Umělecký kovář Zdeněk Vítek věří na poctivou kovařinu. Už přes 50 let předává zkušenosti svým žákům

Vy jste mi přinesl krásný, nemůžu říct zvoneček, protože to je zvon. Sice malý, ale těžký. Pravá a poctivá kovařina. Moc děkuji, krásně zvoní. Vy jste kovář, podkovář, nebo umělec? Co vlastně jste?
Vyučil jsem se v roce 1970 kovářem a podkovářem, což je černé řemeslo. A musím říct, že mě chytlo, začalo mě to bavit. Po vyučení jsem nastoupil nejdříve u nás do družstva, a po vojně jsem hned nastoupil do Střední školy řemeslné v Jaroměři, tenkrát ještě středního odborného učiliště.

Čtěte také

Kovářský valčík mezi kovadlinou a výhní má Zdeněk Krejza ve své dílně přesně na tři kroky

Vy jste neměli kovářské řemeslo v rodině?
Neměli. Bývá to tak, že se řemeslo předává z generace na generaci, jedna odnož rodu Vítků jsou podkováři, ale to mne těsně minulo. Bylo to těsně vedle.

My se známe už spoustu let, protože vytváříte už řadu let pro soutěž Česko zpívá, to je soutěž pro začínající zpěváky, nádherné sošky. Filmové ceny v Americe mají své Oscary a Česko zpívá má své umělecké sošky pana kováře Vítka. Takže jste i umělec.
K tomu jsem se dostal malinko později, ale bavilo mě to hned od začátku. Tvořit nějaké sošky. Začínal jsem esíčkama, jak to bývá, zkoušel jsem to prostě. Až později jsem se vyučil uměleckým kovářem. To je druhé řemeslo. V současné době jsem opustil koně, to podkovářství, a věnuju se naplno umělecké kovařině.

Jsme vyhlášená škola v podkovářské činnosti. Hoši u nás mají podrobnou praxi, takže budoucnost řemesla kovářského vidím pozitivně.
Zdeněk Vítek, umělecký kovář

Zmínil jste koně, takže vás provázela i láska k těmto krásným zvířatům?
Mě koně nejprve moc nezajímali, až když jsem se vyučil. Ve třetím ročníku, když bylo podkovářství u koní, tak jsem teprve poznal, co to je za krásu, a začalo mě to bavit.

Čtěte také

Podkovářství není řemeslo, ale poslání. Když chcete udělat koni dobré „boty“, musíte být i psycholog

Kolik koní jste podkoval?
Těžko říct, dělal jsem to víc jak 20 roků. Bylo to obtížné, při tom kování jsem musel vyučovat. Tedy předávat zkušenosti a dovednosti žákům. Takže ze začátku to bylo hodně náročné, postupem času, jak oni získávali znalosti a dovednosti, tak už to pro mě to bylo trošku lehčí. Ale vždy ti vyučení odešli a začali zase noví žáci, a tak se to každý rok opakovalo.

Jste pyšný na své žáky?
Samozřejmě, když mají úspěch. Vozíme předměty, které udělají jako své ročníkové práce, na moravský hrad Helfštýn, na mezinárodní setkání uměleckých kovářů. A musím říct, že tam mají jejich práce opravdu úspěch. Takže mě to těší.

Co jste říkal na to, když vás Královéhradecký kraj ocenil?
To v každém případě potěší. Ale abych řekl pravdu, vůbec jsem to nečekal.

Jakou práci po vás lidé chtějí nejčastěji v uměleckém kovářství?
V podstatě jsou to běžné zakázky. Já se vyhýbám zámečnickým pracím. Při práci doma si mohu vybírat, většinou dělám o prázdninách zakázky, které přijdou. A dbám na to, aby to byla opravdová kovařina, ne jen svařování.

Čtěte také

Kovář a požární technik Ondřej Požár probouzí k novému životu starou dobrušskou kovárnu

Pojďme ještě do školy, protože to vás také hodně baví celý život?
S učením jsem začal, když jsem se vrátil z vojny v roce 1972. A od té doby tam jsem. Původně jsem dělal u prvních ročníků, postupně přešel k druhému ročníku a začal jsem vyučovat podkovářství. Zhruba 20 let jsem učil podkováře, a potom vzniklo nové řemeslo, to byl umělecký kovář, a začal jsme učit i u uměleckých kovářů.

Jaký je zájem o váš řemeslný obor kovář, podkovář v Jaroměři na řemeslné škole?
Zájem určitě je, protože jsme vyhlášená škola v podkovářské činnosti. Musím říct, že hoši u nás mají největší praxi ze všech škol, co se týče koní. Po stránce podkovářské ošetřují zhruba 120 koní, což je velké množství. Takže prakticky denně vyjíždějí ke koňům. Za rok a půl skutečně řemeslo zvládají a mohou jít ke zkouškám. Budoucnost našeho řemesla kovářského vidím pozitivně.

A jaká je budoucnost kovařiny u vás v rodině? Už máte pokračovatele?
Tak to se bohužel nepovedlo, snahu jsem měl, ale syn se k tomu nemá, nechce kovařinu dělat. Máme ještě tři vnuky a nejstarší je hodně pracovitý hoch, tak uvidíme. Třeba se to ještě povede.

Naším hostem byl umělecký kovář Zdeněk Vítek ze Rtyně v Podkrkonoší, kterému ještě jednou blahopřeji k titulu Mistra tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje.