V Berlíně si o mně mysleli, že jsem závodník, a uhýbali mi

Hana Scharffová
Hana Scharffová

Hana Scharffová pracuje v médiích od roku 2001. Rok 2019 je jejím šestnáctým v České televizi – v zahraniční redakci. Čtyři roky byla zpravodajkou v Německu a dnes připravuje například pořad Horizont na ČT24. 

Za rok 2005 získala Novinářskou křepelku, cenu pro mladé perspektivní novináře do 30 let. A to za přesné a nápadité příspěvky vytvořené pro Českou televizi právě v Německu. A mimochodem, je to dáma, které si dokáže splnit své sny.

Prý se ti o práci v České televizi zdál sen?

„To je pravda. Je to paradoxní, protože se mi tolik živých snů nezdá. Asi se moje praktikantské výkony líbily, tak mě přizvali k další spolupráci v zahraniční redakci. Ale nebyla to moje první novinářská zkušenost. Už před tím jsem jako studentka brigádničila v pražském studiu německé veřejnoprávní ARD. K tomu mi dopomohla jedna vysokoškolská pedagožka - Němka. Jednou jsem na jejím kurzu na Vysoké škole ekonomické v Praze měla referát a ona říkala, že to není možné. Že jsem jak z tiskové konference německé vlády. A díky tomu mi domluvila právě stáž v ARD. Tehdy jsem poprvé přičichla k novinářskému řemeslu. Ještě jsem u kolegů zažila stříhání zvukových pásů. Novinář tehdy nemusel být pouze chytrý, bystrý a znalý, ale musel být také velmi manuálně zručný. Aleno, jsme obě velmi mladé, ale pamatujeme už hodně.“

Ono už tvé německé příjmení trochu předurčovalo, kde se jako zahraniční zpravodajka budeš pohybovat. I když, ty ho raději přechyluješ?

„Ono mi chvíli trvalo, než jsem zjistila, že když se v Německu představím jako Hana Scharff, tak to vyvolává úsměvné reakce. Když si totiž dva chlapíci řeknou o nějaké ženě, že je „scharff“, tak to znamená, že je atraktivní a přitažlivá. Je to prostě něco lechtivého, co vám nikdo neřekne do očí. Takže v Německu používám přechýlenou podobu „Scharffová“. Tam se to ztratí.“

Když přišla po dvou letech práce v České televizi nabídka odejít do Německa, okamžitě jsi kývla?

„Je pravda, že to přišlo docela rychle. Ještě jsem měla rozdělanou nějakou práci na druhé vysoké škole, kterou jsem studovala – uzavřený index, ale čekaly mě ještě „státnice“. Na to ale už nikdy nedošlo, protože práce v Německu byla velmi intenzivní. Tehdy se totiž rozjížděla stanice ČT24 a všichni jsme se to tak trochu učili. To byla doba, kdy jsem pracovala šestnáct hodin denně. Je pravda, že stát se zahraničním zpravodajem se každému nepodaří. Chce to kromě zkušeností i trochu štěstí.  Taková nabídka se většinou neodmítá.“

Natáčení u Severního moře

Pamatuješ si na svou první berlínskou noc v novém bytě?

„Vzpomínám spíš na svou první noc v druhém bytě, kam jsme se po třech letech přestěhovali. Bylo to blíže centru na dohled kancléřství. To byla velmi dobrá volba, protože člověk neztrácel cenný čas cestováním do centra. Bydlela jsem v domě, za kterým jezdila berlínská městská dráha S-Bahn. Celý dům se vždy úplně třásl a několik dní trvalo, než jsem si zvykla ten zvuk ignorovat. První noc jsem byla pořád vzhůru.“

Německo je země na jedné straně té naší podobná. Na druhé straně vnímám některé věci jako zásadně odlišné. Napadá mě například Úřad pro pořádek.

„Je to pravda. Jsou místa, kde si uvědomíte, že jste v Německu. Například, když vejdete do Tiergarten. To je centrální zahrada v samém srdci Berlína. Tam, když se rozhlédnete, všude vidíte nějaké cedulky. Na jedné je napsáno, že je to louka, na které můžete ležet. Další louka je určená ke hrám. Opět nechybí cedulka. Dál je tam louka grilovací, a když pak vidíte zdánlivě zanedbaný kus parku, je tam upozornění, že je to louka s vysokou trávou, kde podporují biodiverzitu. Aby si berlínští důchodci nestěžovali, že se ji někdo zapomněl posekat. Například po sobotním grilování nastoupí úklidová služba a vše zkontrolují lidí právě lidé z Úřadu pro pořádek.“

Kamarádi se mi smějí, že jsem seděla na záchodě v době, kdy zvolili papeže.

Odkud v Německu přicházela inspirace pro tvoji práci?

