Valerián Spusta zpracovává velký tátův archiv snímků, zachycujících Krkonoše 2. poloviny 20. století

Tak co je to za fotografie, které pořizoval na horách váš táta, mimochodem také horský záchranář, Valerian Spusta starší?
Jsou to fotografie po mém tátovi, který začal fotografovat už v 60. letech, když si poprvé pořídil aparáty na černobílé fotografie. Snímky zachycují převážně dění kolem horské služby, horských záchranářů, pohyb v horách a nástrahy, které hory umějí nastolit.

Jak se váš táta ocitl v Krkonoších? Protože on se narodil na Slovensku, je to tak?
Ano, přesně tak. Tenkrát, když udělal školu na koláře, dnes bychom to mohli nazvat truhlařinou, tohle řemeslo, tak dostal nabídku jít do Krkonoš svážet dřevo, sbírat šišky. Tenkrát tady byly finanční poměry oproti Slovensku daleko lepší, tak se rozhodl po vojně vyrazit na nějaké dobrodružství. Šel do Krkonoš na dva roky a zůstal tam celý život.

Laviny mě zajímají, táta mi to nějak přehrál do hlavy. A máme v rodině pokračovatele. Chci, aby si také našel svou cestu a lásku k horám.
Valerián Spusta mladší, fotograf, horolezec, dobrovolný člen horské služby

Jak se z něj potom stal horský záchranář?
Protože jak pracoval se dřevem, tak se pak dostal na lanovku. Ale ne na lanovku pro turisty, jakou známe, ale na svážení dřeva. Tam potom dělal šéfa lanovky, kde si vydělával na tehdejší poměry velice slušné peníze. Nicméně byl osloven náčelníkem Horské služby v Krkonoších, tak to zkusil. Finanční poměry mu trošku spadly, ale láska k práci a k těm horám, ke sněhu, to ho přimělo k tomu, aby tam zůstal.

Čtěte také

Dvorní fotograf Sněžky Petr Toman: Létání a fotografování, to je droga, bez které už nemohu žít

On se zajímal hodně o laviny, je to tak?
Ano, protože když sváželi dřevo Labským dolem v roce 1956, tak tam spadla jedna z největších lavin v Krkonoších. Sníh, který tam polámal stromy, tam ležel do půldruhého roku. Dřevo se odtamtud těžilo dlouhou dobu. Síla tohoto fenoménu ho doopravdy fascinovala. Tenkrát nikdo pomalu nevěděl, co to je lavina. Tátu to uchvátilo a začal se lavinám věnovat naplno a dotáhl to tam, kam to dotáhl.

Jistě se také podílel na mnoha záchranných pracích, když v Krkonoších nějaká velká lavina sjela.
Určitě nejznámější je lavina v Bělém Jaru z roku 1968, kdy tam zahynulo hodně lidí. To je asi nejznámější lavina, která na Krkonoších proběhla. Jinak samozřejmě fotografie, které se teď digitalizují, podávají mnohá svědectví o lavinách, které padaly. Je jich tam celá fůra.

Je to obrovský archiv?
Archiv je to docela velký. Posbíral jsem všechno, co šlo, co jsem kde vyšťoural. Teď to nějak třídím a odhadoval bych to 10 až 12 tisíc fotografií. Možná jich bude méně, jsem teď možná tak v polovině celého procesu. Fotografování byla tátova vášeň. Všude bral fotoaparát s sebou. Jak říkal, člověk, který nosí s sebou foťák, tomu nic neunikne.

Čtěte také

Práce horského záchranáře zabírá spoustu času a zasahuje do osobního života. Nosíme si ji až domů

Překvapily vás nějaké jeho fotografie?
Určitě překvapily. Jednak tam je docela pěkně vidět, jak silné byly zimy před nějakými 40 až 30 lety. Je tam vidět, kde laviny jezdily pravidelně v určitých drahách a vymýlaly les, který tam dnes zarůstá.

Jste také dobrovolný horský záchranář, vydal jste se ve šlépějích svého táty. Zdědil jste po něm tisíce snímků zachycujících jedinečnou historii Krkonoš 2. poloviny 20. století. Co s nimi tedy bude teď? Vy jste se pustil do velké digitalizace.
V první řadě to chci zdigitalizovat, pak přijde druhá etapa. tedy vše roztřídit, což je také docela zajímavá práce. Potom určitě maličko poretušovat, některé fotografie jsou trochu poničené. Takže to protáhnout takzvaně fotoshopem. A určitě chci na svém webu udělat tátovi galerii. Aby lidé viděli, co všechno nafotil. A pak nastanou další etapy, samozřejmě plánuji nějakou výstavu, případně už se mi ozvali i někteří knižní vydavatelé. Tedy zvážím i knihu. Ale je na tom všem ještě obrovský kus práce.

Vy jste na horách vyrůstal. Ve Špindlerově Mlýně? Jaké to bylo dětství? Já si pamatuji jako kluk skvělý televizní seriál My z konce světa. Ten byl o dětech vyrůstajících na horách. Takže já bych vám docela i záviděl.
Ten život byl nádherný. Plný čistého sněhu, bylo to dobrodružství, které se občas vídá ve filmech. Táta nás tahal stále na hory, sloužil na Luční boudě, na Labské boudě. Bral nás na přednášky, které dělal pro školy, bylo to třeba i dvakrát týdně. Takže my jsme byli neustále venku, v prostoru, na sněhu. Bylo to super.

Čtěte také

Přestože je sníh jen jeden, lavinový expert Pavel Cingr musí rozlišovat sedm druhů sněhu

Jistě vám také vyprávěl, co hory všechno dovedou a umí. Že mohou být zrádné a nevyzpytatelné.
Přesně tak. Jednak jsem ho vídal na těch přednáškách, kde vysvětloval, co hory umí. A od toho už pak člověk umí přemýšlet o zatáčku dopředu, co se může stát, předvídat malinko.

Dostal jste se na horách také někdy do úzkých?
Samozřejmě, a ne jedenkrát. Laviny mě zajímají, táta mi to nějak nevědomky přehrál do hlavy. Fotím je rád, dělám monitoring lavin. Každá lavina, která spadne, se zapíše a archivuje, aby to bylo statisticky zachyceno.

Kdy byla naposledy v Krkonoších velká lavina?
Docela velká byla loni. Opět v Obřím dole, kdy nám to tam vymetlo asi 130 stromů. Sjelo to až dolů na Dolní úpský vodopád. Taková zhruba šedesátiletá lavina.

Budete mít v rodině pokračovatele?
Mám v rodině pokračovatele. Směřuju to všemi možnými prostředky, aby si také našel svou cestičku a lásku k horám.

Fotograf, horolezec a dobrovolný člen horské služby Valerián Spusta mladší byl dnes naším hostem. Děkuji za rozhovor.