Václav Havel byl příjemný a skromný pasažér, vzpomíná pilot Petr Jirmus

Petr Jirmus vystudoval ekonomii, je dopravním pilotem a ve volném čase občas chodí pískat akrobatické závody. V roce 1985 byl vyhlášen nejlepším sportovcem Československa. Jeho tatínek byl vojenský pilot, a protože nesouhlasil s komunistickým režimem, budoval Lipno.

Prožil jsi při létání nějaký okamžik, který by snesl přívlastek euforický?

„Ale letecká akrobacie je o euforii, samozřejmě. Tam se vám vyplaví adrenalin a i mně dneska, je mi 65 let. Když se ten akrobatický prvek podařil, tak následovala euforie. V kabině ne, tam je člověk ještě šílenej, ale jakmile otevřete kabinu a vylezete a dojde vám, že jste to udělali dobře, tak to je radost.“

Euforie z akrobatického letu přichází až na zemi.

Tatínek byl vojenský pilot. Byl prvním rádcem, který tě vedl v těch leteckých krocích?

„Samozřejmě. Já ale začal na bezmotorových letadlech, bylo mi jen 15 let, ale jakmile to šlo, tak se mi podařilo získat tu tabulku a začal jsem létat na motorových letadlech a asi po roce základního výcviku už jsem začal základy akrobacie. A právě s tátou.“

Vzpomeneš si na svoji první akrobatickou soutěž?

„Hned po tom akrobatickém výcviku, který jsem absolvoval ve Vrchlabí, jsme měli rozřazovací soutěž v Kolíně, kterou jsem vyhrál. A na základě tohoto výsledku jsem dostal hodiny na Zlínu Z-526 a tam jsem poprvé přišel na to, že mi to asi půjde, protože do té doby jsem neměl žádné srovnání. Byla to euforie, byl jsem šťastný.“

Když se díváš na svoji přípravu před závody v té době, tak co dělala česká reprezentace tak dobře, že se dařilo na takové úrovni?

„Měli jsme výborná letadla Trenér, ta byla rozhodujícím činitelem v 60. letech, a potom padesátka. K tomu patřil ještě kolektiv družstva, kteří si vzájemně pomáhali, neházeli klacky pod nohy, netajili nějaké finesy, naopak když někdo něco špatně na nebi provedl a nějaký kolega to viděl, tak mu to hned řekl a zase naopak.“

Koho jsi v životě poprvé viděl létat akrobacii?

„Ta akrobacie se létala pravidelně ve všech aeroklubech, byla to součást základního výcviku, takže já jsem na ni koukal od chvíle, kdy jsem poprvé přišel na letiště a to si nepamatuji kdy. Ale soutěžní akrobacie, která mě tak upoutala, ta se vlastně konala na mém letišti tím, že se tam v roce 1977 konal akrobatický kurz a já tam poprvé viděl létat skutečné akrobaty na akrobatických letadlech a úplně mě to vzalo.“

Kdybys teď sedl do akrobatického speciálu kategorie Unlimited, té nejvyšší, byla by to dvousedadlovka, tak že by ti někdo ukázal rychlost manévrů. Dovedeš si představit, jak moc jiné je létání teď a tehdy?

„Já bych si tam s nikým nesedl. Já bych byl naruby hned. Prostě nemám rád létání ve dvojím, buď se toho držím já, nebo nic. Ale umím si to představit, je to rozdíl proti tomu, co jsme létali my.“

Četla jsem, že jsi létal ve vládní letce, že jsi taky kromě jiného vezl naše hokejisty z Nagana. Řekni mi, co je větší zážitek? Posadit si do letadla bandu hokejistů, kteří mají zlatou medaili, nebo svézt Václava Havla?

„S panem prezidentem Havlem jsme létali celkem často, měl jsem ho svým způsobem rád, protože to byl skromný a příjemný cestující. A samozřejmě ta parta hokejistů z Japonska, to byl fakt silný zážitek. Taky se na to novináři ptají, nebo v besedách se o tom mluví. Byl to zážitek, ale nebylo to zase tak velké, jak se povídá. Ti hokejisti měli za sebou asi pětihodinový přesun po vítězném zápase, balení kufrů, přesun na letiště a to bylo zavřené, když tam přijeli. Čekali ještě asi dvě hodiny v autobusech, než je pustili do letadla a potom byl přelet a dvě přistání na dotankování paliva přes celé Rusko k nám. A oni byli tak unavení, že na palubě se žádné velké věci neděly, ani nemohly dít. Ovšem asi půlhodiny před přistáním jsme dostali zprávu, že na letišti je srocení a to je trošku probudilo. Z našeho hlediska to bylo v pohodě, opustili letadlo a pak nastaly veřejné akce.“

Miluješ hory a neváháš, pokud to čas dovolí, vyrazit na dlouhé treky po Himalájích. Jaký je nejsilnější zážitek z hor a akrobacie, dá se to vůbec srovnávat?

„Ano, já jsem tam byl pětkrát a vždycky jsem absolvoval jinou trať. V akrobacii je hodně silných zážitků a těžko se řekne, který je nejsilnější. Samozřejmě, když poprvé vyhrajete velkou soutěž, to je zážitek. Ale z těch treků, tam je to celé zážitek, protože ten se provádí v tak skromných materiálních podmínkách, že si to Evropané ani neumí představit a to na vás udělá dojem. Žádný telefon, podprůměrné stravování, stanování na ledovci v -10 stupních Celsia a tak dále. To jsem si nikdy nemyslel, že budu absolvovat, ale s radostí. A jsem rád, že se mi to povedlo.“