Václav Souček

29. týden tohoto roku; Medard se ještě zcela nevypršel, dny se začaly krátit, a do žní zbývá ještě pár hodin. Parlament se dvoukomorově odmlčí, začala „okurková sezóna“.

Když člověka pandemie odstaví na tři měsíce od rozhlasového mikrofonu, tak neví, čím honem začít, a hlavně - čím skončit. 

Dá se porozumět vládou vyhlášeným opatřením, a s jistou úlevou zaznamenat, že dokonce polevily i útočné kousavosti těch, kteří by všechno zařídili líp.

V době řízné prevence před novým infekčním virem se také připomnělo už zvykové polední varování. 

O nepříjemné zprávy v těchto dnech není nouze, ale i ty příjemnější nesou nádech pochyb; náleží k nim natěšené oznámení o klesajících cenách ropy na světových trzích.

Věru podivně je komplikovaná aktuální situace s migrací: Turecko - člen obranného paktu NATO - už nemíní dál stěhování uprchlíků bránit.

Den za dnem, hodinu za hodinou jsme zásobováni podrobnými informacemi o virové hrozbě, po doporučeních i výzvami a už také striktním nařízením. 

Olomoucká sportovní hala Na Šibeniku sloužila tou dobou především basketbalu, a správcoval tam populární František Venclovský, ten, co přeplaval kanál La Manche.

Pár slov na rozloučenou není příjemná záležitost, zvlášť, jde-li o souputníky. Kácí se v našem, a nemůže za to kůrovec.

Helsinky jsme si tenkrát prošlápli nahonem při mezipřistání, po noci na stadionu, kde Emil Zátopek dobyl atletický svět a celé Finsko.