Válečná reportérka Klicperová: Nejsem člověk ze železa. V těžkých situacích mi pomáhá černý humor

8 fotografií

Stále cestujete jako novinářka po světě, kde jste byla naposledy?
Naposledy jsem byla v Gruzii, ale tam tedy zatím neprobíhá žádný válečný konflikt. Byla jsem tam na dovolené, jela jsem s přáteli trek na koních přes pohoří Tušeti. Bylo to velmi krásné, doporučuji.

Takže vaše dobrodružná povaha se projevuje i při poznávání krásných míst světa.
Určitě, já jsem už jako holka chtěla umět jezdit na koni a při tom ještě střílet jako Indián. A potom být také pirátem na námořní lodi, takže tohle všechno se samozřejmě snažím plnit v průběhu svého života.

Řekla jsem si, že místo breku je smysluplnější zkusit něco dělat. Jako novinářka přinesu příběhy a ukážu, co se v daném místě děje.
Lenka Klicperová, novinářka a fotografka

Co vás vlastně táhne do zemí, kde jsou války, konflikty, hrůza a utrpení?
Je to asi novinářský instinkt, který nevím, jestli jsem se s ním narodila, nebo jsem si ho nějak vytvořila, to těžko říct. Ale zkrátka jako novinář máte potřebu být na místě, kde se něco děje. A když se to tak seběhlo v mém životě, že se koncentruji na ty konfliktní oblasti, tak je to celkem přirozené. Jakmile se někde něco děje, tam bych ráda byla.

Lenka Klicperová, novinářka a fotografka, věnuje se také přednáškové činnosti. Je nositelkou devíti cen a nominací v soutěži Czech Press Photo. V roce 2010 vyšla první kniha Afrika v nás, na kterou navazuje Afrika v nás II. Z práce v Sýrii vznikly dvě knihy Islámskému státu na dostřel I a II, jejichž spoluautorkou je Markéta Kutilová. V roce 2018 vyšla jejich třetí společná kniha Ve válce. Další dvě knihy vydaly v roce 2020 - Válka je mým osudem a S lékaři v první linii. Nejnovější titul má název Poslední zapálí vesnici.

Byl na začátku nějaký impuls? Možná první válečný konflikt, ve kterém jste se ocitla, to vše nějakým způsobem odstartoval?
Ono se to postupně vyvíjelo. Nikdy jsme neměla představu, že je mi 18 let a budu válečnou reportérkou. To se vyvinulo postupně z cest do Afriky, která je velmi dobrodružná, adrenalinová, člověk tam musí umět rychle improvizovat, pokud se něco děje. A můj první válečný konflikt bylo Kongo. V roce 2008 jsem odjela do Východního Konga, kde se situace dodnes nezměnila. V tom konfliktu trpí zejména civilisté, ostatně jako ve všech konfliktech, ale tady to mělo specifikum v masovém znásilňování žen a dětí nejrůznějšími milicemi v pralesích Východního Konga.

Čtěte také

Lenka Klicperová v Demokratické republice Kongo

Jak takové hrůzy snášíte jako žena? Prožíváte to hodně?
Myslím si, že člověk tomu postupem času přivykne. Neříkám, že otupí nebo se stane otrlým, tato slova bych asi nepoužila, ale zvyknete se na násilí. Protože hrozných věcí je na světě strašně moc a člověk to buď zvládne a dokáže to nějakým způsobem unést, nebo takovou novinařinu nemůže dělat. Takže já jsem si první cestu v Kongu proplakala, tam to bylo pro mě naprosto nepochopitelné, bylo těžké to unést. Ale pak jsem si řekla, že místo breku je smysluplnější zkusit něco dělat. A jako novinářka můžu udělat jen to, že přinesu příběhy a ukážu publiku, co se v daném místě děje. A můžu jen doufat, že to třeba někomu otevře oči a něco se stane.

Lenka Klicperová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A těchto konfliktech se ale musí člověk bát o vlastní život, ne? Dokážete to vytěsnit nebo jak to funguje?
Je to vnitřní boj, který musíte vybojovat sám se sebou. A někdy stojí hodně velké úsilí, když třeba vím, že jedu na frontovou linii. Čím víc máte zkušeností, tak je to vlastně těžší a těžší, protože vidíte situace, do kterých se můžete dostat. Vidíte, jak je to nebezpečné, na vlastní kůži to několikrát prožijete. A jet tam znovu vyžaduje opravdu velké odhodlání a sebezapření.

Čtěte také

Lenka s Lenkou, herečka s novinářkou, Loubalová s Klicperovou, obě na půdě Klicperova divadla

Možná i odvahu.
Nevím, spíš překonání toho strachu, který samozřejmě máte. Protože člověk zase není úplný blázen a nechce se nechat někde zastřelit.

