Učitel Marek Bělohlávek: Role žáků je větší než má. Obrazy, které tvoří, jsou jejich intimní prostor

Marek Bělohlávek se věnuje i své vlastní hudební a výtvarné tvorbě, na hudebním poli už strávil téměř 30 let se skupinou Vyhoukaná SOWA, skládá muziku, hraje v divadelních představeních a letos získal cenu MenART pro výjimečného pedagoga základní umělecké školy.

Blahopřejeme k ocenění, které jste letos dostal jako jeden ze tří učitelů v Česku.
Je to tak, ocenění jsme získali tři učitelé, přičemž každý z nás za jeden obor na ZUŠce. Jako jediný výtvarník jsem dostal tuhle cenu.

Žák je partner v dialogu, co dělat, kam se ubírat, co zkusit, nezkusit, co ho zajímá a nezajímá. Je to speciální, hodně opatrná práce.
Marek Bělohlávek, pedagog ZUŠ Střezina, držitel ceny MenART

Co pro vás tohle ocenění znamená? Uděluje se za mimořádný přístup k výchově mladých umělců.
MenART je roční stipendijní program pro talentované žáky a jejich učitele, který vznikl pod nadací Magdaleny Kožené, která velice podporuje ZUŠky. Považuje celý tento náš systém za velice unikátní. No a je to krásná cena. Ocenění si opravdu vážím a znamená to pro mě asi především ujištění, že jdu po správné cestě, co se týče přístupu k učení.

Čtěte také

Prostor pro radost, českou kulturu a umění už 45 let bedlivě střeží ZUŠ Střezina v Hradci Králové

Jaký je tedy ten váš přístup? A měnil se nějak postupem doby?
Určitě se měnil. Já jsem ovlivněný především pedagogikou Věry Roeselové, nestorky české výtvarné pedagogiky, která pro naši pedagogiku udělala opravdu strašně moc. Ale začal jsem jako učitel přesvědčený o tom, že dokáži poskládat výtvarnou látku a dokáži dělat projekty, které se pak cení na přehlídkách. Ale tato role se začala postupně proměňovat. Asi nejsilnějším podnětem byl covid a distanční výuka, protože jsem řešil, proč žáci málo reagují, proč málo doma kreslí a tak dále. Bylo to takové definitivní potvrzení toho, co je pro mě důležité. A to je vnitřní motivace žáků. Ne moje motivace zvnějšku, ale jejich vnitřní motivace a práce na tom. Pro mě je žák především partner v dialogu, co dělat, kam se ubírat, co zkusit, co nezkusit, co ho zajímá, co ho nezajímá. A díky tomu, že se žák rozhoduje relativně samostatně, tak přebírá zodpovědnost za to, co dělá. To je pro mě klíčové.

Díky tomu, že se žák rozhoduje relativně samostatně, tak přebírá zodpovědnost za to, co dělá. To je pro mě klíčové.
Marek Bělohlávek, pedagog ZUŠ Střezina, držitel ceny MenART

Na to jste tedy přišel za ty roky, co učíte.
Ano. Protože výtvarka může být poměrně hodně manipulativní záležitost. Uvědomím si to vždy na každé přehlídce, člověk vidí skvělé a krásné věci a přemýšlí, co za tím skutečně je. Do jaké míry je tam role žáka a jak velká je role učitele. A já bych chtěl, aby role žáka byla větší než ta moje. Abych žákům nevnucoval své výtvarné názory, abych jim nezasahoval do toho, co vytváří. Protože obraz, který tvoří, je jejich soukromý až intimní prostor. A já jsem jako dítě zažil spoustu necitlivých zásahů a vím, co to s duší člověka dělá. Jak to ničí tvořivost. Toho se snažím vyvarovat.

Čtěte také

Virtuální realitu využívá v reálné výuce jako jedna z prvních v republice ZUŠ Střezina

Aby se prostě v dětech tvořila jejich osobnost sama od sebe.
Ano. Já jsem přesvědčen o tom, že když se děti skutečně rozhodují, když přebírají zodpovědnost za to, co budou dělat a co udělají, tak je to záležitost, která potom přesahuje do běžného života. Přesahuje výtvarné hranice. O tom jsem přesvědčen.

Jak to bylo s vámi, když jste byl malý kluk? Muzika tam hrála určitě velkou roli.
Jako dítě jsem se moc hudebně neprojevoval, nechodil jsem do ZUŠky. Vlastně jsem začal hodně pozdě s hudbou, až někdy v 16 či v 17 letech, když jsem začal drhnout na kytaru Honzy Nedvědy a podobné věci. Puberta to odstartovala. A co se týče výtvarného tvoření, to jsem měl od dětství, chodil jsem do ZUŠky. Ale přiznám se, že jsem tam moc dlouho nevydržel, protože jsme dělali málo klučičí věci, všechno to zrálo. A já jsem pomalý, ve mně to zrálo dlouhou dobu. Hudba, i přístup k výtvarce, i to učení. Studoval jsem gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, což byla fajn škola, ale vidím to teď i z vlastní zkušenosti se žáky, že když člověk studuje na gymnáziu, nemá čas tvořit a pracovat na sobě tolik, jako když žáci studují střední umělecké školy. Zase vás ale třeba nikdo tolik nezformátuje, jako se to může stát na střední umělecké škole. Takže jsem rád za to, jak se to vyvíjelo.

