Už jako malá snila o tom být herečkou. Má ráda výzvy a tak by si chtěla zahrát Romea víc než Julii
Sára Venclovská je výraznou mladou hereckou posilou královéhradeckého Klicperova divadla. Její cesta sem vedla přes studium klaunské, scénické a filmové tvorby na brněnské JAMU u profesora Ctibora Turby. Na brněnské FAVU studovala dva roky obor tělový design. Angažmá získala v brněnském Hadivadle. Jak se jí líbí v Hradci Králové a kterou roli by si chtěla zahrát?
Herečka Sára Venclovská je vysoká hnědovláska s modrýma očima. To je to, co vidíme, ten první dojem. Jaká je ale Sára ve skutečnosti?
Vizuálně si myslím, že jsem nejpřirozenější, co jsem kdy asi v životě byla. Protože na sobě nemám žádnou barvu. Nejvíc jsem byla focena a zaznamenávána v období, kdy jsem měla blonďaté vlasy. Ale to bylo kvůli práci. Takže teď si užívám to, že jsem já.
A teď ten vnitřek. To je náročnější.
Jsem úplně obyčejná, podle mě příjemná a milá bytost. Já si tedy o sobě vždy myslím, že jsem hodně vtipná, že jsem inteligentní. Natolik, abych měla občas nějaké splíny. Takže asi přirozeně normální nadprůměrně blbě, aby mně bylo občas blbě.
Působíte trošku na svém facebookovém profilu jako rebelka s našpulenými rty. Možná i to je určitá role nebo ráda provokujete?
Ne, tak to je zrovna, když jste teď zmínila tuhle sérii mých fotografií, tak to je ironie. Já to beru jako humor a jakým způsobem se dnes prezentují osobnosti na různých sociálních sítích. Mám z toho srandu. Proto to dělám.
Odkud jste k nám do Hradce Králové přišla, Sáro?
Přišla jsem z Brna, kde jsem se narodila a kde jsem pobývala a vystudovala a hrála.
Vy už máte poměrně velké zkušenosti i z jiných divadel, zahrála jste si v seriálech. Na co jste zatím nejvíc pyšná?
Asi nejvíc pyšná jsem na to, co jsem měla možnost hrát v divadlech. To byl pro mě největší dárek. Protože to byl můj sen od 15 let, kdy jsem se dostala do divadla k Evě Talaské v Brně v Huse na provázku do studia Dům. Tam jsem takzvaně přičichla úplně poprvé k divadlu. A potom jsem měla možnost i v tom divadle hrát nebo hostovat. A dostala jsem se do HaDivadla. Takže to byl velký sen.
A Praha?
V Praze jen hostuji v jednom divadle, a to je Činoherní klub.
Vy jste říkala, že jste vždy snila o tom být herečkou. Ale slyšela jsem, že jste jako malá chtěla být i neviditelná.
Ano. To je takový sen, který mám dodnes. Ale moc se mi to nedaří. Ačkoliv, mám takový duální svět, duální život. Jeden je na jevišti nebo před kamerou, který je krásný a veliký. A potom ten druhý, který je také krásný a veliký, kdy se snažím nebýt úplně středem pozornosti. Jsem vlastně dost introvertní člověk.
Takové to zklidnění. To potřebujeme asi všichni občas.
Ano, samotu a ticho.
V Klicperově divadle jste od začátku sezony. Jak to přišlo, že jste teď v Hradci Králové?
Přišlo to úplnou náhodou. K tomu je takový trochu smutný příběh. Tak ho zkrátím, nebudu říkat všechno. Ale víceméně jsem se ocitla v takové situaci, kdy už jsem nechtěla nikdy hrát divadlo. Kdy jsem si řekla, že už toho mám dost. Měla jsem takovou tu tvůrčí krizi. Tohle přišlo před 2 lety, kdy jsem už hodně hrála hodně. A neměla jsem čas se od těch 15 let až do současné chvíle před těmi 2 lety se zastavit a říct si, jestli to, co dělám, je správné. Jestli bych měla mít ty sny, které mám. A jestli na to mám a jestli třeba můj životní úkol není někde jinde.
Tak předpokládám, že vás z toho vytáhl někdo z Hradce Králové.
No víceméně ano. Protože ve chvíli, když už jsem byla definitivně rozhodnutá, že s tím končím, tak mi přišla nabídka na konkurz do Klicperova divadla. A já jsem ji samozřejmě s velkou láskou a obdivem přijala.
Umělecký soubor Klicperova divadla, když se zaměříme na tu ženskou část, má mnoho velmi úspěšných a ceněných hereček. Nemůžu vyjmenovat všechny úspěchy, ale Pavlu Tomicovou, tu zná určitě celá republika, Zora Valchařová Poulová, držitelka Thálie. A teď naposledy Kamila Sedlárová získala cenu na Grand Festivalu smíchu. Je to pro vás motivační nebo spíše svazující?
