V maskérně jsem měla monitor. Na něm byl Dalajláma, seděl ve studiu a čekal na mě

03285877.jpeg
03285877.jpeg

Veronika Sedláčková v České televizi strávila nejdelší část svého profesního života. V rozhlase zakotvila v roce 2009 a zůstává mu věrná dodnes.

Narodila se v Jičíně a absolvovala tamní Lepařovo gymnázium. Pak zvolila mezi humanitně zaměřenými vysokými školami katedru žurnalistky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. A už při studiu chodila na brigádu do České televize.

Do České televize jsi nastoupila už při studiu na brigádu a zůstala jsi mnohem déle, než jsi čekala. Kdo ti vlastně řekl o tom, že je v televizi místo, které bys mohla využít?

„Jeden můj příbuzný pracoval v televizi na technickém úseku a tam znali lidi i v budově zpravodajství a věděl, že tam přijímají lidi do takzvané směny, to znamená na takovou černou práci – pomáhat redaktorům a redaktorkám zpravodajství v přípravě zpráv, to znamená nosit jim krabice se záznamy obrázků, které se pak stříhaly do vysílání a všeobecně jsme tak byli k ruce, řekněme. Začala jsem tam pracovat bez větší ambice a plánů.“

Dělala jsi například rozhovor s tibetským Dalajlámou. Jak dlouho dopředu jsi věděla, že tě tohle čeká?

„Už si to nepamatuju, to je hodně dávno. Já jsem se na to určitě chystala, ale co si pamatuju z té konkrétní situace, tak byl ten neuvěřitelný stres, který vznikl ne proto, že to byl dalajláma, ale proto, že dalajláma a jeho doprovod přijeli asi o 40 minut dřív a já byla v maskérně. Když maskérka byla tak v polovině, já zjistila, že už tam jsou, protože najednou v maskérně bylo celé vedení České televize. Přišli se zeptat, kdy budu hotová. A já to nevěděla, takže ten neuvěřitelný tlak vynaložený na nebohou maskérku vedl k tomu, že to nemohla dokončit. A abych toho neměla málo, tak mi pustili v maskérně výstup na obrazovku, abych viděla, jak ve studiu sedí samotný dalajláma, kterému se nikdo nevěnuje a nevyužije příležitost popovídat si s tibetským duchovním. Když jsem přišla, tak jsem se omlouvala a napadlo mě, že jsem možná jediná žena na světě, na kterou čekal dalajláma.“

Veronika Sedláčková a Jan Němec ve studiu digitální televize Z1

Jsou zpravodajsky vypjatá období, třeba povodně. Ty jsi je točila v Ústí nad Labem. To je asi taky obrovská zkušenost.

„Když jsem referovala o povodních, tak jsem se vždycky snažila mluvit předtím s těmi lidmi. Tehdy to nebylo tak zařízené, že bych měla na smartphonu Google nebo zpravodajský web a mohla informace shromažďovat a dávat do vysílání z internetu, takže jsem musela mluvit s místními a po telefonu jsem sháněla informace, abych je mohla předat do celostátního vysílání České televize. Nejvíc mě zasáhlo, jak byli ti lidé na nás milí, jak se snažili starat o to, aby nám tam bylo dobře. Takže když jsem byla první večer v Českých Budějovicích, tak lidé byli už evakuovaní, ale někdo nám přinesl vodu a čaj, nebo v Ústí nad Labem bylo skoro 12 metrů vody a tam se jezdilo na lodičkách a každý den ráno a večer tam přijížděl pekař, který nám vozil svoje výrobky a večer to, co navařil. A to bylo opravdu výborné. Dokonce o Vánocích nám celému štábu poslal krabici vánoček. Na novinářské práci cením nejvíc to setkávání s lidmi. Tím člověk nejvíc pozná, kde žije.“

Z České televize jsi odešla v roce 2006, stala ses ředitelkou odboru komunikace Letiště Praha. Cítila jsi, že potřebuješ změnu, nebo bylo těch důvodů víc?

„Těch důvodů bylo víc. Potřeba změny byla jedna z hlavních, protože v České televizi jsem pracovala od 22 let a bylo to jedenáct let, když jsem odcházela a už jsem de facto nevěděla, jestli mě to baví, nebo to dělám, protože jsem na to odkázaná. Je to výborná práce, ale nelituju dne, kdy jsem odešla.“

Na žurnalistice sis vybrala rozhlasovou specializaci a v rozhlase už desátý rok pracuješ. Tvůj příchod byl stejně radostný, jako začátky v České televizi?

„To bylo úplně jiné, nebylo mi 22 let a měla jsem něco za sebou a už jsem od práce nečekala všechno. Já jsem se do novinářské práce v televizi zamilovala a tehdy jsme byli všichni podobně mladí a nikdo neměl rodiny, takže jsme byli buď v práci, nebo v restauraci, kde jsme se bavili o práci. Už bych na to dneska neměla sílu ani chuť. A když jsem nastupovala do rozhlasu, tak jsem věděla, že chci dělat živé rozhovory, že mě to baví po těch zkušenostech předtím. S tím cílem jsem tam šla, že od toho čekám právě tohle.“

Veronika Sedláčková natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Když jsem si před časem v Záletech povídala s Janem Petránkem, vzpomínal na to, jak komentoval přistání Američanů na Měsíci. Kdybys ze své rozhlasové a televizní práce měla vybrat nějaké téma, které pro tebe bylo přistáním na Měsíci, které by to bylo?

„Vůbec nevím. Pro mě je každé téma tak zajímavé, že mám chuť ho dělat. Mám devizu, že se podílím na výběru témat pro svůj pořad a vybírám je tak, abych věřila tomu, že je potřeba je udělat a odvysílat. Beru to jako práci, která pro mě není ukončená. Nedokážu vybrat jedno téma nebo jednu událost.“

Tvým pořadem je Pro a proti Českého rozhlasu Plus kde jsou dva hosté s rozdílnými názory na určité téma. Co lidi podle tvého názoru rozděluje?

„Nerada bych byla na lidi přísná, jsou vystaveni s nástupem internetu a sociálních sítí neuvěřitelnému množství informací. A podle mě je jen zlomek lidí umí správně vyhodnotit. A podléhají zprávám, které tady cíleně šíří manipulace a propaganda tak, aby zaseli nedůvěru mezi nás ve společnosti. Cíleně tu někdo vytváří pocit, že jsme v ohrožení a svět, jak ho známe, se hroutí a permanentně nás ohrožuje migrace nebo někdo jiný a cílem je, abychom se zase začali zavírat ve svých domech a začali být nedůvěřiví vůči lidem, protože upřímně řečeno, nikdy nebudeme moci žít jinak, než spolu. Takže říkám – pojďme vymýšlet cesty, jak spolu žít a ne propagovat cesty, jak se rozdělovat.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl režisér a herec Jan Kačer a tady je jeho otázka pro tebe. „Jaký dar byste si představovala, kdybyste se nemusela na nic ohlížet? Co byste skutečně chtěla, aby to vaše ženské srdce potěšilo.“

„Aby mě poslouchal, co říkám, to by mě potěšilo. A aspoň pětidenní pobyt, kde by se o mě od rána do večera někdo staral, a měla bych čas na knížky.“

Spustit audio

Související