Já potřebuji najít v lidech to, co je zajímá a baví. Kde se potkává mé snažení s jejich vnitřní motivací. Vždy to musí být společný proces.
Marek Bělohlávek, pedagog ZUŠ Střezina, držitel ceny MenART

Potom jste vystudoval výtvarku a dějepis na vysoké škole?
Měl jsem to studium složité. Studoval jsem fakultu pedagogickou, výtvarku a dějepis, mezitím jsem se ještě dostal na Konzervatoř Jaroslava Ježka, kterou jsem studoval paralelně, což nebylo úplně ideální řešení vzhledem k tomu, že jedna škola je v Hradci a druhá v Praze. Studoval jsem také na pomaturitním studiu na obchodní akademii, takže má studia byla hodně pestrá.

Čtěte také

Verča je opravdový multitalent! Chválí „UčiTerka“ oceněný Talent královéhradecké kultury ze Střeziny

Důležitá je tedy všestrannost? Jak se ta u vás projevuje? A stíháte to vůbec všechno?
Asi to vychází z toho, že jsem nikdy moc nevěděl, co přesně vlastně chci. A možná také z toho, že nedokážu domyslet důsledky některých rozhodnutí. Proto poměrně často říkám ano a nezamyslím se nad tím, jestli je to reálné a realizovatelné. Tak jsem začal třeba dělat hudbu do divadelních představení pro studio Damúza v Praze, což je skvělá zkušenost a je velmi kreativní pole, které mě moc baví. Když řešíte, jakým způsobem vystihnout příběh, atmosféru, jakou barvu těm skladbám dát, to je nádherný svět. Mně se to vlastně vše slévá dohromady, do jednoho tvořivého proudu, jehož důsledkem je, že mám pocit, že mám pestrý a bohatý život. Nahlížím do různých oborů a je to krásné.

Připomenu také vaše hraní v kapele Vyhoukaná SOWA.
Nastoupil jsem do Vyhoukané SOWY v roce 1997, shodou okolností v podstatě přesně stejně, jako jsem nastoupil na obor jazzová kytara na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kterou jsem tedy nedokončil. Ale to, co mi dala kapela po muzikantské stránce, je pro mě daleko cennější než ona konzervatoř.

Čtěte také

Je radost, dívat se na krásný obraz. Ale ještě radostnější je, namalovat si svůj

Co vás přivedlo k práci s postiženými dětmi? Protože to je další oblast, které se intenzivně věnujete.
To jsem měl v sobě nastavené asi odjakživa. Asi je to i tím, že můžu dělat tak rozličné a krásné věci. A měl jsem pocit, že to chci nějak kompenzovat těm, kteří třeba takovou možnost nemají. Na tábory jsem jezdil odmalička, postupně jsem začal dělat vedoucího a po letech jsem potkal kamarádky, které mi řekly, že jedou na víkend s postiženými dětmi a jestli nechci jet s nimi. To bylo v roce 1998 a od té doby pořádám pro organizaci Centrum pro integraci osob se zdravotním postižením Královéhradeckého kraje pobytové akce pro postižené děti. To znamená pět víkendů do roka, týdenní zimní tábor a čtrnáctidenní letní tábor. A musím říci, že to je oblast, která můj život obohatila úplně nejvíc. A je to i oblast, kde mohu všechny své možnosti, které mám, spojit. Protože tam skládám hudbu pro tábory, písničky, využiji tam i výtvarku samozřejmě, je to ohromně cenná zkušenost. Tam se to všechno potkává dohromady.

Marek Bělohlávek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak vypadá hodina, když k vám žáček přijde? Někde jsem četl, že prý vždy začínáte slovy: tak co s tebou?
Ano, je to taková trošku hloupá otázka. Ale na druhou stranu mi umožní chviličku počkat, co to s tím žákem vlastně udělá. Jestli třeba chce skutečně něco konkrétního sám zkusit, jestli ho něco zajímá. Já potřebuji najít v lidech to, co je zajímá a baví. Kde se potkává mé snažení s jejich vnitřní motivací. Ale samozřejmě mám připraveny varianty, co jim mohu nabídnout, není to tak, že bych se jen zeptal a pak čekal, co bude. Vždy to musí být společný proces. A záleží na tom žákovi, zvláště u hodně talentovaných, je to už jen takové hodně opatrné přešlapování okolo, protože to je moc citlivá věc. A když je ten člověk talentovaný opravdu hodně, tak většinou tuší a ví. Je to skutečně hodně speciální práce, opatrná, ale mě to velmi obohacuje životně i výtvarně.

Říká oceněný učitel Marek Bělohlávek ze Základní umělecké školy Střezina v Hradci Králové, který získal cenu MenART pro výjimečného pedagoga základní umělecké školy. Ještě jednou moc blahopřeji, bylo pro mě inspirující a obohacující setkání.