Tělo má spoustu možností, jak dát najevo, že není v pohodě. Dobu si ale spoluvytváříme každý z nás

27. říjen 2026

Radioporadna o naší psychice, která se může s nástupem podzimu měnit. Klesá teplota, zkracují se dny a my se často ptáme, jestli stoupající únava a napětí jsou jen normální podzimní melancholie nebo už signál, že dlouho žijeme v poklusu? Jak je to s podzimními úzkostmi? Co je to syndrom vyhoření? A jak v dnešní době neztratit sami sebe? 

O tom si povídáme s renomovaným psychiatrem a psychoterapeutem doc. MUDr. Davidem Skorunkou z Ústavu preventivního lékařství. Teplo bude mnohým asi chybět. Ale není to spíše o tom, že podzim nám odhaluje to, co v sobě přes léto úspěšně zametáme pod koberec?
Mohou být obě varianty správně. Samozřejmě prudké změny teplot a úbytek slunečního svitu, to vše má vliv na naši psychiku, na to, jak se cítíme celkově i tělesně. Ale může to akcentovat i to, co se dlouhou dobu jako spodní proud odvíjí několik měsíců nebo i let předtím.

Čtěte také

Naši předci doporučovali, že jako strom shazuje na podzim listí, tak i my bychom se měli umět zastavit a zpomalit. Dnešní doba příliš neumí zastavit, tedy není to potom odraz i toho, že úzkostí přibývá?
Určitě různé fenomény pozdně moderní doby neprospívají vždy našemu zdraví. Na druhou stranu tu dobu také spoluvytváříme, každý z nás. Samozřejmě někdo s větší mocí nebo vlivem, někdo méně, ale prostě je to něco, co spoluvytváříme každý den. Pravda ale také je, že každé společenské období přináší nějaké výzvy nebo zátěžové faktory, se kterými pak zápasíme.

Kdy už je úzkost nebezpečná? Asi není úplně normální a běžné, aby byl člověk stále veselý.
Nemůžeme být stále šťastní, veselí a pozitivní, protože život, což je už buddhistická moudrost, přináší různé formy utrpení. Což zní možná děsivě, ale je to realistický pohled. Je to jen jedna stránka nebo tvář lidského života, na druhou stranu jsou mezi námi lidé, kteří jsou schopni i navzdory různým nepříznivým okolnostem udržet pozitivní postoj a nemusí to být přetvářka.

Čtěte také

I když si myslím, že tlak na to, abychom stále byli pozitivní, je už zase nějaká kulturní norma nebo společenské očekávání.

Můžeme si tím komplikovat život nebo vytvořit úzkost, když se budeme snažit naoko působit dobře?
Může nastat situace, kdy jste ve společnosti za komika a veselého kumpána a doma jste bubák. Nebo to může být i naopak. Ale ani jeden extrém není dobrý.

Kdy už tedy úzkost řešit? Kdy už to je zdravotní problém a ovlivňuje to fungování člověka?
Myslím si, že je to míra zásahu do různých oblastí života. Ať už se bavíme o úzkosti, syndromu vyhoření nebo jakýchkoliv potížích, rozhodující také je, jak moc mi to narušuje každodenní fungování, provoz, seberealizaci v různých oblastech života.

To je ostatně to, co nás přivádí do ordinací lékařů nebo k nějakému odborníkovi. Když už nestačíme sami tu situaci zvládat a máme pocit, že se nám životní prostor zužuje.

Čtěte také

Jsou nějaké doprovodné příznaky? Pokud člověk špatně dýchá, už jsou to deprese, když člověk nemůže vstát z postele?
Pokud už se jedná o klinickou depresivní poruchu, tak samozřejmě ta má nějaké specifické typické symptomy, ale může to být cokoliv. Když se bavíme o úzkosti nebo o depresích, tak ty se mohou vyskytovat společně, mají některé charakteristické rysy společné a jiné zase specifické.

Ale může to být cokoliv. Dlouhodobá únava, potíže s usínáním nebo noční probouzení, mohou to být různé bolestivé příznaky, ať už bolesti hlavy, funkční poruchy, třeba v oblasti trávicího traktu nebo kdekoliv. Tělo má spoustu možností, jak nám dát najevo, že není v pohodě.

To, co prožíváme uvnitř, se pak projevuje i navenek v podobě přicházejících nemocí?
Tam asi není možné mluvit o přímé kauzalitě, na druhou stranu náš mozek funguje, i když o tom nevíme. To znamená, že kromě vědomí máme také nějakou nevědomou mozkovou činnost a pokud jsme vystaveni opakovaně podnětům, které aktivují určité oblasti mozku zaměřené na vyhodnocování potenciálního nebo skutečného nebezpečí a ohrožení, tak nás to také vyčerpává a může to přispívat k rozrušení.

Čtěte také

Aniž jsem schopen ty fenomény s vlastním prožitkem spojit. Pokud budu třeba nezřízeně konzumovat média a sledovat, co se děje všude ve, světě, aniž na to mám jakýkoliv vliv a zároveň nepřímo budu zažívat důsledky třeba v podobě cen benzínu nebo potravin.

Úplně úniku před tím není, ale musím to nějak regulovat a hledat cestu, jak tuto kontinuální podnětovou zátěž ve smyslu různých katastrofických scénářů prostě kompenzovat a balancovat. Měli bychom vědomě vyhodnocovat, co můžeme ovlivnit a co ne. A stanovit si hranici míry vystavování se těm podnětům.

Určitě není dobré skoro až kompulzivně sledovat zprávy ze všech koutů světa. Mít také vytvořenu nějakou svou oázu klidu, uvolnění a oddělení se od těchto podnětů.

Na závěr něco hezkého, jak v podzimním čase najít ztišení, něco krásného a obohacujícího? Co byste doporučil.
Každý si musí najít to, co dělá dobře jemu. Je to velmi individuální. Ale mohu říci, co udělám já. Až skončí tohle mé povídání v rozhlase, půjdu se na chviličku projít po nábřeží v krásném Hradci Králové, v nádherném slunečném podzimním dni.

Říká doc. MUDr. David Skorunka. Celý rozhovor si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.