Ve Vídni je každý večer deset tisíc lidí, kteří poslouchají vážnou hudbu, říká Thomas Angyan

28. listopad 2018

„Jsem přesvědčený, že Dvořák nebo Janáček jsou pro Českou filharmonii stejnou samozřejmostí jako Saint-Saëns, Berlioz, Britten nebo kdokoliv jiný,“ říká v rohovoru intendant vídeňského Musikvereinu dr. Thomas Angyan.

Česká filharmonie tento týden v Musikvereinu zakončila úspěšnou sérii tří koncertů a do jednoho z nejslavnějších koncertních sálů světa se bude vracet také v příštích letech. Stejně jako tentokrát by to neměla být ojedinělá hostování, ale vícedenní rezidence s různorodým programem. S intendantem Společnosti přátel hudby ve Vídni dr. Thomasem Angyanem jsme hovořili o spolupráci s Českou filharmonií. Došlo ale také na historii Musikvereinu, jeho slavné žáky i na první setkání Bernsteina s Karajanem.

Semjon Byčkov didirguje Českou filharmonii v Musikvereinu.

Pracujete ve Společnosti přátel hudby ve Vídni už od roku 1988, tedy 30 let. Jak se za tu dobu proměňovaly vztahy mezi Musikvereinem a Českou filharmonií?

Česká filharmonie se v Musikvereinu objevovala v průběhu celých těch třiceti let. Pamatuji si ještě koncerty s Václavem Neumannem, který byl čestným členem naší Společnosti přátel hudby. To byl velký dirigent své doby a obdivoval jsem ho. Orchestr tu potom hostoval se Zdeňkem Mácalem i s Gerdem Albrechtem, ale jeho současné turné se plánovalo ještě pro Jiřího Bělohlávka. To byl také obdivuhodný dirigent, skutečný maestro. Idea rezidence orchestru s Bělohlávkovou účastí se objevila před třemi nebo čtyřmi sezónami a původně se měla hrát Dvořákova Stabat Mater. Jiří Bělohlávek bohužel zemřel, ale uvítal jsem s vděčností, že jeho úlohu převzal Semjon Byčkov – nejen pro koncerty v Musikvereinu, ale i jako šéfdirigent České filharmonie. Úplně převzal program prvního plánovaného koncertu, který byl sestavený především z české hudby a doplněný Saint-Saënsovým Koncertem pro violoncello a orchestr. V dalších dvou koncertech Semjon Byčkov nahradil Dvořákovu Stabat Mater Mahlerovou Druhou symfonií. 

Jak se tedy spolupráce mezi Musikvereinem a Českou filharmonií proměnila. Znamená série tří listopadových koncertů novou fázi ve vašich vzájemných vztazích?

Ano, znamená. Nemohu totiž říct, že by tu Česká filharmonie dříve hostovala na několik dní nebo s více programy najednou. Ale Jiří Bělohlávek si přál spolupracovat s naším sborem (Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien – pozn. red.). A když plánujete projekt, ve kterém se mají spojit orchestr z Prahy a sbor z Vídně, musíte udělat nejméně dva koncerty, protože jinak to nedává smysl. Proto jsme naplánovali rezidenci se třemi koncerty – měl to být jeden koncert v sobotu, potom dvě zkoušky v neděli a další dva koncerty v pondělí a v úterý. Mahler nakonec dvě zkoušky nepotřeboval, protože sborový part je ve Druhé symfonii celkem malý – jen na posledních patnáct nebo dvacet minut. Propojení se sborem ale vedlo k tomu, aby zde Česká filharmonie odehrála tři koncerty.

Česká filharmonie, Singverein. Semjon Byčkov, Christiane Karg, Elisabeth Kulman a Semjon Byčkov děkují publiku po provedení Mahlerovy Symfonie č. 2. 

Příště tedy můžeme očekávat další program se sborem?

Příští rezidence České filharmonie bude opět složená ze tří koncertů, ale tentokrát bez sboru. Tato rezidence už byla plánovaná přímo se Semjonem Byčkovem a vychází z jeho projektu Čajkovského symfonií. Rozhodli jsme se pro sérii tří koncertů, protože je to zajímavější pro obě strany. V Praze má sice projekt Čajkovského symfonií šest koncertů, ale tolik jich nemůžeme v jedné sezóně odehrát.

Jakou hudbu byste od České filharmonie nejraději slyšel vy osobně, máte v tomto směru nějaká speciální přání?

