncertovala. Četla jsem, že jste hrála na festivalu v Indonésii.

„To byl festival v Jakartě, který byl k nějakému výročí, a já se tam nějak ocitla se skladatelem Zdeňkem Bartákem. Bylo to hezké, měli to dobře vymyšlené a byl to festival, kde nikdo nechtěl vyhrát. Protože tam byla za první místo nějaká peněžní odměna a koncert pro prezidenta Suharta. Udělali to šalamounsky, takže vyhráli Indonésani a z mezinárodních účastníků se nikdo nezlobil. Aby nám to nebylo líto, tak nás na tři dny poslali na Bali. To je úplně jiný svět třeba Jáva a jiný svět je Bali.“

Umíte na chvíli vypnout a nemyslet na kytaru?

„Určitě umím, ale na druhou stranu bez ní nedokážu být. Když někam jedu, tak ji s sebou musím mít. Třeba na ni nesáhnu za celou dobu, ale musím ji mít. Mám takovou krásnou od Františka Furcha krásnou skládací kytaru, ze které je jen malinký batůžek a ta se mnou jezdí všude, byla se mnou i ve světě.“

Jestli jsem to správně počítala, vydala jste dvacet alb.

„Vy na mě pořád chodíte s matematikou, pořád s těma číslíčkama. Já s nima nekamarádím. Nepočítám to a mnohokrát jsem si říkala, že to spočítám, protože to je častá otázka. Ale ještě jsem se k tomu nedostala.“

Jaký to byl pocit, když jste v ruce držela to zatím poslední album?

„Těch pocitů je víc. Krásná byla práce na albu, jsou to krásné písničky. Do dalšího alba se mi nechtělo, vydávám ho po devíti letech. To jsem si vybrala rok, co?“

Kdybyste měla ze své muzikantské kariéry vybrat nějaký okamžik, který byl tak radostný, že byste ho chtěla prožít ještě jednou, který by to byl?

„Úplně největší radost v oblasti muziky jsem měla, když jsem se dozvěděla, že jsem se dostala na konzervatoř. To mě úplně pohltilo. Myslím, že už mě nikdy nic tak nepohltilo, jako ta obrovská radost. V tom bylo všechno. Najednou se mi splnila ta touha dělat muziku a mít to jako svoje povolání. To byl rozsudek o mém životě.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta. Minule tu se mnou byl herec Pavel Kikinčuk. A tady je jeho prosba pro vás. „Já jsem něco zazpíval a teď bych moc rád, aby mi taky něco zazpívala.“

„Tak já bych vybrala klasiku.

Kočka leze dírou
pes oknem, pes oknem
Nebude-li pršet, nezmoknem
nebude-li pršet, nezmoknem

Tím myslím, že jsem udělala radost i vám, jako meteoroložce.“