„To je různé. Někdy se člověk něco dočte v místním tisku, jindy vám někdo něco zajímavého poví. Jindy navštívíte zajímavé místo a víte, že o něm chcete natočit reportáž. Ve Schwarzwaldu je například štola, kde Němci uchovávají své kulturní dědictví na mikrofiších. To jsou takové malé diapozitivy. Aby technologie byla natolik primitivní, kdyby se stala nějaká katastrofa. Aby stačilo přijít a podívat se skrz světlo. Ale taková témata nemůže zpravodaj natáčet každý den, protože v popředí je samozřejmě politika.“

Při tvém působení v Berlíně sis asi nikdy mobil nevypla, že?

„Bylo to takové bláznivé, protože jsem chodila s mobilem i na záchod. Pak už jsem si řekla, že to asi není normální, že se musím uklidnit. Člověk se musí naučit, starat se trochu i o sebe, protože jinak by se z toho zbláznil. Informace nemají začátek a konec. Stále tečou a dějí se. Už druhý den jsou včerejší. Takže člověk se musí naučit i odpočívat. Navíc, celý Berlín jezdí na kole, takže jsem jezdila i já. Všude jsou cyklostezky. Mělo to vždy komický charakter, protože jezdím vždy s helmou. Tam s ní ale nejezdí nikdo. Takže si všichni mysleli, že jsem nějaký závodník a uhýbali mi. Mysleli si, že pojedu strašně rychle.“

Vedla jsi i rozhovor s kancléřkou Angelou Merkelovou. Patřil k těm náročným?

„Patřil k těm organizačně náročným, protože získat rozhovor s německou kancléřkou vůbec není snadné. Musí se sejít mnoho okolností, aby se to podařilo. Je pravda, že ten rozhovor byl velmi přísně a detailně připravovaný. Jen kancléřství mohlo rozhodnout, kde bude stát kamera a kdo bude kameramanem. A řešilo se i to, zda si můžeme natočit podání ruky s kancléřkou. Mediální obraz kancléřky je velmi hlídán.“

Jaké je srovnání novinářské práce dnes a před dvaceti lety?

„ Například, když jsme zezačátku posílali reportáže, tak to bylo přes satelit a bylo to velmi drahé. Mezinárodní dohodou se vždy muselo domluvit, od kdy do kdy, kterých deset minut, ve kterém studiu můžeme posílat reportáž do Prahy. Člověk se nesměl zpozdit, protože by se to prostě nestihlo. S tím byl spojený nesmírný stres. Během pár let se to změnilo tak, že už jsme si nemuseli objednávat střižny. Později přišla možnost, že jsme mohli posílat reportáže přes internet. To ale bylo ze začátku spojeno s velkými nervy. Připojení nebylo tak rychlé.“

Hana Scharffová s Alenou Zárybnickou

Nebyla jsi jen v Německu. Reportovala jsi také o hospodářské krizi v Řecku, byla jsi v Kambodži, informovala jsi také o tsunami na Srí Lance. Právě tam to byl asi velmi rychlý odjezd?

„Po Vánocích, 26. prosince, jsem přišla do práce s tím, že to bude velmi klidná směna. A to byla chyba. Jen co jsem přišla, viděla jsem, jak se červenají agenturní zprávy. Tehdy to padlo na mě a byla to pro mě první velká zpravodajská událost. Nebyl čas na to, zjistit si, do jakých podmínek jedu. Vzpomínám si, že jsem sbalila třeba pár tablet na desinfekci vody. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že nemáme šanci poslat natočený materiál do Česka. Teprve po nás začaly přijíždět velké zpravodajské společnosti se satelitním přenosem. Nakonec se to podařilo a byl to velmi intenzivní týden.“

Byly to vůbec nejhorší podmínky, ve kterých jsi kdy točila?

„Ano, ta katastrofa byla strašlivá. Nejen na Srí Lance. Celkem zahynulo asi čtvrt milionu lidí. Ta zkáza byla strašná. Na druhé straně mě fascinovalo, s jakým klidem lidé na Srí Lance na tu katastrofu reagovali. Ti lidé jsou tam se smrtí mnohem více smíření, než jsme my.“

Občas jezdíš také do Vatikánu.

„Jsem křesťanka, ale je to spíše součást mé práce. Byla jsem třeba při konkláve a bylo úžasné být při tom. Tehdy jsem odešla po živém vstupu umýt si ruce na toaletu a v tu chvíli jsem uslyšela zvuk svatopetrského náměstí, které bylo pode mnou. Kamarádi se mi smějí, že jsem seděla na záchodě v době, kdy zvolili papeže. Já tam neseděla (smích), ale je pravda, že jsem na chvíli odešla. A v ten okamžik jsem cítila, že musím ještě něco udělat, protože to byl velký okamžik dějin. Podařilo se nám ještě rychle vstoupit do Událostí a oznámit, že vidím bílý kouř na Sixtinskou kaplí a to byl velký okamžik.“  

Minule tu byla novinářka Veronika Sedláčková a zajímalo by ji, kam se chystáš?

„S malým dítětem teď jezdíme za hranice výrazně méně.  Zahraniční cesty jsem teď omezila ve prospěch rodiny. Ale někdy to zase možná přijde. Ráda bych se podívala do Austrálie. Tam jsem nikdy nebyla.“

Spustit audio

Související