Myslím, že Česká filharmonie je orchestr s mezinárodním renomé a každý takový orchestr si dělá jméno částečně skrze svoji vlastní hudbu. Takže by se dalo očekávat, že Smetana, Dvořák nebo Janáček jsou skladatelé, které by tu Česká filharmonie měla hrát. Ale jsem přesvědčený, že Dvořák nebo Janáček jsou pro tento orchestr stejnou samozřejmostí jako Saint-Saëns, Berlioz, Britten nebo kdokoliv jiný. Takže bych ani nechtěl, aby koncerty České filharmonie byly speciálně věnované české hudbě. Mluvili jsme ale o tom, že by Česká filharmonie někdy v budoucnosti provedla ve Vídni Glagolskou mši.

Dr. Thomas Angyan (* 16. března 1953 ve Vídni) je kulturní manažer a intendant Společnosti přátel hudby ve Vídni (Gesellschaft der Musikfreunde in Wien). Po dokončení studia práv absolvoval praxi v Londýně a ve vídeňském Konzerthausu. V letech 1978 až 1987 byl jednatelem Rakouské hudební mládeže (Musikalischen Jugend Österreichs). V roce 1988 se stal generálním sekretářem Společnosti přátel hudby ve Vídni, v roce 2005 byl jmenován jejím intendantem Je zakládajícím členem Gustav Mahler Jugendorchester a European Concert Hall Organisation (ECHO). Je předsedou správního výboru Nadace Ernsta von Siemense (Ernst von Siemens Musikstiftung), členem Nadace Gottfrieda von Einem atd. Obdržel Rakouský čestný kříž za vědu a umění a Zlatou medaili za služby městu Vídni.

V jak dlouhém časovém výhledu se ve vašich společných plánech pohybujete?

V Musikvereinu plánujeme koncerty s předstihem tří sezón. Takže teď je rok 2018, v roce 2020 se k nám Česká filharmonie vrátí. Potom máme velký orchestrální projekt v sezóně 2020–21, kde účast České filharmonie není jistá. A co se týká Glagolské mše, tak mluvíme o sezóně 2021–22, ale jsme teprve na začátku jednání. 

Mahlerovy symfonie v podání Vídeňských filharmoniků jsou jednou z nejklasičtějších možných věcí v hudebním světě. Je vídeňské publikum vůbec zvědavé, jak hrají Mahlera jiné orchestry?

Určitě ano. Když se ohlédnu o třicet let nazpět, tak s Vídeňskými filharmoniky provedl všechny Mahlerovy symfonie Leonard Bernstein. Před ním udělal to stejné Bruno Walter. Ale dnešní renomované orchestry už hrají Mahlera běžně. V září jsme tu měli Mahlerovu Devátou symfonii s Bostonským symfonickým orchestrem, v sezóně 2019–20 provedeme všechny Mahlerovy symfonie s různými orchestry. Vídeňští filharmonikové určitě mají pro Mahlera naprosto specifický cit, ale Mahler je také skladatel, kterého už dávno hraje na hodně vysoké úrovni řada jiných orchestrů.

Sólistky Christiane Karg a Elisabeth Kulman.

Česká filharmonie objednala čtrnáct nových kompozic od současných skladatelů. Uslyší některé z nich také vídeňské publikum?

To je docela dobře možné, jsme velmi otevření různorodým programům. A rozhodně to není vyloučené, sami objednáváme v každé sezóně nové skladby od současných autorů. Máme tu koncertní cykly Vídeňských symfoniků i Rozhlasového orchestru, ve kterých se nové věci objevují, stejně jako na komorních koncertech. Zrovna tento týden jsou na programu skladby od Kaiji Saariaho a Johanna Marii Stauda – mají je na programu Rozhlasoví symfonikové. Naším velkým zájmem je navíc nejen nové skladby objednat a uvést, ale taky je zahrát znovu. Uvést světovou premiéru je jednoduché, ale zahrát novou věc podruhé už tak jednoduché nebývá – je ovšem důležité se tím zabývat. Orchestry na turné obvykle zařazují do programu kratší současné dílo, ale nebývá to program na celý večer. To by bylo hodně obtížné pro publikum i pro orchestr.

O festivalech soudobé hudby

Mahan Esfahani

Contempuls, Hudební fórum Hradec Králové a Expozice nové hudby. Dita Hradecká a Boris Klepal mapují terén současné tvorby. 

Pro Společnost přátel hudby je samotná hudba dostatečně důležitá, možná až nezbytná. Jaký je ale význam hudby pro společnost jako celek?

