V každém z nás je kus delfína. O potápění s kamenem v ruce, řeckém národním sportu

Potápění s kamenem v rukou
Potápění s kamenem v rukou

Víte něco o freedivingu, nebo chcete-li česky, o nádechovém potápění? A tušíte, co je Skandalopetra? Festival hloubkového potápění, kdy se do moře skáče s velkým kamenem v ruce. Instruktor hloubkového potápění Michal Bavor vás možná přesvědčí o tom, že v každém z nás je kousek delfína.

Vy jste určitě delfín, když se potápíte bez přístrojů!
Trošičku, v každém z nás je kousek delfína.

Jako malí kluci jsme si i ve vaně potápěli a zkoušeli, jak dlouho to kdo vydrží. Tak něco pod minutu možná.
Děti jsou v tomhle daleko lepší než dospělí lidé. Protože ty děti a zvlášť malé děti, když to řeknu 3 měsíce až 6 měsíců, to potápění ještě nezapomněly. Kdežto dospělí už na to dávno zapomněli.

Potápěč s přístrojem se dívá kolem sebe, potápěč bez přístroje vidí do sebe. Michal Bavor, instruktor hloubkového potápění

A o čem to vlastně je? Je to spíš o fyzických schopnostech nebo o té hlavě a mozku?
Já každému říkám, mysl a tělo jedno jest. Nejde to od sebe oddělit. Je to o nějakých fyzických dispozicích co máte, ale to si všichni neseme sebou. Neseme si sebou nějaký aquatický potenciál. Jsme savci, jsme delfíni, prostě oni tam jsou. Něco si v sobě každý neseme, ale problém je s hlavou. U malých dětí ne, ty to nezapomněly, ale dospělí to prostě zapomněli a ta hlava tam dělá velký problém.

Máme respekt z té vody.
Máme strach. A najednou si říkáme, musím se nadechnout, musím se nadechnout. A přitom se nemusíme nadechnout.

Když se teda nadechnu pořádně zhluboka a strčím hlavu pod vodu, tak už jsem nádechový potapěč?
V podstatě ano. Když šnorchlujete někde na dovolené, pořád ještě nejste žádný potapěč, protože jen ventilujete. Ty plyny, které máte v sobě, tak pořád vyměňujete. Ale pak si řeknete, co kdybych ten šnorchl vyndal, jednou se nadechnul a zanořil se. Tak v té chvíli už jste nádechový potápěč. Tedy v uvozovkách.

Michal Bavor ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové hovoří o potápění s kamenem v rukou

Kořeny nádechového potápění jsou možná staré jako lidstvo samo. Vždy se vlastně lidé potápěli pro perly, pro potravu.
Přesně. Loví se perly. Jsou to dámy, protože já vždycky skládám poklonu dámám, když je mám v kurzu. Říkám dámy vy jste na tom daleko lépe než my chlapi. Vy k tomu máte dispozice. Tak vždycky na mě koukají, ale je to tak. To jsou potápěčky. Je to hodně staré povolání. Lovkyně perel se stále potápí. Je to relativně málo hluboko, kolem 15 - 20 metrů, ale pořád.

A potápí se také nahé?
Už se nepotápí nahé, ale potápěly se v podstatě nahé, s takovou primitivní maskou. Teď od padesátých, šedesátých let, kdy nastal technologický postup v oblecích, tak se potápí v oblecích a je to pro ně daleko lepší.

Čtěte také

Vás to potápění chytlo kdy? Kdy jste se tomu začal na plno věnovat? Vy jste takí instruktor, trénujete, máte kurzy nádechového potápění.
Mě to chytlo jako každého, kdo se jednou ocitnul v nějakém barevném moři, jakémkoliv. Středozemním moři, Rudém moři. Šnorchlujete a řeknete si, ještě bych chtěk trošku možná víc. Tak v okamžiku, kdy vyndáte ten šnorchl, nadechnete se, zanoříte, tak se najednou začne něco dít. V těle se něco začne dít. Stejně jako se děje v savcích, co se potápějí. A vy tam najednou narazíte na nějakou stěnu, na nějaký blok. To tělo vám začne něco povídat a vy nevíte co. Takže jsem si řekl aha, tak tohle to by možná byla cesta. Zkusme se s tím trošku poprat a jít dál. A začal jsem se tomu věnovat. Navštívil jsem několik kurzů, pak jsem si udělal sám instruktorský kurz. A 8 let učím nádechové potápění a potápím se.

S přístroji se také potápíte?
To bylo takové prvotní. Já jsem se asi před 10 lety dvakrát potopil, to jsou takzvané intro ponory, v Rudém moři s přístrojem. A řekl jsem si, tudy cesta nevede. To podle mne úplně postrádá smysl. Mluvíme teď o potápění s přístrojem na té základní úrovni. Technické potápění a pracovní potápění s přístrojem, tak to klobouk dolů, to je úplně někde jinde.

Potápění s kamenem v rukou

Ale vy prý dokonce do té vody skáčete dobrovolně i s kamenem.
Je to asi dva roky, co jsem začal hledat nějaký nový směr pro to mé potápění. Už jsem postrádal smysl v těch hloubkách a časech prostě se potápět po lajně a nebo v bazénu. Už mi to stačilo. Hledal jsem nový smysl a dostal jsem se do Řecka. Dostal jsem se na Mezinárodní festival takzvané Skandalopetra Fest, což je klasické řecké potápění z kamenem. Už staří Féničané se takto potápěli. Z mého pohledu to je nejčistší forma tohoto potápění. Protože máte na sobě jen plavky a takovou technickou pomůcku pro vyrovnávání tlaku. Máte tam parťáka a vezmete si do ruky asi 12kilový starý řecký kamén.

