Úspěch je největší motivace! Lektor angličtiny Broňa Sobotka tvrdí, jazyk se za vás nikdo nenaučí
V radioporadně budeme mluvit o angličtině. Lidé by si na dovolené rádi sami objednali, zeptali se na cestu, porozuměli filmu nebo zprávám, ale pořád mají pocit, že nejsou dost dobří, a tak raději mlčí. Naším hostem je Broňa Sobotka, lektor angličtiny, který sám rád říká, že angličtinu se za nás nikdo nenaučí.
Četla jsem vaše knihy a velmi mne zaujalo, že nejste člověk, který by byl odjakživa talentem na jazyky. Považoval jste se spíše za outsidera.
Jednoznačně. A myslím, že na to mám spoustu papírů. Můj příběh je vtipný, ve druhé třídě si pozvali mé rodiče do školy a řekli jim, nechcete dát Broňka do zvláštní školy, aby se chudák tím učením tak netrápil? Pak mi byla diagnostikována dyslexie a dysgrafie, takže se mi hodně pletou písmenka a obecně jazyky jsou pro mě těžké.
U mě to začalo tím, že jsem se rozhodl, že se chci naučit anglicky. Vím, že to zní banálně, ale začíná to rozhodnutím, já to fakt chci.
Broňa Sobotka, lektor angličtiny
Na základní škole mi řekni, na střední školu se nehlas, ty nikdy neodmaturuješ. Tak jsem ve 20 letech skončil jako dělník v takové krachující fabrice. Tedy prvních 20 let mého studijního života bylo lemováno neúspěchy.
Čtěte také
Jste tedy důkazem, že angličtina není jen pro jazykově nadané. Začínal jste od píky, jak se pak stalo, že jste začal radit těm, kteří se zkrátka bojí a říkají si, že na jazyky hlavu nemají?
To je skvělá otázka, ale já začnu citátem. Henry Ford říkal, že ať už si myslíte, že něco zvládnete nebo ne, tak máte pravdu. A přijde mi moc důležité dát si aspoň tu šanci. Hodně lidí podle mě do toho vstupuje s tím, že se anglicky nikdy nenaučí. Já jim říkám proroci. Oni si to tak vyprovokují, že to nikdy nezvládnou, pak tomu chvilku dají šanci, ale vzadu v hlavě to mají.
A to mi přijde až perverzní. Když se jim to nepovede po týdnu či po dvou, tak si radostně řeknou, měl jsem pravdu, nezvládl jsem to.
U mě to začalo tím, že jsem se rozhodl, že se chci naučit anglicky. Přijde mi, že to celé začíná právě tím rozhodnutím. Vím, že to zní banálně, ale říci, já to fakt chci. A našel jsme nějakou starou učebnici, začal jsem se podle ní učit. Učil jsem se sám pro sebe a věděl jsem, proč to dělám.
Kdybych měl dát jednu radu, tak si to učení spojte s něčím, co vás baví. A také s nějakým zvykem. Třeba s pitím kávy.
Broňa Sobotka, lektor angličtiny
A najednou, když jsem měl dost času a s nikým mě neporovnávali, tak jsem zažil první úspěch. A to je, myslím, ta největší motivace. Nejvíce lidi namotivuje zažít úspěch. Poprvé rozumět, co zpívají v nějaké písničce. Pochopil jsem, co má můj kolega na tričku, rozumím tomuto vtipu. Zažít úspěch je největší motivace. Ale aby člověk zažil úspěch, tak tomu musí dát nějakou péči.
Čtěte také
Kolik let jste tomu věnoval do dnešního dne?
Já se angličtině věnuji 25 let, ale je spočítané, jak dlouho trvá naučit se anglicky. Na Univerzitě v Cambridge říkají, že zhruba na úroveň B2 to trvá zhruba 600 až 800 hodin. Když se opravdu učíte, ne, že budete třeba 800 hodin zpívám písničky Beatles. Ale snažíte se učit slovíčka, zapisovat si je, číst si, dělat gramatiku.
A americká data zase říkají, že je to zhruba 1100 hodin. Protože Američané jsou trochu lepší v tom, že to tvrdí pro výuku z češtiny do angličtiny. Kdežto třeba ze španělštiny je to méně, záleží, jak jsou si ty jazyky podobné. Tedy za mě bych zvolil zlatý střed, že je to třeba 800 až 900 hodin.
A zároveň si lidé mohou spočítat, když to děláte pět minut denně, jak dlouho to bude trvat. Takže není to o tom, kolik je to let, ale kolik je to reálného studia. Ideální je alespoň 30 minut denně, aby člověk zažil úspěch, aby viděl, že se to někam hýbe dopředu.
Čtěte také
Důležité je tedy denně nevynechávat. Najít si nějakou motivaci. Jak si ovšem udržet tu vytrvalost, abychom se nedostali do stavu věčně začínajícího? Protože člověk vynechá jeden či dva dny a pak už si řekne, zase to nedopadlo.
Za mě je každý člověk trošku jiný. Možná je dobré se zamyslet, jaký jsem typ člověka, co na mě funguje. Znám lidi, a já jsem jeden z nich, kde funguje to všem říct. Když chci třeba zhubnout nebo běžet půlmaraton, tak to všem svým kamarádům v hospodě říct. Za půl roku poběžím půlmaraton. A mně by bylo pak trapné, to neuběhnout. Stačí, že to selhání nechcete zažít.
Znám lidi, kterým pomáhá nebýt na to sami. Učí se třeba s nejlepší kamarádkou. Dokonce někdy to dělají tak, že si prostě spolu jen zavolají a učí se samostatně. Jen vidí toho druhého, jak se učí. Pomáhá najít si učitele, který se vás jednou za týden zeptá, tak co, co ses naučila? Co jsi dělala? Ukaž mi, jak jsi splnila úkoly.
Čtěte také
Někdo se stydí před tím učitelem nepracovat, někdo jiný potřebuje zase chodit do nějakého kurzu s živými lidmi. Někdo miluje aplikaci a tam má 1000 dní řadu a úplně ho děsí, že by jeden den vynechal. Takže je dobré si říci, jaký jste typ člověka.
Ale obecně, kdybych měl dát jednu radu, tak to spojte s něčím, co vás baví. Když se budete učit pomocí romantických filmů a nesnášíte romantické filmy jako já, tak to nebude fungovat.
Pokud ale jako já milujete Sherlocka Holmese, chcete každý číst knížky v originále, tak se na to těšíte, už nemůžete se dočkat, abyste si mohli začít číst. Takže je dobré to učení spojíte s něčím, co vás baví. A také s nějakým zvykem. Pokud třeba každé ráno pijete kávu, tak u toho můžete pracovat s aplikací. Když ráno cestujete do práce, dát si do uší angličtinu.
Celou radioporadnu s Broňou Sobotkou, lektorem angličtiny, si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