Jistě, pro Společnosti přátel hudby je hudba středem pozornosti a kvůli hudbě tady jsme. Z hlediska nejbližší společnosti bych především řekl, že Vídeň je velmi specifické město. Na světě není další město s tak bohatým hudebním životem, jaký má Vídeň. Když se na to zeptáte hudebníků ze zahraničí, kteří přijeli do Vídně, tak vám to potvrdí. Mluvil o tom i Gautier Capuçon, který hrál s Českou filharmonií Saint-Saensův Violoncellový koncert. Máme ve Vídni tři operní divadla a dva velké koncertní domy, z nichž každý má několik sálů. V Musikvereinu jich máme pět, v Konzerthausu jsou další čtyři. Jednou jsme spočítali, že ve Vídni je každý večer deset tisíc lidí, kteří poslouchají vážnou hudbu – ať už jsou na koncertě nebo na opeře. Pro město velikosti Vídně je to obrovské číslo. A nelze přitom spoléhat na turisty, protože v zimě jich tu zase tolik není. Takže pořád mluvíme o „vídeňském publiku“ a můžeme klidně říci, že vídeňská společnost přijala hudbu za vlastní a pokládá ji za důležitou součást svého života. V jiných městech prý zájem o hudbu klesá a je to velká škoda. Jedná se přece o jednu ze tří důležitých součásti naší kultury – jsou to hudba, poezie a humanitní vzdělání. Jestliže je ztratíme, přijdeme o celou kulturu. A živoz bez kultury je promarněný. 

Říkal jste, že je důležité uvádět nové skladby opakovaně, i když je to obtížné. Proč je ale důležité hrát pořád znovu starou hudbu?

Protože stará hudba tvoří základy naší kultury. A není to jen otázka toho, aby na koncerty přišlo publikum, i když to je také důležité. Programy složené výhradně ze soudobé hudby by asi deset tisíc lidí každý večer na koncert nepřilákaly. Ale když se zabýváte novou hudbou a chcete ji poznávat, měli byste rozumět i tomu, co se dělo předtím. Když se teď vrátím o třicet let nazpět ke svým začátkům v Musikvereinu: tehdy bylo opravdu obtížné prodat Janáčkovu Sinfoniettu nebo Schönberga, Weberna a Berga. Z jejich hudby se ještě pořád nestala každodenní záležitost. Dnes už je to s ní ale o mnoho jednodušší a Janáček je v současné době vysloveně populární autor. Publikum se proměňuje a představte si situaci před nějakými 140 lety, kdy v této budově Bruckner provedl svoji Třetí symfonii. Publikum tehdy odešlo ze sálu, protože jeho hudbě vůbec nerozumělo. To se samozřejmě může stát i dnes, jen nemůžete vědět, jestli ta hudba bude za sto let oblíbená jako dnes Bruckner. A když se podíváte na hudbu, která vznikala během posledních padesáti let, tak se také ohromě proměnila. Během šedesátých let se zrodilo to, čemu dnes říkáme postmoderna, i když pořád nevíme, co to znamená. Ale výsledek je vlastně méně avantgardní než hudba, která vznikala o dalších padesát let dříve. Soudobá hudba určitě přežije a publikum rádo vnímá souvislosti mezi hudbou minulosti a současnosti. Ale pokud si někdo myslí, že je pro něj vhodnější hudba mezi Beethovenem a Mahlerem, tak proč ne. S tím se dá také žít.

Semjon Byčkov, Gautier Capuçon a Česká filharmonie v Musikvereinu.

Které události či chvíle za dobu vašeho působení v Musikvereinu jsou pro vás zvlášť důležité?

