Ve vojenském kabátě pod císařským praporem. Deník Ladislava Prokopa popisuje hrůzy války roku 1866

8 fotografií

Vzpomínky Ladislava Prokopa nejen na velkou bitvu u Hradce Králové jsou velmi živé a autentické i přesto, že letos uplyne už 160 let od prusko-rakouské války, která tak moc zasáhla i náš kraj.

Josef Šrámek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Historik Josef Šrámek je naším hostem. Kdo to tedy byl Ladislav Prokop, o kterém máte přednášku?
Ladislav Prokop je z mého pohledu velice zajímavá osobnost. A to z toho důvodu, že to byl vlastně úplně obyčejný člověk. On pocházel z houslařské hudebnické rodiny a zanechal nám své vzpomínky, což je poměrně zajímavý pramen. Ono to začíná jako taková rodinná kronika, ale s ohledem na to, co zažil, co ho potkalo v životě, tak se to velmi záhy sklápí do popisu jeho služby v armádě a dění za prusko-rakouské války.

Čtěte také

Nálezy z bojiště roku 1866 u Hradce Králové zkoumají antropologové. Zaměřují se na projektily zbraní

Je to tedy ručně psaný deník?
Ano, je to ručně psaný deník, ale pro posluchače by mohlo být zajímavé, že v roce 1981 tento deník vyšel i tiskem. Špatně se shání, publikace je ovšem dostupná v knihovnách, ale tu a tam se na ni dá narazit v antikvariátech.

Ladislav Prokop byl tedy v roce 1864 odveden na vojnu, díky čemuž prožil a přežil velkou bitvu u Hradce Králové. Kam jeho kroky ve vojenském mundúru mířily nejdříve?
To jsou pasáže, které když čtete, tak vás to velmi brzy vtáhne do roku 1866. A tento úvod bývá často přehlížen, přitom je velmi zajímavý. On byl odveden ve věku 21 let, s ohledem na to, že bydlel a žil v Hlinsku, tak spadal do tzv. doplňovacího obvodu pěšího pluku číslo 21 v Čáslavi. Tehdejší systém a organizace vojska byla taková, že v posádkovém městě sídlil jen jeden prapor ze čtyř a ty ostatní byly detašovány v jiných částech monarchie. To se různě měnilo a pro osud a zkušenosti Ladislava Prokopa je zajímavé, že tu vojnu zahájil a prožil v chorvatském Zadaru. On vzpomíná, jak se potom část regimentu přesunovala nejprve lodí do Terstu, následně vojáci pokračovali vlakem do Rakouska do Vídně a nakonec šli pěšky na Moravu a do Čech.

Ladislav Prokop vojnu zahájil a prožil v chorvatském Zadaru. Následně pokračovali do Vídně a nakonec šli pěšky na Moravu a do Čech.
Ladislav Prokop, historik Muzea východních Čech v Hradci Králové

To už se asi tušilo, že je konflikt na obzoru.
Oni to tušili v podstatě od jara 1866, kdy bylo zřejmé, že se ten konflikt nepodaří utišit diplomatickou cestou. A armáda se začala aktivizovat.

Čtěte také

Muzeum války 1866: Střet u Hradce Králové byl po Waterloo druhou největší polní bitvou v 19. století

Jak vůbec tenkrát vypadalo to mašírování, kdybychom si ho měli představit?
Podle popisu Ladislava Prokopa si myslím, že si to dnes nikdo z nás neumí představit. Tím spíše, že se v tehdejší době, myslím si, v průměru byli lidé fyzicky mnohem zdatnější. Ale ten jeho popis pochodu je opravdu podrobný. Opakuje se, jak je to úmorné, jak mají žízeň a hlad. A nejen řadoví vojáci, ale v úvodních pasážích, když je vysadili z vlaku a mířili přes Uhry k Vídni, tak popisuje, jak žízní a vysílením padali k zemi i důstojníci. Byla to velmi strastiplná cesta.

Zaujalo mne, když došli do obce Boleradice nedaleko Hustopečí na jižní Moravě, tak se lidé toho vojska báli. Oni v té obci pobývali asi 11 dní, ovšem lidé se před nimi zavírali, báli se jich.
Překvapilo to i samotného Ladislava Prokopa, ale ti lidé měli z předchozích vojenských konfliktů velmi negativní zkušenost. Platilo v zásadě vždy, že pro civilní obyvatelstvo bylo de facto jedno, jestli ta armáda je vlastní, nebo nepřátelská. Protože minimálně vymáhali rekvizice, potraviny a mnohdy se chovali všelijak. Ladislav Prokop popisuje, jak až po čase, když bydlel v jisté usedlosti, zjistil, že na půdě před ním schovávají dvě dcery. Ale nakonec se domluvili, vysvětlili si, že oni jsou Češi, takže se jich nemusí bát. A pak tam popisuje, jak ho hospodář s hospodářkou vzali někam tancovat a všichni si to parádně užili. Tedy i takový lidský prvek při té hrozící a schylující se válce tam je.

