V Trutnově si hasiči připomínají 70 let od založení tamní stanice. Za ty roky se toho hodně změnilo

Čtěte také

Velká část hasičské techniky je za hranicí životnosti, na nový vůz někde hasiči čekají přes 100 let

„Tak technika na vyprošťování lidí při dopravních nehodách. To bylo od začátku, když jsme měli jen páčidla nebo sekyry. Při tom se nemůže používat autogen ani rozbrušovačka," popisuje Augustin Kraus, který k trutnovským hasičům nastoupil v roce 1972, jednu z nejvýraznějších změn.

O vybavení mluví i Ladislav Licek, u sboru pracuje více než 30 let. „Nedá se to vůbec srovnat s tím, jak se zasahovalo před 33 lety. Tam šlo opravdu o zdraví i o život také těch vlastních zasahujících. V první řadě jsou to ochranné prostředky. Dnes se opravdu můžeme přiblížit k požáru na hranici, která je neslučitelná s lidským životem."

Dnes už je nepředstavitelné, že by hasiči neměli to nejlepší - nebo přinejmenším jedno z nejlepších. Předlistopadový režim před ně ale stavěl různé výzvy, třeba pořídit motorovou pilu byl docela oříšek.

Čtěte také

Dvoumužný hydrophor. Unikátní ruční hasičskou stříkačku z roku 1872 zrestaurovali hasiči z Hněvčevsi

„Tenkrát jsme byli pod organizací ONV a neměli jsme devizové prostředky. A motorové pily se kupovaly jen ze Švédska. Takže to prostě tenkrát nebylo k dosažení. Až teprve podnik Kara nám tenkrát pomohl s nějakým devizovým příslibem a mohli jsme si koupit první dvě motorové pily. To byl pro nás ohromný pokrok," říká Augustin Kraus.

Pro hasiče složitá doba, tím spíš, že na veletrhy s vybavením jezdit mohli a teoretické možnosti znali. S něčím by ale nepomohla ani tehdejší nejlepší technika, taková služba GPS v té době neexistovala.

A přinášelo to potíže. „Tenkrát to byl problém. Řeklo se, že hoří Libotov a paní na ústředně si to spletla a řekla, že hoří Libňatov. To jsou dvě vesnice v okrese vzdálené od sebe 20 kilometrů. Dnes už to tak není, udávají se souřadnice přes GPS a výjezdová vozidla mají tablety s GPS, takže tohle se už nemůže stát," vysvětluje Augustin Kraus.

Čtěte také

Hasiči musí jít i tam, odkud by jiní nejraději utekli. Ve výšce ale uděláte chybu jen jednou

Ladislav Licek dodává, že důležitá byla i polistopadová změna legislativy, která hodně vylepšila postavení například dobrovolných hasičů. A také jejich vnímání v očích veřejnosti. „Před rokem 1989 pojem hasič znamenal, že ten člověk někde cáká vodu a zvládl by to i zahrádkář. Dnes je ta odbornost na takové úrovni, že v podstatě není rozdíl mezi dobrovolným a profesionálním hasičem."

To požárníci z povolání - dnes tedy profesionální hasiči - na tom byli už tehdy lépe, myslí si Augustin Kraus. „To zcela určitě. Protože prestiž povolání hasiče byla vždy na velmi vysoké úrovni. Hasiči měli ohromný kredit a moc nás vždy mrzelo, pokud se někde objevila nějaká causa požáru, který někde na vesnici založil dobrovolný hasič. Ze vzteku či z nějakého takového důvodu. Lidé říkali, podívejte se, on je hasič a ještě zapaluje. Takoví nám tu prestiž kazili. Ale jinak kredit povolání hasiče byl vždy ve společnosti na vysoké úrovni a je dodnes."

A určitě bude i v budoucnu.