Některé okamžiky byly opravdu dojemné, jako poslední koncert, který zde před svou smrtí dirigoval Herbert von Karajan. Nebo chvíle, kdy do Karajanovy šatny přišel Bernstein a oba dirigenti se tu poprvé osobně setkali. Vzpomínám také na koncerty Nikolause Harnoncourta, který zde vytvářel svůj „original Klang“ –  svérázný zvuk. Byl to originál mezi originály a dirigoval tu i hudbu, která vznikla mnohem později než byl jeho obvyklý repertoár. Nastudoval tu třeba oratorium Franze Schmidta Kniha se sedmi pečetěmi (Das Buch mit sieben Siegeln), to už je hudba 20. století. Nebo když sem přijel Claudio Abbado s European Community Youth Orchestra. A když se podívám jen o několik týdnů zpátky, tak jsem byl šťastný, že se k nám vrátil Zubin Mehta s Izraelskou filharmonií. Byli jsme rádi, že ho vidíme opět na séně, ale samozřejmě také proto, že překonal své zdravotní problémy. Slavili jsme také 200 let od založení Společnosti přátel hudby ve Vídni, což je milník pro náš hudební život. Ale abychom nemluvili jen o hudbě, tak v letech 2000 až 2003 jsme pod budovou Musikvereinu vybudovali čtyři nové sály. Jsou skvěle vybavené například pro vzdělávací programy a taky se v nich hraje hodně soudobé hudby, která vyžaduje jiné technické zázemí. A publikum ví, že když chcete dobře prezentovat současnou hudbu, jsou k tomu potřeba jiné podmínky. Není k tomu nutný sál pro dva tisíce lidí, ale možnost komunikovat s publikem a hudbu mu přiblížit. Na vzdělávací programy k nám přijde každý rok padesát tisíc lidí od tří do osmnácti let. A to je možné především díky tomu, že jsme pro ně vybudovali nové prostory. 

Bachovská monografie Alberta Schweitzera

02132636.jpeg

Tentokrát připomeneme, že v češtině je už rok k dispozici jedna z nejslavnějších knih o Johannu Sebastianu Bachovi. Napsal jí na počátku století Albert Schweitzer, lékař a varhaník, proslavený svou nemocnicí v africké Lambaréné. Ale ještě než tam odjel, napsal během studií medicíny knihu právě o Bachovi.

V lednu 2020 si budete připomínat 150. výročí inaugurace budovy Musikvereinu – chystáte pro tuto příležitost nějaký speciální program, můžete už o něm něco prozradit?

Budeme se tomuto výročí věnovat po celou sezónu, ale speciálně v den výročí zopakujeme program prvního koncertu, který uspořádala Společnost přátel hudby ve Vídni v roce 1812. Bude to velmi zvláštní program, ve kterém se ukážou kvality sálu při provozování různých typů hudby. Na programu bude orchestrální hudba, sbor a capella, sbor s orchestrem, instrumentální koncert s orchestrem… Bude to hodně pomíchaný program, což byla v té době móda. Dnes už se takové věci nedělají, ale při tak zvláštní příležitosti program z roku 1812 zopakujeme. Ve zbytku sezóny provedeme řadu děl, která měla v Musikvereinu premiéru, nebo byli skladatelé při jejich kompozici Musikvereinem významě ovlivnění – a těch není málo. Společnost přátel hudby totiž plnila v rakousko-uherské monarchii funkci konzervatoře, takže každý student, který se stal hudebníkem nebo skladatelem, začínal tady. Bruckner u nás učil, Mahler studoval, potom Zemlinsky, Korngold a mnozí další – ti všichni studovali v Musikvereinu. Takže máme v plánu programy z děl skladatelů, kteří mají blízký vztah ke Společnosti přátel hudby, a zvlášť budeme akcentovat její čestné členy. jejich hudba se bude prolínat celou sezónou.

Určitě trávíte v Musikvereinu spoustu času, ale jak často se dostanete na koncert třeba jen tak pro radost? Dokážete jít na koncert a necítit se jako v práci?

Určitě ano, pro mě je celá práce radost, jinak bych ji nedělal třicet let. Být manažerem koncertního sálu a večer sledovat výsledky své práce je opravdu čistá radost. O uvedení Mahlerovy Druhé symfonie s Českou filharmonií jsme jednali teprve před rokem, protože zemřel Jiří Bělohlávek. Ale o jiných programech mluvíme s dvuletým předstihem, diskutujeme o nich a připravujeme speciální projekty. Dáváme dohromady umělce, kteří spolu nikdy nepracovali. A jsem šťastný, když vidím, že něco funguje. Myslím, že bych si nevzpomněl na mnoho koncertů, se kterými jsem byl nespokojený. Zřejmě by na to stačily prsty jedné ruky a zbytek je ona čistá radost, i když jsem na koncertě asi tak třináctkrát během dvou týdnů, takže skoro denně. A dnes to jistě bude zase radostné: bude hrát orchestr s jednou z nejstarších tradic a pověstným zvukem. Se sólistkami Christiane Karg i Elisabeth Kulman se velmi dobře známe a těším se na ně. Semjon Byčkov je umělec, který zná sál Musikvereinu, zná jeho akustiku a ví, jak ošemetné je hrát tu příliš nahlas. A zpívat bude náš sbor Singverein… Opakuji znovu: to je čistá radost.

autor: Boris Klepal
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.