Deník dává prusko-rakouské válce úplně jiný rozměr, než když člověk vnímá vojáčky jen jako bezejmenné figurky na šachovnici.
Ladislav Prokop, historik Muzea východních Čech v Hradci Králové

Prvním bojovým střetem, do kterého se jeho regiment dostal, byla bitva u České Skalice?
Je to tak. To je pro něj nejzásadnější okamžik, kdy se poprvé dotkl války a poznával, co to obnáší. Jsou to samozřejmě velmi emotivní pasáže, protože je potřeba říci, že Ladislav Prokop s ohledem na jeho hudební kvality, byl u pluku zařazen jako signalista, to znamená trubač. Člověk, který přenáší rozkazy, a jako takový neměl zbraň. A v bitvě u České Skalice popisuje, jak velmi záhy poznal, že je v nevýhodě. Tak sebral pušku některého z padlých kamarádů, posbíral munici a zapojil se do boje.

Čtěte také

Odborníci se pokusí o nevídané. Chtějí identifikovat jednu z obětí bitvy roku 1866 a najít příbuzné

Co Ladislav Prokop píše o samotné bitvě u Hradce Králové, které se také zúčastnil?
Bitva u Hradce Králové tvoří velkou část jeho vzpomínek. On měl tu smůlu, že se jeho prapor zapojil oproti plánu nebo dispozicím přímo do bojů o les Svíb. Takže prožil jeden z největších masakrů, který v té bitvě nastal. Tomu odpovídají i jeho emotivní vzpomínky, které nám zanechal.

Můžeme být konkrétnější, které vzpomínky vás zaujaly?
Jsou tam okamžiky, kdy popisuje, jak vstupují do Svíbu a někdo po nich začal střílet. Tak začali střílet také a najednou důstojníci obou stran mezi sebou začali komunikovat a zjistili, že obojí jsou Rakušané. Pak jsou tam i zase lidské momenty, kdy pronásledují skupinku pruských vojáků, podaří se jim je zajmout a během krátkého rozhovoru zjistil, že jsou to obyčejní lidé. Vyměnili si nějaké poznatky a Ladislav Prokop popisuje, že od jednoho z vojáků na památku dostal nůž. Takže i takové mikropříběhy se odehrávaly v situaci, která musela být naprosto hrozná.

Čtěte také

Bitva roku 1866 u Hradce Králové byla důležitým mezníkem při sjednocení Německa a vzniku císařství

Zaujalo mne, jak Ladislav Prokop líčí, že se jeden z vojáků v obavách během útoku schovával. A on jej pod hrozbou vlastní zbraně vyzval, aby se neschovával a šel bojovat.
To je jeden z nejsilnějších momentů knihy. Ale je jich tam samozřejmě celá řada. On to píše poměrně ostře, že ho vyzval: neschovávej se a bojuj, babo. A pak lakonicky dodá: potom mně to bylo líto, protože on tam padl. Z toho, jak je to úsečné, já cítil opravdu jeho smutek nad tou situací. Asi přemýšlel, kdyby toho vojáka nechal, tak by možná přežil, ale stalo se.

Pro vás pro historiky musí být takové zápisky neuvěřitelně cenné, protože tam jsou kromě emocí i popisy situací. Jak byli vojáci hladoví a vyčerpaní, že před samotnou bitvou u Hradce Králové tři dny nejedli.
To je pro mě naprosto nepředstavitelné. A když si uvědomíme, že ti vojáci tam opravdu statečně bojovali celý den, byli tři dny bez jídla, tak je to nepředstavitelné. Tyto vzpomínky, byť jsou samozřejmě subjektivní, často jsou psané zpětně, tedy tu a tam je nějaká faktická chyba, tak jsou úžasným kořením, které dává příběhu prusko-rakouské války úplně jiný rozměr, než když to člověk studuje jen z generálních akt velkých vojenských štábů a vnímá vojáčky jen jako figurky na šachovnici.

Josef Šrámek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Ladislav Prokop přežil bitvu u Hradce Králové a vrátil se domů do Hlinska?
Tam pokračoval v rodinné houslařské tradici, vyráběl housle celý život a zemřel v požehnaném věku 76 let v roce 1919. Na druhou stranu ani potom neměl úplně bezstarostný život, protože z Hlinska se tuším v roce 1875 přestěhoval do Chrudimi, kde znovu založil firmu. Ale důsledkem toho stěhování bylo, že mu vyhořel celý dům i s dílnou.

Josef Šrámek, historik Muzea východních Čech v Hradci Králové, byl dnes naším hostem. Děkuji, že jste nám přiblížil zajímavý životní příběh Ladislava Prokopa. Na shledanou.