Tomáš Bernhardt: Jak je to s tradicemi? Národopisci občas hledí s úžasem na jejich dnešní podobu

22. březen 2019

Tak se nám ty tradice nějak pomotávají. Třeba takový masopust. Opravdu už je dnes jedno, kdy ho lidé slaví? O tradicích, kořenech a neschopnosti současných lidí oddělit čas hodokvasu a čas skromnosti, a také čas práce a čas odpočinku hloubá historik Tomáš Bernhardt.

Stává se, že někdo chce vypadat moudře, a tak pohovoří na téma hlubokých kořenů evropské civilizace, z kterých prý vyplývají naše neméně evropské tradice. Někdy to pustím druhým uchem, jindy se přeci jen zamyslím, co tím asi dotyčný chtěl říct.

V neděli se dělá – a hlavně nakupuje

Například když si na víkend zapomenu něco důležitého koupit, třeba chléb svůj vezdejší, a vypravím se na blízký okraj města do supermarketu. Rozhlédnu se po přeplněném parkovišti a se záchvěvem sebekritiky si vzpomenu, co dva z těch zdrojů tradic – židovství a křesťanství – říkají o svěcení svátečního dne, tedy neděle. Opravdu se tím nemyslela možnost strávit ten den mezi regály plnými zboží.  A co ti lidé, kteří svou prací musí zajistit naši možnost nakupovat zbytečnosti i v ne-děli, tedy v den, kdy se ne-dělá?

Jsem si vědom, že i já jsem součástí problému. Nedokážu si naplánovat čas tak, abych nemusel ve svátek otravovat v obchodě. Je to má vina, má veliká vina, jak každou neděli říkají bratři křesťané v kostelích. Ostatně, leckteré z nich potkávám po mši právě v tom obchoďáku. Snažíme se upínat k tradici, která nám má být oporou v nejistém a měnícím se světě. Ale rozplývá se nám pod rukama už při něčem tak jednoduchém, jako je rozdělení týdne na čas práce a odpočinku.

A ještě více se tato neschopnost prožívat čas strukturovaně ukazuje na nekonečných diskuzích, jestli máme či nemáme právo rozhazovat peníze za konzum i ve dnech významných svátků. Jako bychom k jejich oslavě nedokázali najít jiný způsob, než zavřít se do nákupní galerie a pobíhat tam od butiku ke kafi. Jako bychom nedovedli zaplnit prázdno, které se v životě rozhostí, když jsme od všudypřítomného konzumu odtrženi byť na jeden jediný den. Překvapilo mne, že za zrušení zákazu prodeje o významných svátcích se stavěli i lidé, kteří se jinak dovolávají konzervativních hodnot. Vždyť velké svátky a jejich společné slavení jsou právě jedním z pilířů té tradice, jednou z vazeb, která drží společnost pohromadě a váže ji i s těmi, kteří tu byli před námi a kteří přijdou po nás.

Masopust už mnohde na tradice nenavazuje

A přece je zřejmě hledání kořenů a navazování na staré zvyky pro někoho důležité. Je to patrné zvláště teď na jaře, v čase masopustů a blížících se Velikonoc. Na řadě míst se průvody maškar a nevázaného veselí konají pravidelně a bez přerušení. Zvlášť známé jsou například masopusty na Chodsku, v Sulislavi a jinde. Na dalších místech jsou tyto oslavy znovu oživené po různě dlouhém přerušení.

Jenže – jak moc tradiční vlastně tahle tradice je? Původně to bylo jednoduché. Rozverným masopustním průvodem či veselicí končilo období zábav trvající od konce Vánoc do Popeleční středy. Ta byla navázána na Velikonoce – tímto dnem hlubokého půstu začínalo postní období trvající čtyřicet dní a končící velkou slávou o vigilii na Bílou sobotu, kterou se připomínalo Kristovo zmrtvýchvstání. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale toto střídání bujarých oslav a období skromnosti, kdy se lidé měli obracet do sebe, pomáhalo rytmizovat běh roku. A také všechny spojovalo.

Dneska se ovšem masopusty konají s velkým rozptylem od půlky února do půlky března. Někdy jsou dokonce spojovány s vynášením zimy či smrti. Letos, kdy jsou Velikonoce celkem pozdě, to ještě může dávat smysl, ale loni by to znamenalo vynášet zimu už někdy začátkem února, kdy fakt hodně mrzlo a hořící panák symbolizující Moranu by se leckde rozbil nárazem o led.

S kolegy muzejníky, kteří se zabývají zvyky a tradicemi více než já, se někdy na tohle změtení a propojování prvků různých slavností dohromady díváme s úžasem, někdy více či méně nesouhlasným. Na druhou stranu je však zajímavé sledovat, jak si jednotlivé komunity ve vsích, ale i ve městech hledají cesty ke společnému slavení a prožívání času, a proměn ročních období. Často se to děje s nepochopením původních motivů a pravidel. Ale jestli je to pouhé zmatení pojmů, nebo jestli se tu formuje nová tradice, to se vám říct neodvážím. Snad vám to řekne nějaký můj následovník u mikrofonu za dvacet či třicet let.

autor: Tomáš Bernhardt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.