Spíše než o autoritu, jde o lásku a vědomosti. Pozitivní výchovu psů doporučuje zkušený psí trenér
V radioporadně si dnes budeme povídat o výchově psů, protože naším hostem je Tomáš Nushart, trenér psů, autor knížky Neštěkej na svého psa, který se zabývá trénováním psů pozitivním přístupem.
Jak je to myšleno? Výchova a trénování psů pozitivně, pozitivním způsobem?
Že jsme na ně hodní, že na ně nejsme zbytečně zlí. Bohužel tradice toho tréninku v Česku je taková, že jsme na ně občas trošku ostří a je to opravdu zbytečné. Tak my jsme na ně trochu hodní. Protože víme, jak to dělat nejlépe. Nejsme na ně hodní, abychom jim nedávali žádné hranice, to vůbec.
My jim ty hranice dáváme také, jen je nastavujeme jemněji s většími vědomostmi, s větším uvědoměním při tréninku. Není to tak, že bych na pejska třeba křičel nebo že by ho nějak plácal, nebo že bych štěněti máchal čumáček v loužičce, prostě takové věci.
My psům hranice dáváme také, jen je nastavujeme jemněji s většími vědomostmi, s větším uvědoměním při tréninku.
Tomáš Nushart, trenér psů, autor knížky Neštěkej na svého psa
Máme strašně moc důvodů, proč to tímto způsobem nedělat. Pokazíme si ten vztah a pes se nás bude bát. A tak, když víme, že to jde dělat jemněji a bude to často i účinnější, tak proč to nedělat?
Čtěte také
Znamená to, že ani nezvýšíte hlas?
Asi bych neřekl, že ne. Nemůžu zvýšit hlas, nebo tomu psovi nemůžu říct, ne, to určitě ne. Ale když na mě bude skákat, tak ho třeba jen sundám a nemusím v tu chvíli hlas úplně zvyšovat. Zvyšování hlasu tam zas tak moc úplně nepatří.
Když na vás pes tedy skáče a vy to nechcete, tak k tomu přistupujete jinak, než jsou běžné rady, že mu máme šlápnout na packy, že ho máme vytahat za kožich, že ho máme okřiknout? To vy neděláte.
To já nedělám. A podle mého soudu je to týrání zvířat. V Česku máme Zákon na ochranu zvířat. A myslím si, že tyto věci jdou proti němu, protože se v něm říká, že zvířeti nesmíme způsobovat bolest a nesmíme zvyšovat nezbytně stres a tak. Na druhou stranu chápu, že to někdo použije ve chvilce, kdy neví, co s tím.
K takovému člověku se lepší rada nikdy nedostala. Všude slyší, že na psa musí být drsný a musí být vůdce smečky, a tak.
Je to stejné jako s výchovou dětí. Funguje jemná respektující výchova. Spousta lidí má lásku, ale bohužel nemá vědomosti.
Tomáš Nushart, trenér psů, autor knížky Neštěkej na svého psa
Když na vás skáče pes, tak třeba ustoupím nebo ho něžně sundám. A potom, když skočí dolů, tak ho můžu odměňovat něčím za to, že má všechny čtyři packy dole. Což v tu chvilku nemusí být ani pamlsek, ale tou odměnou klidně může být naše pozornost.
Čtěte také
Takže pokud mě vítá můj pes, tak já si prostě k němu ve chvilce, kdy můžu, dřepnu a budu ho vítat dole, aby na mě skákat nemusel. A tím ho můžu učit, že na mě skákat nemusí. Když na mě pak vyskočí, tak dává smysl mu zase říct, aby šel dolů a on se naučí, že tu pozornost dostává, když má všechny čtyři packy na zemi. A ne, když na mě skáče.
Je to stejné jako s výchovou dětí. Funguje jemná respektující výchova na všechny. Dá se to dělat samozřejmě jinak, určitě se dá ve výchově dětí používat spousta trestů, jen ty tresty potom neřešíme za 20 let na nějaké terapii, protože pes je za 20 let mrtvý. Prostě nám to projde.
Čtěte také
Ale určitě je to cesta, kterou lze trénovat všechny psy. Zvláště ty, kteří jsou třeba více agresivní. Agrese nejčastěji pramení ze strachu a ze stresu. Tím pádem dává úplně nejmenší smysl být na toho psa drsný.
Jakou roli v tom hraje vnitřní nastavení majitele psa? A vůbec naše povaha?
Já myslím, že autorita do toho vlastně vůbec nepatří. Autorita není to hlavní, co by člověk potřeboval pro to, aby trénoval psa. Já vždy říkám, že to je láska a vědomosti. Spousta lidí má lásku, ale nemá vědomosti. A pak, i když toho psa máme rádi, tak používáme věci, které nedávají smysl. Takže spíše než o autoritu, jde o lásku a vědomosti.
Celou radioporadnu o pozitivním přístupu a výchově psů s Tomášem Nushartem, trenérem psů, autorem knížky Neštěkej na svého psa, si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