Několikrát jste jako reportérka byla v Afghánistánu a potom také v Sýrii.
V Sýrii jsem byla poprvé v roce 2015 a potom ještě asi dvanáctkrát nebo třináctkrát.

A vaše nová knížka se jmenuje Poslední zapálí vesnici. O čem je?
Tahle knížka popisuje poslední konflikt, který jsme s kolegyní Markétou Kutilovou zažily a mohly z něj reportovat. Konflikt v Náhorním Karabachu vypukl 27. září loňského roku, tedy v době, kdy se celý svět zaobíral pouze a jen pandemií covidu. Ale kupodivu tady i přes to všechno tento konflikt sledovalo hodně lidí. Podle mne cítili onu linku nespravedlivé války, kdy mnohem silnější soused Ázerbájdžán podporovaný ještě silnějším Tureckem, v obou těch zemích vládnou v podstatě diktátorské režimy, vlastně napadl Arménii, která spravovala Náhorní Karabach a přilehlé oblasti.

8 fotografií

Byl to v podstatě konflikt Davida a Goliáše, kdy ázerbájdžánská armáda byla nesmírně dobře technicky vybavená, používala moderní drony, které opravdu kosily arménskou armádu. Arméni na to v podstatě nebyli schopni nějak reagovat, protože jejich technické zabezpečení bylo mnohonásobně horší. Takže umírali jako mouchy na frontových liniích a bylo to strašně smutné. Je smutné i to, že se Arménie nedokázala předem na tento konflikt nějak připravit, nedokázala si zabezpečit podporu ze strany sousedů nebo regionálních mocností. Je to také země dost sužovaná korupcí, takže nebyla schopná armádu modernizovat.

Konflikt v Národním Karabachu, to byl souboj Davida a Goliáše|foto:Lenka Klicperová, Český rozhlas

Proč se knížka jmenuje Poslední zapálí vesnici?
Název pramení z toho, že jakmile byla ona 44denní válka ukončena, podepsalo se příměří, tak Arménům v podstatě zůstala jen zhruba pětina původního Karabachu a těch okolních distriktů, které spravovali. Zbylých 80 procent museli opustit. Dostali lhůtu několik dní na to, aby si ze svých domů odvezli všechno, co mohli. Ale ty domy tam museli nechat a odstěhovat se pryč. Většinou do Arménie. Když lidé odvezli poslední kusy nábytku, tak poslední, kdo zůstal ve vesnici, začal ty doma zapalovat. Aby se nedostaly do rukou Ázerbájdžánců. Bylo to opravdu moc smutné a velmi emotivní. Prostě smutný důsledek války.

Čtěte také

Ve válce jde o vteřiny. Musíte se rozhodnout, jestli vaše práce už nejde za hranu rizika

Vy jste ale neuvěřitelně optimistická a pořád se usmíváte.
Snažím se. Není to tak, že se směju pořád a na místě při práci, to nejde. Ale je pravda, že s kolegyní Markétou Kutilovou máme takový svůj humor, někdy velice černý. A tím se ty strašné situace dají trochu odlehčovat, což je moc potřeba. Jinak to opravdu nejde přežít psychicky nenarušeně. Takže černý humor mi pomáhá přenášet se přes těžké situace, které dopadají i na mě. Nejsem člověk ze železa.

Co si vždy berete s sebou na cestu?
Celkem normální zásobu oblečení, přiměřenou dané situaci a době, potom spoustu různých kabelů, nabíječek, dráty, jak tomu já říkám, zkrátka techniku, to je priorita. A pak co zbude. Většinou, když opravdu musím mít s sebou jen fotobrašnu, tak si tam narvu flašku vody, prášky na spaní a většinou i pudr. A balzám na rty, protože často dochází k tomu, že se člověk v těch pouštních oblastech vysušuje, a to já nemám moc ráda. Takže takové malé věci, které se tam vejdou, jsou lehké a trošku mi dají pocit, že i v těch těžkých podmínkách se můžu cítit malinko jako žena.

Lenka Klicperová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

A kam se chystáte teď?
Mám v plánu se ještě v září podívat do Chorvatska, kam každoročně jezdíme na jachtu a na jeden malý ostrůvek. A potom, pokud to politická situace ještě dovolí, budu chtít jet do Afghánistánu. Chci monitorovat tamní situaci, která se rapidně zhoršuje. V září už budou pryč Američané a zbylé evropské síly, tak si myslím, že to půjde velmi rychle s bezpečností dolů a bude to asi velmi zajímavé.

Celý rozhovor s válečnou novinářkou Lenkou Klicperovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.