A to je skutečný kámen?
To je skutečný kámen. A je to úžasný, protože ti Řekové mají na těch starých kamenech různě vyryté nápisy, jaký je to ostrov a kdo s tím skákal. Ten kámen je na laně a vy skočíte do vody a padáte dolů a držíte se kamene. Vzniklo to tak, že Řekové se odjakživa takto potápěli pro mořské houby. Ty jsou v hlouce 20 - 25 metrů. Oni aby si usnadnili cestu dolů, tak skočili s kamenem. Nasbírali houby, zatáhli parťákovi, postavili se na ten kámen a parťák na lodi je vytáhnul. Stejně se potápěli v přístavu, když potřebovali něco opravit. A je z toho řecký národní sport a je to úžasné. Já jsem tam našel nový rozměr svého potápění. Navíc jsem se v tom Řecku dotknul i filmu Magická hlubina. A teprve tam jsem pochopil opravdový rozměr toho filmu.

Do jakých hloubek se takto člověk dokáže dostat?
Světový rekord je v této Skandilopetře přes 100 metrů asi 111 metrů. Ale to už je špičkový světový výkon. Co my jsme skákali na tom festivalu, bylo kolem 50 metrů. Řecký národní rekord je 88 metrů. Ale z mého pohledu je daleko zajímavější cesta nahoru, protože dolů padáte s tím kamenem. Dobře, užíváte si tu hloubku, jsou tam nějaké technické problémy kolem toho vyrovnávání tlaku. Nicméně dole se zastavíte a najednou jste sám v modrém rozměru. V úžasném modrém prostoru. A říkáte si, mám už zatáhnout za tu šňůru, aby mě vytáhli nahoru: A pořád se vám nechce.

Michal Bavor ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové hovoří s Jakubem Schmidtem o potápění s kamenem v rukou

Nechce se vám prostě opustit tu nádheru.
A pak se dělá jedna taková úžasná věc, ale k tomu už musíte dospět, dojít. Když vás táhnou nahoru, tak se asi tak v hloubce patnácti, dvaceti metrů pustíte té šňůry. Necháte ten kámen, ať ho vytáhnou a vy se díváte nahoře mizí. Nad sebou máte ještě modrou oblohu a pak se pomalu necháte vynést nahoru. Tam pochopíte ten rozměr.

Pro vás to tedy není o těch hloubkách, o těch časech, jak dlouho kdo vydrží. Přesto se zeptám, jak dlouho vydržíte na jedno nadechnutí?
Já na jedno nadechnutí vydržím volně ležet na vodě 5 minut a 30 vteřin.

Našel jsem, že nějaký Ital posunul před lety hranici lidských možností, bylo to v roce 1991, když vydržel na Havaji na jeden nádech pod vodou 7 minut a 2 vteřiny. Ale možná že už se to od té doby také někam posunulo.
To už je opravdu někde úplně jinde. 7 minut a 2 vteřiny v podstatě dělají naši závodníci. Dobří závodníci, dělají to holky.

Potápění s kamenem v rukou

A jak tedy na to? Musíte uvolnit mysl a celé tělo?
Přesně, tyto výkony už jsou o vašich fyzických dispozicích, jak se dokážete domluvit se svým tělem. Ale hlavně, 70 procent tohoto výkonu, je ve vaší hlavě.

Jezdíte se potápět do zahraničí, do světa. Kde to je pro vás nejkrásnější?
Mám rád Egypt, mám rad Dehap. Dehap je v podstatě Synajský poloostrov. Jezdím do Dehapu, tam se cítím v uvozovkách jako doma.

Jako ryba ve vodě?
Jako ryba ve vodě. Ale trošku tam je už taková společnost, která začala právě honit ty hloubky a mě to nějak nesedí. Ono to začíná potom bolet, takže potom jsem objevil magickou hlubinu. Objevil jsem Řecko, objevil jsem Elbu. Jezdím tam k Jacku Majolovi, což byl jeden z těch potápěčů v magické hlubině. On tam žil na Elbě, takže se vracím v podstatě zpět do těchto míst a povídám si s Jackem Majolem. Když jsem byl na Elbě, tak jsem seděl dvě hodiny na útesu u moře a vnitřně jsem si povídal se Jackem Majolem. V podstatě jsem se s ním potápěl na vzduchu, dýchal jsem a potápěl jsem se do modrých hlubin na Elbě.

Ty pocity, které tam zažíváte, můžete je na závěr nějak popsat? Jen vy, voda a hlubina?
Je to tak. Můj v uvozovkách šéf Umberto Pelcari, mimo jiné žák Jacka Majola, řekl, že potápěč s přístrojem se dívá kolem sebe, potápěč bez přístroje se dívá do sebe. Tak já, když jsem začal s tímto sportem, tak jsem si říkal, to je takové nadnesené. Dívá se do sebe. Nicméně teprve teď po letech jsem pochopil znovu ten rozměr. Že se opravdu díváte do sebe, jste jenom vy a voda.

Tak to je freediving nebo-li nádechové potápění, jak nám ho představil delfín z Trutnova, Michal Bavor.