V Pardubicích jsem prožil několik lét a rád na to vzpomínám, říká herec Viktor Dvořák

Herec Viktor Dvořák se narodil v Českých Budějovicích. Po DAMU odešel do Moravského divadla v Olomouci, hrál v ostravském Divadle Petra Bezruče a taky ve Východočeském divadle v Pardubicích. Od roku 2009 je v angažmá v Městských divadlech pražských.

Vy jste dramaťák navštěvoval coby malý kluk, co bylo impulsem chodit do dramaťáku?

„Já jsem v tom měl jasno, já jsem chtěl tuhle profesi dělat, toužil jsem po tom odmalička. A věděl jsem, že pro to musím něco udělat. A když jsem přišel myslím do 5. třídy a zjistil jsem, že spolužačky chodí do nějakého dramaťáku, tak mi to v hlavě cinklo a pochopil jsem, že to je ono a tudy bych měl jít, jinak se k tomu nedostanu. Byla to jedna z mála věcí, o kterých jsem nepochyboval a měl takhle jasno.“

Váš učitel na DAMU byl Ladislav Mrkvička. Jaká je první myšlenka, která vám u tohohle jména projde hlavou?

„Jeho pejsek. Jednou jsem ho potkal na Letné a venčil svého pejska. To jsem si uvědomil, že platí, že pes odráží svého majitele, on měl buldoka. Takového masivního, ne vysokého a ne malého, ale buldoka, který se se životem umí prát a to byl přesně pan Mrkvička.“

Po angažmá v Olomouci přišla Ostrava a Pardubice, prolínalo se to nějak?

„Vy to berete rychle. Tři roky v Olomouci, tři roky v Ostravě, což byla docela zajímavá zkušenost tím srovnáním. Já jsem byl v Ostravě šťastný pracovně, ale jako kluk jihočeský jsem si tam nemohl zvyknout a začalo mě to volat zpátky do Čech. Zakotvil jsem na čas i v Pardubicích. Vypadalo to tak, že jsem dostal od Petra Dohnala, ředitele Východočeského divadla, nabídku na hostování do představení Cikáni jdou do nebe a to bylo velmi, velmi úspěšné. Přestože jsem tam potom nenazkoušel už nic, tak to představení se hrálo čtyři nebo pět let. Hráli jsme to i na Kunětické hoře, s velkým úspěchem. Takže já zažil několik lét, myslím jako léto v Pardubicích a rád na to vzpomínám.“

Když mluvím s herci, tak jsou různé varianty toho, jak vlastně ke svojí profesi přistupují a jaký proces potřebují k tomu, aby dosáhli toho, co v té roli dosaženo být má. Jak to máte vy?

„Já už vím, že jsem typ herce, který hodně dlouho při zkouškách našlapuje. Potřebuju si to obšlápnout a vědět, do jakého prostoru vstupuju. A když vím, co je kolem mě, tak se zabydlím. Našlapuji velmi zlehka, snažím se jít na to citem a cit je věc, která se může snadno leknout. Takže jdu pomalu a jsem běžec na dlouhé tratě. Ono vám pak plno věcí chodí samo, když tomu dáte čas.“

Herec Viktor Dvořák natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Velká filmová událost vloni v červenci byl film Havel. Bylo vcelku jasné, že se tenhle film dostane do několika nominací na Českého lva, bylo jich nakonec čtrnáct. Jak jste se dozvěděl o své nominaci?

„Mám pocit, že vám to normálně zavolají. Že jste nominovaní, kdy se to koná, že se k tomu váže ta a ta povinnost a požádají vás, abyste přišli.“

Jakou otázku jste v souvislosti s rolí Václava Havla ve filmu Havel dostával?

„Jestli a co s ním mám společného. A já na to odpovídám vždycky stejně, nevím. Nemůžu říct nic fundovaně, protože jsem se s ním nikdy nepotkal. To, že jsme oba dva narozeni ve znamení Vah si myslím že nějak hraje roli. Mám pocit, že oba umíme být nesmělí.“