Ultra tour! Daniel Polman objel na jeden zátah Tour de France: Trénoval jsem na to posledních 10 let
Na dnešní setkání s ultracyklistou Danielem Polmanem jsem se opravdu moc těšil, protože jsem mu chtěl především poblahopřát k dalšímu neskutečnému kousku, který se mu povedl. Patřím totiž mezi velké fanoušky cyklisté Tour de France, a tak jsem s velkým napětím a úžasem letos sledoval, co si Daniel z Nové Paky zase vymyslel a vzal do hlavy.
Daniel Polman totiž projel celou trasu legendární "staré dámy" sám, bez jakékoliv podpory, jak je jeho zvykem. Navíc si k tomu přidal ještě přejezdy mezi jednotlivými etapami, které jinak závodníci samozřejmě nejedou. A tak to nakonec bylo ve výsledku celkem 6000 km a 86 000 metrů převýšení za 19 dní.
I když Daniel startoval spolu s pelotonem na začátku Tour, tak v cíli v Paříži na Elysejských polích byl snad o tři dny dříve. Bylo to něco přes tři dny. Jel jsem to 19 dní a 7 hodin.
Chtěl jsem projektem připomenout prapočátky Tour de France. Byla to divoká ultracyklistika, když se začínalo. Jako jsem já.
Daniel Polman, novinář, spisovatel, cyklista a extrémní sportovec
Jak vás napadlo projet tímto způsobem Tour de France?
Napadlo mě to z mnoha důvodů, nosil jsem ten projekt už několik let v hlavě, že bych si něco takového chtěl zajet. Nicméně letos to vyšlo tak, že celá Tour de France se opravdu jela jen na území Francie, což nebývá. Je to tak třeba jednou za pět nebo šest let. Jinak je slavnostní start třeba byl v Anglii, v Dánsku a podobně. Takže se to letos trošku nabízelo. Zároveň jsem chtěl tímto projektem připomenout úplný prapočátky Tour de France. Protože to nebyla cyklistika, jak ji známe dnes, rychlá, totální maximální watty a obrovské rychlostní průměry. Tenkrát to byly ultramaratonci, protože to byla ultracyklistika, když se začínalo. Například první ročník Tour de France měl 6 etap a průměrná délka etapy byla přes 400 km. Nejdelší měla asi 470 km. Takže ti borci jezdili i přes noc. Bylo to divoké. Jako já.
Čtěte také
Protože vy jste každý den ujel nějakých 300 km.
Ano, v průměru to vycházelo 311 km denně. Jenže oni tenkrát nejeli šest dní jako šest etap, ale měli na to třeba 14 dní. Já jsem měl i s přejezdy 21 etap a 20 přejezdů. Přes 6000 km celkem.
Koukal jsem na mapu, vy jste opravdu objel Francii dokolečka, někde jste se i vracel.
Je to tak. Někde jsem se vracel kvůli etapám, že vedla etapa zase úplně na druhou stranu.
Byla nějaká speciální příprava na tento výkon? Protože vy se většinou na extrémní závody příliš nepřipravujete.
Připravoval jsem se samozřejmě. Musel jsem si připravit trasy všech přejezdů, stáhnout si i trasy jednotlivých etap, abych měl úplně přesnou navigaci. Ale třeba co se týče víceméně nějaké taktiky a kondičky, tak si myslím, že na tento projekt jsem trénoval průběžně posledních 10 let. Opravdu jsem tady letos zúročil veškeré zkušenosti a i nabitou kondici, kterou jsem budoval v řádu let.
Užil jsem si to velice a pořád jsem něco natáčel a fotil. Do knížky, kterou už jsem rozepsal, jsem nabral spoustu materiálu.
Daniel Polman, novinář, spisovatel, cyklista a extrémní sportovec
Jste také držitelem českého rekordu v čtyřiadvacetihodinovce, dokončil jste americký Race Across Amerika, ujel jste 7400 km z nejsevernějšího bodu Evropy na ten nejjižnější. V roce 2015 jste pak projel Česko přes všech 14 krajských vrcholů, o 9 let později jste vyhrál 1000 mil přes celé Česko a Slovensko. Takže to byl ten trénink na Tour de France?
Taky. Ale bylo tam toho i víc. Teď jsem si uvědomil, že onen rekord za 24 hodin bude mít příští rok výročí 10 let.
Čtěte také
Jaký to tedy měli kluci v pelotonu letošního závodu? Byla to hezká vyhlídka po Francii na Tour de France?
Nádherná Francie má tu výhodu, že nikde není ošklivá. Řekl bych, že není nějaká nudná Francie, je to úžasný kus země. A nejen co se týče přírody, ale i kulturního dědictví, architektury. Takže pořád bylo na co koukat, neuvěřitelné. Užil jsem si to velice a pořád jsem něco natáčel a fotil. Do knížky, kterou už jsem rozepsal, jsem nabral spoustu materiálu. Nejen svých pocitů a zážitků, ale zároveň i takových vjemů. Prostě přírodních a architektonických krás tam bylo fakt hodně.
Zvládl jste svou vlastní speciální Tour de France, dvojnásobně dlouhou. Jak ta jízda probíhala? Jel jste to jako ultramaraton, to znamená v jednom zátahu, že jste zastavoval jen na spánek?