Určitě motivační. Ale já moc nejsem herec, který by toužil po nějakém velkém úspěchu. Vlastně pořád nejsem rozhodnutá, jestli to dělat budu, nebo ne. Což si myslím, že mě zachraňuje od toho, abych právě považovala své krásné veliké herecké kolegyně za nějakou konkurenci. Nebo chtěla bych vůbec chtěla být jejich konkurentkou. Pro mě jsou to obrovské vzory. A spíš životní sílou nebo motorem, který mají. To je pro mě úžasné sledovat.
Sáro, co vás kromě divadla ještě baví?
Já jsem veliký fanatik do filmu a do hudby. Hudbě samozřejmě vůbec nerozumím a nejsem schopná si zapamatovat žádné názvy, ačkoliv můj playlist je poměrně hutný. Ale film a výtvarno mě baví. Já jsem rozestudovala v Brně výtvarnou školu ještě předtím, než jsem nastoupila do HaDivadla, kde jsem pobývala 7 let. Baví mě výtvarné umění, baví mě chodit na výstavy, baví mě sledovat současné umění. A co mě baví hodně, tak je ten film. Myslím si, že mi neunikne prakticky žádný nový film.
Sníte o tom, že jednou zrežírujete nějaký svůj film?
Bylo by to hezké, ano. Já jsem si naivně myslela, když jsem nastoupila do Klicperova divadla, že budu mít asi hodně volného času a rozestudovala jsem si režii v Písku. A samozřejmě to vůbec nejde asi dohromady, nebo teď rozhodně ne v této chvíli. Protože jsem zaměstnána na plný úvazek. Tak jsem tento sen musela rozložit a upozadnit. Nicméně ve svém volném čase píši scénáře, plánuji, snažím se pomáhat mým bývalým spolužákům nebo lidem, které znám. Kamarádům kameramanům.
My jsme rádi, že jste naskočila do toho rychlíku Klicperova divadla v Hradci Králové. Protože za tu jednu sezónu jste nazkoušela 5 her. V čem všem vás můžeme vidět?
Tak přezkušovala jsem za jednu teď už maminku, bývalou členku Klicperova divadla Martu Zaoralovou Kytici. Potom za Natálku Řehořovou jsem přezkoušela Kočičí hru, kde hraji s Pavlou Tomicovou a s Jitkou Smutnou. A pak Asanace, Tři mušketýři, Osm žen, to už jsem nastudovala já. A teď v současné době studuji Bratry Karamazovy, kde hraji Kateřinu, Je toho docela požehnaně.
Co říkáte na hradecké publikum? Protože to je proslulé bouřlivými potlesky ve stoje. To je asi příjemné.
Hradecké publikum je úžasné, protože je zvyklé na divadlo. Je to vzdělané publikum, které chodí do divadla, což je prostě fantastické. To se málokde zažije, je to úžasné.
Mě zaujalo v takové té vaší rychlé herecké zpovědi, že spíž než Julie by vás lákal Romeo. Co si pod tím máme představovat?
Nějak jsou pro mě ty ženské role v něčem hrozně ploché.
Jste krásná žena, takže je to takové šokující prohlášení.
Tak Julie už nebudu, už je mi 31 a už ten můj věk ani zjev nladší nebude. To znamená, že mám ráda výzvy. A asi mě baví ty komplikovanější věci. Kdybych si měla vybrat z té klasiky právě nějakou hodně standardní roli, tak by mě určitě bavily ty mužské role.
S Davidem Drábkem jste nic nezkoušela? Ten je proslulý netradičním pojetím.
Já jsem s ním nezkoušela, nehrála jsem s ním. Ale trošku jsem zasáhla do zkoušení Snu noci svatojánské, kde jsem lehce pomohla s choreografií nebo s pohybovou spoluprací. Osobně jsem se s ním setkala a mohla jsem s ním komunikovat a mluvit a bavit se s ním o věcech, které nás zajímají.
Na diváky funguje to jeho vidění.
Já bych také řekla. Navíc tady v Hradci jsou lidé na to zvyklí a mají to rádi. Já jsem tady slyšela vždycky. Když nemám co dělat a nechce se mi už procházet nebo chodit do sauny, kde jsem prakticky nonstop, tak chodím do knihoven nebo do knihkupectví, kde si prohlížím knížky a čtu si. A tam slýchávám hrozně hezké rozhovory mezi lidmi, kteří si vykládají, drábkovina, skútrovina. To už je vlastně takový zažitý pojem.
Pozvete nás do divadla, kde teď aktuálně hrajete?
Samozřejmě. Ráda bych vás pozvala na blížící se premiéru 24. března zmíněných Bratrů Karamazových v režii Dua SKUTR. Myslím si, že to bude krásná podívaná. Rozhodně je to pro nás hrozně zajímavé to zkoušet a být u toho. A pak bych vás pozvala na těch svých 5 her, které jsme vyjmenovaly. Prostě přijďte do Klicperova divadla.
Říká Sára Venclovská, členka uměleckého souboru Klicperova divadla. Děkujeme za návštěvu a přejeme hodně štěstí ve všem, co budete dělat. Ať jste u nás na východě Čech šťastná.
-
Hradecké minuty
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