Na spánek a občas na jídlo. Víceméně nejčastěji jsem stavil kvůli tomu, že bylo potřeba spát. To na kole nejde, jinak vše ostatní ano. Vzal jsem to ultramaratonským stylem, abych se úplně neflákal. V tempu ultramaratonského závodu. Dal jsem si výzvu, že odstartuji ve stejnou dobu jako profesionální peloton, ale musel jsem odstartovat do jiné etapy. Prohodil jsem si to. Startoval jsem do etapy číslo tři a postupně jsem to proskákal před tím pelotonem i díky nočním jízdám. Třeba první den jsem vůbec nespal, jel jsem tu durch, tak jsem si postupně budoval náskok před pelotonem. Věděl jsem, že mám i dlouhé přejezdy, ten nejdelší byl asi 485 km, takže jsem potřeboval nějaký čas trošku nahnat.
Vím, že jste spal třeba na autobusových zastávkách.
Autobusové zastávky jsou na to dobré. Je tam střecha, nepadá tam rosa, dá se tam chvíli odpočinout.
Nikdy si nezapomenu říct holkám, aby mi napsaly nějaký vzkaz. Nalepím si ho na řídítka, mám ho s sebou a často na něj koukám.
Daniel Polman, novinář, spisovatel, cyklista a extrémní sportovec
Co bylo na celém projektu nejtěžší? Protože i počasí bylo hodně nepříjemné.
Jestli mě něco dostalo na limit, tak samozřejmě v kopcích není úplně jednoduché jezdit s těžkým kolem. A některé etapy byly fakt horské a rozhodovaly závod. Ty mě potrápily, ale v kopcích se cítím docela dobře, nevadí mi to. Byla tam dokonce nejkopcovitější etapa Tour de France. Propočítali, že měla 5500 metrů převýšení na 170 km.
Čtěte také
Takže délka 6000 km není zase tak výjimečná jako spíše ty výškový metry?
Průměr 311 km na den je ještě jakžtakž v pořádku. Ale pak jsem si propočítal, že jsem nastoupal denně přes 4000 výškových metrů, což už je jako denní porce hodně solidní. Potrápilo mě to především v těch horách. A třeba v Normandii bylo na začátku špatné počasí, silné lijáky a nízká teplota. Člověk, jak jede sám a má vše potřebné s sebou na kole, tak se nemůže úplně převléct do něčeho suchého. Tak to jsou kolikrát dost limitní situace.
Slyšel jsem, že to řešíte tak, že si v takové chvíli představujete horkou sprchu a to vás nakopne?
Ano, to mě nakopne. Ta sprcha ovšem přijde potom třeba až za 10 hodin. Takže to jsou těžké chvilky.
Vaše projekty mají také charitativní podtext. Letos byl určitě také nějaký.
Ano, letos jsem vyhlásil také sbírku, tradičně jako každý rok. Sbírka pořád běží, takže kdo by se chtěl připojit, na mém webu najde informace. Letos podporuji nadaci Pomozte dětem a zároveň jsem se rozhodl podpořit paliativní péči. To znamená zase na druhém konci lidského života či spektra. Je to hospic Duha u nás v kraji ve Vrchlabí a v Hořicích. A zároveň Domeček plný koleček pro vozíčkáře ze Staré Paky. Ty podporuji tradičně. Sbírku tedy letos dělím na tři části.
Kdokoliv se může přidat k Vám.
Jistě. Je to transparentní účet, takže tam je vše vidět. Já budu jen rád, když se někdo přidá. Teď už tam docela dost peněž přes 400 000. Takže se tomu daří docela dobře.
Bude také knížka, ale musíte psát rychle, protože vám prý někdo ukradl telefon s poznámkami.
Nějaký zloduch mi ukradl mobil, ale všechny fotky a videa víceméně mám. Tak to vypadá, že bude i film. Všechny fotky a videa mám zálohované na úložišti. Nicméně jsem bohužel nestihl uložit nahrané věci na diktafon do telefonu. Takže teď procházím videa a snímky ještě začerstva, dokud si všechno pamatuji. Abych to napsal do knížky.
Čtěte také
Jaký byl nejkrásnější nebo nejemotivnější zážitek za těch 19 dnů Tour de France?
Vypíchl bych dva momenty. Jeden z těch nejhezčích byl výjezd na Mont Ventoux, na Větrnou horu uprostřed Provence. Krásné bylo, že se ke mně připojili kamarádi z Nové Paky, kteří tam přijeli na dovolenou. A pak ještě příjezd do Paříže. Ani ne samotné Champs-Élysées, ale když jsem poprvé spatřil Eiffelovu věž. Protože dcera se mne ptala, jestli ji uvidím. A ať jí pošlu fotku. Tak jsem zastavil, poslal jsem jí Eiffelovku a napsal jsem k tomu jen krátce: „Sáry, nezapomněl jsem." To byl asi nejsilnější okamžik.
Poslední okamžiky a metry celé Tour před vámi a provázané i s rodinou, která je pro vás velkou oporou na cestách.
To je pravda. Nikdy si nezapomenu říct holkám o nějaký vzkaz, ať mi ho napíšou. Nalepím si ho na řídítka, mám ho s sebou a dost často na něj koukám.
Říká Daniel Polman. Díky za rozhovor. A těším se na další vaše dobrodružství, protože v hlavě už určitě máte zase nějaký bláznivý nápad.
V hlavě je teď spíše knížka o tomto projektu. Ale nápad určitě přijde. Dávám teď dohromady i přednáškové turné. Na nápady na další sezónu ještě teď není čas, ale určitě něco přijde.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
